Je o češtinu zájem? Jak studium funguje?
Bohemistika je v Bělehradě velmi tradiční obor, protože je vlastně v bývalých zemích Jugoslávie nejstarší. Tam byla zavedena nejdříve, už mezi dvěma světovýma válkami. V současné době působí na bohemistice osm profesorů v různých funkcích, od lektorů k docentům. Většina z nich jsou místní, ale máme i absolventy českých vysokých škol. Studentů máme poměrně hodně, každý rok kolem dvaceti. Můžeme se pochlubit tím, že je vedle velkých oborů, jako je angličtina nebo francouzština, podobný zájem o studium češtiny a zápisy ukončíme mezi prvními. Věřím, že je to kvůli způsobu výuky a kvůli tomu, že pořádáme velké množství různých doprovodných akcí, které studenty přitahuje a láká. Bohemistiku opravdu nestudují jen kvůli tomu, aby poznali zemi, kde se vaří nejlepší pivo, ale aby se naučili jazyk a poznali její kulturu…
Ačkoli se musí uznat, že tento důvod vůbec není špatný…
Vždycky dělám v prvním ročníku anketu, proč se studenti vlastně zapsali na češtinu, a musím s politováním uznat, že těch důvodů, které by se mně nejvíc líbily, tedy filologických, je bohužel nejmíň. Velká část odpovídá prostě: kvůli pivu.
Musím také zdůraznit, že to ve veliké většině nejsou studenti českého původu, a hlavně se s češtinou setkávají poprvé, - neznají ani slovíčko. Máme však několik výjimek, ale bohužel se nám nedaří přilákat studenty z české menšiny z okolí Belé Crkvy z Banatu.
Seznámil jste se s českou menšinovou komunitou? Jak je silná, jak organizovaná?

Já jsem členem spolku, který shromažduje potomky bělehradských Čechů, jehož činnost byla obnovena na začátku devadesátých let, a kvůli tomu jsem vlastně do Daruvaru přijel. V současné době se s větším či menším úspěchem snažíme dopátrat se údajů o historii tohoto spolku. Podle všeho byla většina archivních pramenů zničena na začátku druhé světové války. Prakticky nic se nezachovalo. Jsou tam další české ostrůvky v Banátu podél bývalé vojenské hranice, kde žije asi dva a půl tisíce Čechů v „opštině“ Bela Crkva a několika vesnicích okolo. Ovšem, situace je tam velmi těžká, protože, na rozdíl od Daruvaru, kde jsem slyšel mladé lidi krásně mluvit česky, tam už bohužel nejmladší česky skoro nemluví.
Za pomoci českého ministerstva zahraničních věcí připravujeme několik projektů, kde bychom chtěli angažovat jak studenty z Bělehradu, tak studenty balkanistiky a dalších podobných oborů z Brna a z Prahy, abychom trošku pomohli české menšině při studiu jejích dějin a původu. Chystáme pracovní kampy pro studenty, kde bychom měli zkoumat, proč tam přišli, jak žijí, jaké jsou jejich zvyky, co si zpívají a tak dále.
Našel jste v Daruvaru to, co jste hledal?
Co se týče historických věcí, samozřejmě ano, protože Daruvar se může pyšnit tím, že má opravdu nejbohatší český menšinový archiv od Dunaje na jih. Pět set kilometrů na žádnou ze světových stran prostě tak bohatý archiv není. Naštěstí se právě tady dochovaly některé věci i z Bělehradu, které nikde jinde nejsou. Udělal jsem tady mnohem víc, než jsem myslel, a to díky přátelům, které jsem tady získal, především díky panu doktorovi Václavu Heroutovi. Ale, nejen to. Podařilo se mi to, po čem jsem vždycky toužil - poznat alespoň částečně Čechy tady v Daruvaru, jak vypadá česká škola a její knihovna… Seznámil jsem se se spoustou lidí, a jako pravý Čech jsem nemohl odolat, abych nezjistil, kde je pivovar, který vaří Staročeské pivo, a ochutnat ho. M. Pejić/mp