Že je tomu opravdu tak, jsme se přesvědčili při našem rozhovoru.

asna je Češka srdcem a duší. Tyto pocity jí byly vštípeny už v dětství. Rodiče Terezie a Fráňa Vondrovi z Ivanova Sela odjakživa žili s českými zvyky a tradicemi, a Jasna se je naučila znát už jako malé dítě. Navíc v české škole ráda tančila české tance. S potěšením také vzpomíná na výuku náboženství v ivanoselském kostele, kde se jim při hře a přátelení s ostatními dětmi vštěpovaly katolické tradice. Na dětství si Jasna pamatuje jako na bohatý život naplněný českou tradicí a protkaný starobylostí. Rodiče byli zemědělci a Jasna dost času trávila se mladšími sourozenci, bratrem Vládou a sestrou Zdenkou. „Naši rodiče jsou velice trpěliví a zbožní lidé, kteří nás učili, že štěstí v životě záleží jen na nás samých, že si ho musíme vybojovat vlastníma rukama a úsilím. Snad proto se z nás stali lidé, kteří ve svých úmyslech vytrvají a každou práci dotáhnou do konce, bez ohledu na to, kolik námahy nás to stojí.“ Z Jasnina projevu je cítit vděčnost vůči rodičům.

Po ukončení základní školy chodila Jasna první dva roky do střední školy v Hrubečném Poli a po té absolvovala dva roky matematického gymnázia v Záhřebu. Za tu dobu si zvykla na odloučení od rodiny, a tak se jí vloudila myšlenka o studiu v Praze. Rodiče jí dostatečně důvěřovali, aby ji tak daleko od domova pustili. Jí pak odvahu dodal Dalibor Koutník, který v té době v Praze studoval. Tak se Jasna rozhodla pro toto dobrodružství, a nikdy kvůli tomu nelitovala. Praha a roky studia ji poznamenaly na celý život. Posílilo to v ní pocit češství a na zážitky v Praze vždy ráda vzpomíná. Poněvadž byla od mala kreativní, chtěla studovat architekturu. Kvůli administrativní chybě, byla místo na architekturu zapsána na ČVUT, pozemní stavby, což se po čase ukázalo jako dobrá věc. V druhém roce se rozhodla pro individuální studium zaměřené na stavebně tepelnou techniku a akustiku. Díky pokrokovému programu studia a mnohaletých zkušenostech v oboru územního plánování získala Jasna titul odborného a zplnomocněného architekty. „Studium v Praze bylo pro mne neuvěřitelná zkušenost. Nejvíce se mi líbilo, že se tam už tehdy studovalo podobně principu dnešní Boloně, dokonce se mi zdá, že i kvalitněji. Nemohu říci, že to bylo lehké, ale studium bylo srozumitelné a plynulé, a každý student, který se snažil a měl zájem, ho bez námahy mohl ukončit. Přednášky a průběh studia byly dokonale rozpracované a s jistotou mohu říci, že se s tím mnohé chorvatské fakulty ještě dnes nemohou porovnat,“ vypráví Jasna nadšeně o studiu v Čechách. Získala tam kamarádky na celý život, s kterými je pořád v kontaktu; Eva a Zuzana jsou z Čech, Rumjan, se kterou bydlela v internátu, z Bulharska.

Po návratu domů v roce 1985, plná znalostí, se Jasna zaměstnala v županském úřadě, kde se vydávají stavební povolení. V té době se sblížila s budoucím manželem Zdravkem Bergerem z Virovitice, se kterým zanedlouho začala stavět vlastní rodinné hnízdo. Jasna si vše dělala sama, jak se tomu naučila v Praze. Každá zeď jejich domu byla stavěna pod jejím dohledem, každý detail rozpracován. Občas se mistři divili, podle jakých norem chce stavět. Tehdy to byl pilotní projekt náročné stavby energeticky úsporného rodinného domu. Manžel sice žertoval: „Lehko se vymýšlí, když se jiný stará o finance,“, ale vpodstatě Jasnu podporoval. Ukázalo se, že se poněkud složitější stavba za krátkou dobu vyplatila a Jasna ráda každému poradí, jak si tepelně izolovat dům.
V letech 1991 a 1993 se jí narodili synové Jan a Valentýn. Po narození druhého syna Jana se v Jasnině životě staly změny. Silně se jí po Praze stýskalo a cítila potřebu něco měnit. Objevila v sobě talent, o kterém do té doby neměla ani tušení. Pozkusila se o malování a ukázalo se, že jí to jde velice dobře. V akvarelu malovala detaily Prahy. První z nich byl Karlův most, povedl se jí a Jasna dostala chuť dál tvořit. Zapojila se do výtvarného klubu Nikola Trick ve Virovitici, se kterým dodnes vystavuje. V té době začala pracovat v městské zprávě Virovitice, kde mohla lépe uplatnit své znalosti o stavebnictví. Podle jejího projektu byla postavena například virovitická mateřská škola, domy s byty pro oběti domovinské války a různé další. Byl to její příspěvek k zlepšení života ve Virovitici. Aby mohla učit odborné předměty ze stavebnictví na středních školách ve Virovitici a Hrubečném Poli, doplnila si v roce 2004 vzdělání na pedagogické fakultě v Osijeku. Splnil se jí tak dávný dětský sen být učitelkou. Zájemců o architekturu je každým rokem více, ale ani Jasna jako architektka nezahálí. Od roku 2006 pracuje také v projekčním úřadu Architektonický atelier 10, se sídlem v Záhřebu, který se zabývá projektováním územních plánů. Občas si najde čas i na projektování rodinných domů, což ji zvlášť baví.
Při vší té práci je hybnou pákou české Besedy a povzbuzuje její členy k bohaté činnosti. Předsedkyní je od znovuzaložení v roce 2002, kdy se hrstka virovitických krajanů, převážně pocházejících z Ivanova Sela, domluvila obnovit ve Virovitici Besedu. Jasnu, pilnou a srdečnou osobu, jednohlasně zvolili předsedkyní, a ona se tohoto úkolu svědomitě ujala. Od té doby celá Jasnina rodina žije s Besedou. Také manžel je zapojen, zpívá v pěveckém sboru. Doma mají místnost, která je vlastně besedním archivem. Tady má Jasna po ruce počítač a všechny besední dokumenty, poněvadž Beseda ještě své místnosti nemá. Také proto má z koupě starého domu pro Besedu takovou radost.

Jasnin manžel Zdravko pracuje jako ekonom v Záhřebské bance v Hrubečném Poli, syn Jan ukončil první ročník elektrotechnické fakulty v Záhřebu a Valentýn je středoškolák. V hudební sekci Besedy hraje na kytaru. Teď, když děti dospěly, zbývá Jasně více času na vlastní zájmy a koníčky. Není jich moc, ale to co dělá, dělá důkladně. Přestože je zatížená zaměstnáním a prací v Besedě, Jasna ještě pořád občas maluje veduty a pejzáže v akvarelu. „Malování mě naplňuje a uklidňuje. Sleduju vnitřní hlas a hlavně - ráda dělám lidem radost tím, že jim věnuju obrázek. V posledních pěti letech jsou to malí andílci, které jsem pojmenovala „Anděl pro tebe“. Mám už velkou sbírku obrazů a ráda bych je jednou ukázala Virovitičanům na samostatné výstavě,“ sní zatím ještě neznámá umělkyně. Po velké povodni v Praze roku 2003 společně se třemi virovitickými malířkami organizovala Jasna humanitární prodej obrazů. Získané finanční prostředky poslala do Prahy uměleckému fotografovi Jaroslavu Krejčímu na obnovu ateliéru.

Kdo zná Jasnu, ví, že je to osoba otevřená, že má ráda lidi a že jí záleží na jejím původu. Čeho se dotkne, to dělá s láskou a dává od sebe maximum. Je pro ni důležité, aby lidé byli spokojeni, a to jí dává sílu pro další výzvy. „Smysl mého života je všeobecné dobro. Tomu dávám přednost před materiálními hodnotami, tímto způsobem vychovávám i děti. Spokojenost lidí je pro mne důležité a mám z ní radost. Všechno, co dělám, dělám s láskou, a jsem přesvědčena, že když něco děláme s láskou, láska se nám vrátí. Jsem obklopena milými lidmi, mezi kterými se cítím oblíbená a mohu říci, že jsem šťastná žena,“ pověděla nám na rozloučenou Jasna, před kterou je ještě hodně životních výzev. Nepochybujeme o tom, že je Jasna zvládne, poněvadž je plná životní energie a optimismu, a s úsměvem překonává a vyřešuje problémy, které jí život občas přinese. J. Horká/jh