Řídí se jedním pravidlem z Východu, svěřila se, které se náramně hodí do společnosti: není slušné být rozhněvaný a nespokojený. Zdá se že působí zdrženlivě a ponořeně do svého nitra.
V prostředí záhřebské Besedy kontaktuje s lidmi, kterým kulturní činnost obohacuje život a ona je motivuje k tomu, aby v sobě odhalili skrytou zpěvnost. Zpěváci Bohemie mají k této člence Chorvatského sdružení hudebních a tanečních pedagogů respekt, snesou její napomenutí a kritiku. Vlasta Faistová s nimi zkouší každý týden.

Řekněte nám pro začátek něco o své rodině.
Moji rodiče byli lidé nesmírně objektivní a reální, takový postoj k životu jsem asi zdědila po nich. Otec Zvonimir pocházel z Moroviće ve Srijemu, ve Vojvodině. Často vyprávěl o Evě Hopeové, dědově matce. Matce se moc líbilo jméno Vlasta, proto mi ho dala. Když se vracím k předkům, kteří byli velice pracovití a nadaní, musím říci, že všechno dobré mám od nich a hlavně jsem hned po ukončení školy chtěla pracovat. Babička, kterou jsem si zapamatovala podle raného vstávání a modlení, mi říkávala, abych se modlila k Bohu, aby mi prozářil rozum – bála se o mne. Druhá babička celé dny zpívala: prala prádlo na valše a nepřestávala při tom zpívat. Každé Vánoce byly kvůli jejímu zpěvu nádherné. Děda byl zase tamburášem.
Učila jste se hrát na klavír už před základní školou. Na vysoké jste si zvolila dva obory: teoreticko-pedagogické oddělení a oddělení pro dirigování. Jste spíš na teorii nebo praxi hudební vědy?

Každý profesor klavíru musí mít i teoretické i praktické znalosti. Neshledávám v tom rozdíl, já měla výbornou přípravu: učili mne výborní profesoři. Již v gymnáziu jsem hrála s hudebníky v Lisinském. Ovlivnili mne skladatelé a profesoři Bruno Bjelinski a Ivo Lhotka Kalinski. Profesor Bjelinski vyžadoval od studentů hodně a mne říkal maestrina – v té době jsem vynikala. Studium jsem ukončila roku 1967 a v šedesátých letech minulého století jsem vystupovala také s Igorem Gjadrovem, dirigentem a pedagogem, asistovala jsem mu a psala noty. Dnes si nejčastěji sedám ke klavíru, ale hraju také na jiné hudební nástroje, třeba na tympán.
Rýsovala se vám krásná kariéra!

Máte pravdu, ale vše probíhalo jinak. Seznámila jsem se s manželem Đurou, profesorem psychologie, narodil se nám syn Tvrtko. Když povyrostl, bájil o mořeplavci J. Y. Costeauovi a chtěl se zapsat do střední námořní školy. Co by matka neučinila pro jedináčka? Odebrala jsem se s ním do Bakru a pracovala na základní škole v Rijece a pak i v Baletu rijeckého divadla. Po návratu do Záhřebu jsem rok a půl byla korepetitorkou v Chorvatském národním divadle. Před tím jsem vyhověla pozvání známé harfistky Marie Mlinarové a nastoupila do Baletní školy na Ilyrském náměstí v Záhřebu. Tam jsem pracovala celých šestnáct krásných let.
V těch nejslavnějších letech existence chorvatského ansámblu Lado jsem se zaměřila na jeho členky. Upravovala jsem lidové písně pro klavír, přispívala jsem ke školení zpěvaček. Nejčastěji jsme korepetovala v baletu, a zvláštní potěšení mi dělalo instrumentovat skladbu, tj. upravovat skladbu pro jednotlivé nástroje a psát party pro orchestr.
Máte absolutní sluch?
Tak to nemám. Mám relativní sluch. Jako můj syn, který hraje na klavír. Manžel kdysi zpíval ve sboru učitelské školy a je rád, když já hraju. Vnučku Saru jsem přilákala do Bohemie, má šestnáct, studuje a nemá čas chodit na zkoušky.
Objevila jste v besedním sboru výrazný talent?
O tom je těžké mluvit. Je to smíšený pěvecký sbor. Začátek byl špatný, nestrefili se třeba do intonace, někdo zpívá příliš ostře, hrubě, někde potřebuji silnější tón a mám málo hlasů. Sama jsem mezzosoprán, ale dovedu pomáhat i tenorům. Domnívám se, že jedna zkouška týdně je málo.
Většinu písní jste přizpůsobila sboru?
Velký počet písní mi přinesli členové sboru, například Viktor Husák. Sama také sháním, přebírám, studuji. Zápisy jsou pro jeden hlas, potřebujeme je trojhlasně. Nezbývá mi než zharmonizovat text, přidat dvě melodické linie, v duchu lidové hudby, strefit se do českého duchu, rozhodnout podle obsahu zda dát důraz na mužské hlasy či ženské. Nesnáším levné, hospodské texty. Volím podle svého vkusu, ale nemám k dispozici velký rozsah hlasů. Proto si potrpím na správném emotivním podání. Hudba dává možnost cítit ji a porozumět. Někdy rozněžní, jindy uvolní.
Vídáme vás jako dirigentku, která dost gestikuluje.
Já jsem dirigentka a mám vykonat tři úkoly. Nejprve mám prezentovat skladatelovo dílo. Poté zpěvákům nebo orchestru pomoci, aby svými hlasy a nástroji učinili totéž. Také jako svébytná pantomimička, pomáhám publiku, aby si do fokusu vnímání zasadilo celkový dojem.
Jakou jste největší pochvalu dostala, odkdy vedete Bohemii?
Když jsme poprvé vystupovali na Zpěvánkách v Rijece. Doprovázela jsem sbor na klavíru a napsala aranžmá pro písně. Jeden profesor hudby z Prahy nám po programu řekl, že sbor ukázal více, než mohl! Pro mne osobně to bylo výstižné a výborné ocenění. Poznal naši snahu a naše možnosti.
Posloucháte zábavní hudbu?
Ne, to ne. Takové zpěváky, kteří mají zesilovače, aby je bylo slyšet, vůbec neuznávám, ani je neposlouchám. Silou zvuku nahrazují falešný zpěv a je z toho velký hluk. Žádný rok, pop, to pro mne neexistuje. Poslouchám jen vážnou hudbu a klasiku a poslední dobou mám požitek z úpravy pestrých starých českých písniček. Učím se při nich i český jazyk. Zdenka Táborská/zt