Protože jde především o udržení a rozšíření znalostí českého jazyka a kulturního povědomí, přednost má studium učitelství českého jazyka, české literatury, historie, etnologie, dějiny umění a teologie. Se stipendiem krajan získává status stážisty. Znamená to, že Marko, který na Filozofické fakultě v Záhřebu studuje dva obory, etnologii a kulturní antropologii a dějiny umění, mohl pobyt na Karlově univerzitě využít tak, jak usoudil, že nejvíc prospěje jeho studiu. Jelikož nebylo možné sladit studium na záhřebské a pražské fakultě, Marko v Chorvatsku studium přerušil. V Praze chodil na přednášky a semináře, které ho zajímaly, v Záhřebu nejsou a v dalším studiu mu přijdou vhod.

Před odjezdem do Prahy neměl Marko o svých znalostech češtiny valné mínění, protože při studiu v Záhřebu je málo příležitostí mluvit česky. Ukázalo se, že v daruvarské české základní škole a českém oddělení gymnázia získal dobré základy, a jeho čeština se velice brzy zlepšila. Ve zkouškovém období se ukázalo, že zvládl i odbornou terminologii - složil všechny zkoušky, na které se přihlásil.
Během posledních několika let využili „krajanské stipendium“ i další příslušníci krajanské komunity: Mája Burgerová ze Záhřebu, Jana Staňová a Tijana Trbojevićová z Daruvaru a Květa Fialová z Hercegovce, všechny ke studiu českého jazyka. Marko Pejić je další student, který využil tuto možnost. Mají ji nejen studující češtiny, ale také dalších oborů. Podmínkou pro získání tohoto stipendia je doporučení krajanské organizace, v našem případě Svazu Čechů v Chorvatsku. Na těchto stránkách najdete dojmy z devítiměsíční stáže v Praze z pera samotného Marka. vd

JAK DOPADLO DESET MĚSÍCŮ MÉHO STUDIA V PRAZE

Student v říši divů aneb Utrpení podle Marka
Je zajímavé, že všechna velká dobrodružství začínají nevinně. Tak i má malá důležitá cesta do Prahy začala podpisem formuláře přihlášky na konkurs o stipendium. Šanci získat ho jsem odhadoval jen v promilích. Každá velká evropská univerzita vypisuje každý akademicky rok konkurs, na který se přihlašují zájemci o studium. Takových konkursů je celá řada a vždy jsou koncipovány trochu jinak. Kromě stipendií v rámci programů meziuniverzitní mobility ERASMUS, CEPUS nebo SOKRATES existují také mezivládní stipendia pro cizince a pro krajany (čili ty, kteří ovládají češtinu). Jedno takové „krajanské“ jsem získal.

Tedy, získal jsem stipendium a rozhodl jsem se ho využít. Jednoduchá věc, je třeba jenom vyřídit byrokratické záležitosti a na začátku akademického roku se objevit v Praze. Doufal jsem, že to bude jednoduché, ale z „několika byrokratických záležitostí“ se stala pravá byrokratická tortura, kterou musí projít každý zahraniční student, chce-li zahájit studium na UK. Byly to dny, a někdy i noci, strávené na různých úřadech. Nejdříve žádost o vízum na Velvyslanectví ČR v Záhřebu a centimetrová hromada formulářů, které musíte vyplnit, chcete-li na Schengenském území být déle než devadesát dní. Pak zahraniční oddělení UK, které neposlalo všechnu dokumentaci, několikaměsíční klepání na dveře vedoucích ústavů, proděkanů a děkana, zařizování přerušení studia, protože u nás není možné část studia strávit v zahraničí (tolik o boloňské reformě u nás). Po příjezdu do Prahy přihlášení na Zahraničním oddělení UK, vyhledávaní garanta pobytu (kterému student ze zahraničí, ztracený ve velkém městě jako je Praha může být ukradený), registrace v Domě zahraničních služeb - a jako velké finále téměř týdenní čekaní na razítko do pasu na cizinecké policii. Když to všechno máte za sebou, stačí ještě jenom pořídit si studentský průkaz ISIC, tramvajenku a ubytovat se na kolejích. To už byla maličkost.

A tak jsem se ocitl v Matce měst, v naši „Zlaté Praze“. Praha je krásné město. Opravdové kulturní středisko střední Evropy. Je tam obrovské množství historických památek a muzeí, tolik, že člověk celý život může objevovat nové a nové věci. Mně osobně ale překážely davy turistů, které svou obrovskou biomasou zahlcují historické části města, a s tím souvisící všeobecná komercializace. Je to vlastně paradox. Na jedné straně žijí Pražané z turismu (Praha sama z turismu získává ročně víc než cele jaderské pobřeží) a výdělek se používá na údržbu historických budov, a na druhé straně se pak z těch historických budov stanou obskurní Gift shop s množstvím kýče, až se člověku zvedá žaludek.
Jinak studium jako studium. Na každé vysoké škole po vás budou chtít, abyste se učili a složili nějaké zkoušky. Je to zkrátka dřina. Karlova univerzita má dlouhou tradici a je to znát jak na vysoké úrovni organizace, tak na kvalitě vysokoškolské výuky. V pražské akademické společnosti je pracovní atmosféra mnohem příjemnější než v záhřebské, a studium je strukturováno tak, že má hlavu a patu (znovu na rozdíl od záhřebské). Vyšší kvalita výuky samozřejmě znamená, že se na studium tíž dostanete, protože je konkurence obrovská. Těžší je také studium ukončit, protože jsou požadavky vůči studentům hodně velké.

Praha je jinak velice populární mezi zahraničními studenty z celého světa. Přijíždějí z Angoly, JAR, Argentiny, Vietnamu, Jižní Korey, Japonska, Španělska, Ruska... Vznikají pak zajímavé situace na kolejích, kde všichni cizinci bydlí v jednom pavilonu, takže je to velice různorodá parta. Je zajímavé, že jsem tam nepotkal žádného studenta z Chorvatska, ale v Praze studuje spousta studentů z Bosny a ze Srbska. Je to tím, že na rozdíl od Chorvatska, má většina ex-yu států mezivládní smlouvu, která stipendistům umožňuje roční jazykový kurs češtiny a stipendium po celou dobu studia. Je velká škoda, že studenti z Chorvatska tu možnost nemají.
Z hlediska kulturologických rozdílů mezi domovem a Českem byl to pro mne totální kulturní šok. Cestoval jsem do země svých předků, jejíž kulturu a jazyk znám stejně jako zvyky a mentalitu. Tak jsem si to na začátku myslel, ale mýlil jsem se. Nebylo lehké přizpůsobit se novému prostředí, i když ČR není zeměpisně ani kulturologicky příliš vzdálená země. Rozdíly se projevují především ve výběru potravin, zpracování jídla a v kultuře stravování (což je, jak nás učili na folkloristice, ten nejkonzervativnější prvek kultury). Dlouho mi trvalo, než jsem si zvykl na jiný stravovací režim, kdy jsou studentské menzy otevřeny jen dvě a půl hodiny denně, kde jsem všechno nakupoval v supermarketech (jak chleba, tak zeleninu a maso), protože jsem žádné poctivé řeznictví, pekárnu nebo stánek s domácí zeleninou nenašel. Dlouho mi také trvalo, než jsem přišel na chuť knedlo-vepřo-zelo. I když se jako holisticky a relativisticky uvažující antropolog straním kulturních stereotypů a generalizace vůbec, přece jenom se musím zmínit o společenské mentalitě. Lidé v Praze na mne působili chladně, uzavřeně a flegmaticky, což (jak nás učili na hodinách urbánní antropologie) může být obecně chápáno jako symptom spolužití velkého množství lidí na relativně málem prostoru. V každém případě mi často scházela balkánsko/mediteránská vehemence, jakou znám z Chorvatska.
Člověk chtě nechtě zažije za deset měsíců hodně veselých i smutných věcí a studentský život doopravdy nepostrádá zážitky. Pamatuju na české hospody plné kouře, ale jeden z nejbizarnějších zážitků byla pravá balkánská prvomájová oslava v Divoké Šárce, kterou zorganizovali studenti z Bosny a Hercegoviny a laskavě mě na ni pozvali. Byla to oslava se vším všudy, masem na roštu (i ćevapy jsme si sami vyrobili), zpěvem a „sportem“ (jak zpívá Zabranjeno pušenje: „Čebe pivara, roštilj i odbojka…“. Jen to pivo bylo české.

Když sečtu všechny dojmy, příjemné i nepříjemné stránky ročního studijního pobytu v Praze, můžu říci, že to v každém případě stálo za to. Nebylo lehké prokousat se všemi překážkami, které před člověka taková studijní cesta klade, ale je to zkušenost, která ho obohatí více než jedním způsobem. Člověk, který měl možnost konfrontovat se s jiným životním názorem, žít v jiném prostředí a jiné kultuře než je jeho, bude jinak vnímat i sám sebe. Také vědomosti, získané na fakultě v Praze, mi budou v profesi k užitku. Byl bych rád, kdyby možnosti, které takový studijní pobyt nabízí každému uchazeči a zvlášť české komunitě v Chorvatsku jako celku, byly maximálně využívány. A doufám také, že naše poslankyně ve sněmu a Svaz Čechů začnou pracovat na tom, aby studentům z Daruvarska zajistili alespoň takové podmínky ke studiu v ČR, jaké mají studenti ze Srbska a Bosny. Je také třeba lépe informovat maturanty (především českého oddělení daruvarského gymnázia) o možnostech studia v zahraničí. Jak řekl slavný francouzský osvícenec Marquis de Condorcet: „Jenom vzdělány národ je skutečně svobodný.“ Marko Pejić/mp

DARUVARSKÁ KOMUNITA
Daruvarská komunita v pravém smyslu toho slova v Praze neexistuje. Daruvařanů je tam sice hodně, ale jejich vzájemná interakce se odvíjí spíše v rámci osobních známostí a přátelství než v rámci nějaké formální nebo neformální skupiny lidí. Pro mne bylo velice příjemné, když jsem tak daleko ve světě potkal známé tváře. Však mi také naši Daruvařané hodně pomohli. Rád bych proto využil tuto příležitost a poděkoval Zoranu Buhovi, Zdence a Tee Turkovým a Heleně Stráníkové.