Od loňska je předsedkyní Besedy (před tím spolek vedl její bratr Željko), je vynikající herečkou, vedoucí dětského sboru, tanečních skupin a nově založené dětské divadelní skupiny. Dva roky je v Dolanech členkou místního výboru.
„Divadlem a zpěvem jsem se nakazila ještě v dolanské malotřídce. Inspirovala mě učitelka Ivanka Farkašová. Pak jsem pokračovala na pedagogické střední škole v Daruvaru, kde jsme s partou hráli většinou na mikulášských besídkách.“ Do Besedy se Slávinka, rozená Huňková, zapojila před dvanácti lety, herečkou je devátou sezónu. Zahrála si v hrách: Máj, Pro hubičku, Cestou života, Posvícení v Hudlicích, Dům u silnice, Prodejte hadry kosti, staré železo, Vostakový soud a Jenom podle pravdy. Předcházela tomu aktivita v místním spolku žen, kde je Slávinka pokladní od roku 1995. „Celá divadelní parta je super – se všemi se mi dobře hraje,“ dodává. „Například se Zdenou Janotou se vzájemně doplňujeme. Pak můžu dát na jevišti maximum. S Mírou Janotou jsme se trochu hledali, ale když jsme poznali, že je jedním z nás, že mezi nás dobře zapadl, že nezkazí žádnou legraci, tak neříkáme Míro z Daruvaru, ale náš Míro. Nejlíp se mi hrálo v Posvícení v Hudlicích. Já se v roli prostě najdu a přizpůsobím si ji. Když jsem na jevišti, tak to nejsem já, ale postava, kterou hraju.
Paní Zetová mi kdysi řekla: Kdyby mi někdo řekl, že jsi taková komediantka, tak bych tomu nevěřila. Celý soubor a mě samotnou přitahují komedie, publikum to vyžaduje - srozumitelnost bez těžkých slovíček. Myslím si, že i kdybychom hráli tragédii, také by z toho nakonec vypadla komedie. Nikdy nevíme, jak dopadne premiéra, protože když nám text sedne, sami si přidáváme, co si myslíme, že by hru oživilo. Režisérka nám pak řekne, jestli je to dobře nebo ne. Když máte kolem sebe lidi, kterým můžete věřit a víte, že vás kolega vrátí zpět do hry, že mu můžete důvěřovat, to se pak dobře hraje, bez strachu a trémy.“
Slávinka v poslední době hraje hlavní role, vyzkoušela si i roli nápovědky. Dodejme ještě, že dolanská divadelní skupina má za sebou čtyři účasti na státní přehlídce amatérského divadla. Dlouho jsme si povídaly. Přesto se nám podařilo poznat jen zlomek z plodného života této skromné ženy. S určitostí však můžeme tvrdit, že se už teď, ve svých čtyřiceti třech letech, zapsala do dějin dolanské Besedy jako velká žena, která pro spolek a své Dolaňany hodně udělala. A. Raisová/ar a rodinný archiv
Bez trapasů to prostě není zajímavé
Hrála se hra Pro hubičku, režisérkou byla Zdena Stráníková. Já měla říci, kdy kdo má jít na jeviště. Bratra jsem vystrčila a řekla: „Teď jsi na řadě ty!“ Když přišel na jeviště a viděl, že tam nemá co dělat, trochu si tam poseděl a odešel. Nápověda z toho byla ztracená a opona se hned zatáhla. Nikdo z publika si toho naštěstí nevšiml, až na moji tetu, která mi po představení řekla: Říkala´s, že to budou tři jednání a byla čtyři!“ Trému mám pozitivní. Větší strach mám, když vystupuje syn Mario. Vzpomínám si ještě na jednu komickou situaci s jedním hercem, který špatně slyší, takže mnohdy text, který zapomněl, otočil vzhůru nohama.
Celá rodina v akci
Rodina Bublićova je celá aktivní. Slávinčin syn Mario tančí ve folklorní skupině a hraje divadlo, dcera Matea hraje na harmoniku, zpívá v besedním sboru a tancuje v taneční skupině, nedávno se zapojila i do divadelní sekce Besedy. Slávinčin manžel Zdravko je v technické službě divadelní skupiny. „Kdybych neměla takovou rodinu, která mi rozumí a podporuje mě, rozhodně bych nemohla dělat to, co dělám,“ říká paní Bublićová.
Zdravko je, stejně jako jeho žena, původem z Dolan. Pracuje v podniku Kamen Sirač jako soustružník (tokar). On, Pajo Prokopić, Zdravko Joščak a Marian Polenus jsou hlavní technickou oporou Besedy. Je vášnivým houbařem. Má rád zvířata. Doma mají prasata, slepice, králíky, ale i kočky. O zahrádku se Bublićovi starají společně. V mládí hrál jako střelec dlouho kopanou v klubech Daruvar, Sirač a Končenice. Čtyři roky byl členem místního výboru. Mario hraje v besedním divadle sedmou sezónu. Divadlo začal hrát v základní škole a pak pokračoval v Besedě. Miluje komedie. Folklórem se začal zabývat jako devítiletý. Je absolventem střední elektrotechnické školy v Daruvaru a letos se zapsal na informatickou fakultu ve Varaždinu. Učil se hrát na trubku a klarinet. Píše a sám komponuje skladby pro čtyřčlennou skupinu Project ritam. Skupina existuje tři roky a její skladby jsou dostupné na internetu.
Matea se po základní škole, včetně hudební, zapsala na gymnázium a střední hudební školu v Daruvaru. Na harmoniku hraje šest a v besední folklorní skupině tančí sedm let, s besedním sborem a divadelní skupinou působí dva roky. Na lokální státní a mezinárodní úrovni má na hudebním poli velké úspěchy. Ráda čte a pracuje s počítačem. V srpnu se poprvé zúčastnila tanečního semináře v Čechách. Slávinka má dva sourozence. Bratra Željka, válečného invalidu, bývalého předsedu dolanské Besedy. Sestra Míra je nezaměstnaná kuchařka, žije v Prekopakře.
Beseda rovná se skvělá parta lidí
„Naše Beseda je skvělá parta lidí. Každé setkání je pro nás psychickou terapií. Zasmějeme se a čas jen proletí. Letos jsme založili dětskou divadelní skupinu, o kterou je velký zájem. Je do ní zapojeno deset dětí. Světluška Prokopićová pro ně upravila první divadélko, Budulínka, a já jsem režírovala. Na další Naše jaro připravíme zase něco nového. V taneční skupině, která je rozdělena na mládežnickou a dvě dětské máme zapojeno dvacet pět dětí! Jsme rádi, že se nám v Domě podařilo udělat šatnu, besední místnost, sanitární uzel, jeviště, osvětlení, vymalovat a vyasfaltovat hřiště. Plánujeme vyměnit okna a dveře. Před čtyřmi lety jsme začali spolupracovat s českým souborem Furiant,“ podotkla předsedkyně dolanské Besedy.
Od malička jsem chtěla být učitelkou
„Jako malá jsem prohlašovala, že nikdy nepůjdu do školy. Že budu s mámou kopat zahrádku,“ směje se Slávinka. Jejím velkým vzorem byla učitelka Ivanka Farkašová. „Když jsem začala chodit do školy, zamilovala jsem se do jejího výkladu a rozhodla se, že budu učitelkou. Hrála jsem si na školu a křídou psala na zelené dveře, které mi sloužily místo tabule. Učitelka Farkašová mi říkala – dítě, neber si to. Na to musíš mít silné nervy! A já se jí tedy zeptala: A paní učitelko, co byste si tedy vybrala? No, to stejné, odpověděla mi.“
Na studia na Pedagogickou akademii v Subotici (třídní výuka) se vydala díky bratrovi, protože rodiče jí to nemohli umožnit. Během prázdnin se sama naučila hrát na harmoniku - hra na hudební nástroj totiž byla podmínkou studia.
A jak vypadala její dráha po studiích? Nejdříve pracovala v továrně na hračky tzv. jajaře, vařila v dolanských kasárnách pro UNPROFOR a teprve v letech 1992-95 se zaměstnala v oboru: působila v chorvatských školách v Đulovci, pak dva roky v Šibovci a od roku 1997 učí v dolanské škole. „Učitelkou jsem se stala, ačkoliv se v naší rodině tímto povoláním nikdo nezabýval. Proč neučím na české škole? Protože, když jsem skončila studia, nebylo místo a teď už je pozdě. Děti mě vždy respektovaly. Do výuky se snažím vnést nové metody a soustavně se zdokonalovat.“ Dodejme, že Slávinka je vedoucí županské odborné rady pro třídní výuku. Jako malá ráda zpívala. Od páté do osmé třídy byla členkou školního sboru. Pak se zapojila do besedního sboru a dnes vede i školní pěvecký sbor.
