Beseda se snaží mateřský jazyk zachovat zpěvem, tanci a různou činností, ale vždycky je nejlepší školní výuka. Česká doplňková škola byla v Kaptole založena před plnými pětaosmdesáti lety a její působení skončilo za domovinské války v roce 1991. Po obnovení besední činnosti projevili krajané zájem také o výuku češtiny. Začali s jednou skupinou žáků v nižších třídách, nyní jsou už dvě skupiny. Učit se česky mají možnost žáci všech tříd základní školy. Je jich dohromady asi dvacet.
„Teď o tuto výuku rozhodně zájem nevzrůstá,“ řekla nám učitelka Sněžana Nitrajová, která učí ve vyšších třídách. „Je totiž hodně jiných nových zájmových kroužků, které předtím nebyly – mažoretky, gymnastika… předtím nebyla ani angličtina jako třetí jazyk a o internetu ani nemluvme. Na výuku chodí také děti z chorvatských rodin, spíše bosenských: nedávno vznikla v Kaptole také bosenská folklorní skupina. Češtinu používají děti v mimoškolním životě minimálně, jedině když se třeba jede s Besedou do Čech.“
Sněžana Nitrajová, rozená Bošková, má české kořeny z obou stran, tatínek dokonce nalezl nějaké vzdálené příbuzné někde na Moravě. S češtinou se ale setkávala hlavně u babičky, u které vyrůstala, a to byla svérázná chorvatsko-česká čeština. „Třeba nápoj, nebylo něco k pití, ale krmení pro prasata.
Nějaký zaklad jsem ale dostala, a chodila jsem také na fakultativní hodiny češtiny, které na kaptolské škole tehdy vedla paní učitelka Bernardica Krytinářová.“
Anna Marincova se narodila v Ivanově Sele v krajanské rodině Sedláčkových. Doma se česky mluvilo, stejně tak je tomu i dnes. Šest let základní školy ukončila ve své rodné vesnici a první její učitelkou byla Justýna Koutníková. Potom chodila do školy v Hrubečném Poli, kde se s češtinou setkávala jen na fakultativní výuce. Obě vystudovaly pedagogii, Sněžana v Osijeku, Anna v Záhřebu, a snad proto mají stejný zájem - rády čtou.
Sněžana má velice zajímavou zkušenost z pobytu v Čechách. „V roce 1991 jsme se s rodinou přestěhovali do Čech, nejdřív do Podsedic a pak do Třebenic. Mí rodiče s babičkou a sestrou teď žijí v Dlažkovicích, a všechny tři vesnice jsou nedaleko Lovosic, kde jsem chodila do školy. Na podzim jsem se zapsala na Střední odborné učiliště zemědělské, obor zahradnice. Po třech letech jsem se vyučila a pokračovala na dvouleté nástavbě,“ říká. „Nedávno, když jsem si povídala se sestrou, jsem místo abych řekla, že „to okno je neustále dokořán otevřené“- prohlásila: „imrvére dokořán“. Hovorová čeština ve mně ještě žije, je svým způsobem zvláštní. Tu se nenaučíš jen tak z knížek… eventuálně z filmu Slunce, seno a par teček. Třeba takové slovíčko motyky. Že nevíte, co jsou to, nebo kdo jsou to motyky? Nechám vás chvíli přemýšlet a vrátíme se k nim později. Co si pamatuji z češtiny, co jsem potřebovala k maturitě?
Slovíčko „sčetly“. Jinak se snad říkalo „sečetly“. No, byla jsem „šprtna“. A maturita byla „makačka“. No, vlastně, byla to těžká práce, ale jasně, že by to tehdy nikdo takhle neřekl.“
A co ty motyky? „Motyky. No, to jsou prostě holky, co hodí na „zemědělku“, tedy střední zemědělskou školu. Už si ani nepamatuji, jak se říkalo klukům. Možná rýče?! Ne, fakt nevím.“

Sněžana má čtyřletá dvojčátka, Marijanu a Antuna, která samozřejmě ještě na výuku češtiny nechodí. „Rádi se dívají na české Večerníčky – broučky, malou čarodějnici, krtka. Něco málo z češtiny umí, a když ne, tak není žádný problém si to domyslet. Třeba když svítí „sluníčko“ Marijana si na hlavu klidně nasadí „šeširičko“ a je to.“ Anna má tři děti, Josipa, Ivana a Antonii, které chodí na výuku češtiny, babičce dobře rozumí, ale mezi sebou mluví chorvatsky. „Často mě čekají s nedokončenými úkoly. A také je musím každodenně vyslechnout, co bylo nového ve škole. Často slýchávám: Ty mlč, teď jsem na řadě já. Já jsem začala mluvit první!“
Výuka češtiny je pro obě učitelky dodatečnou aktivitou. Obě jsou učitelkami v kaptolské základní škole Vilima Korajce. Sněžana učí první třídu, kde má devatenáct žáčků, Anna druhou, která má o jednoho žáka víc.
Mají také jiné povinnosti, kvůli kterým byl tento rozhovor znenadání přerušen. Po Sněžaně se totiž plazila dvojčata, která už měla návštěvy dost, zatímco Anna spěchala domu: „Tak už musím běžet, tráva na zahrádce nečeká.“ M. Pejić/vd