Přitom je nejdůležitější, že se to všechno přenáší z generace na generaci, i na nejmenší, aby i oni pečovali o českou pokladnici pro další generace. Zde jsou tedy dojmy účastníků z Daruvaru, Bjelovaru, Bjeliševce a Horního Daruvaru:
Impozantní počet lidí a jejich reakce, když zahraje česká píseň, to je pro krajanský festival nejcharakterističtější. Bez ohledu na to, odkud přijeli, v jaké míře je český jazyk přítomný v jejich životech, český duch žije ve všech krajanech a všichni stejně reagují na tóny českých písní. Každá skupina krajanů přinesla své zvyky, a písní a tancem ukázala nejlépe jak uměla, jak žijí ve svém prostředí. Jaroslav Klubíčko, Daruvar
Nejhezčí z celého krajanského festivalu je přátelství mezi krajany bez ohledu na to, odkud jsou. I když všichni dobře česky nemluví, všichni si rozuměli a náramně se bavili v krásném intimním prostředí – na nádvoří Martinického paláce. Lenka Janotová, Daruvar
Horní Daruvar vystoupil poprvé v cizině s programem.Doposud jsme do České republiky jezdili jen na výlety. Proto jsme moc rádi, že jsme se krajanského festivalu zúčastnili, a ještě víc, že nás přijali s takovým nadšením. Navázali jsme nové kontakty, které nám umožní další zájezdy do Čech. Je to důležité, abychom udržovali český jazyk a tradici, ale nejdůležitější je to pro mladší generace, aby se setkávaly se svými kořeny. Damir Malina, Horní Daruvar
Krajanského festivalu se zúčastnili lidé z různých zemí, kteří žijí v rozdílných podmínkách, v menších a větších společenstvích. Někteří se s češtinou nesetkávají každodenně, a přesto si ji zachovali, a snaží se přenášet ji na další generace. V rozhovoru s krajany je cítit poněkud odlišný přízvuk, ale je vidět, že mají svůj mateřský jazyk rádi. Necítili jsme se jako cizinci, všichni jsme byli doma, ve své vlasti. Nejhezčí pohled byl na malé děti, které se se svými rodiči pěkně bavily, tančily a zpívaly. Je to krásné, když se rodiče snaží, aby český duch žil i v dalších pokoleních. Ina Malinová, Horní Daruvar
„Poprvé jsme na festivalu v Praze, jsme spokojeni s programem i ubytováním, se stravováním už ne tak moc. Pivečko je ale dobré.. Dostat se do Prahy je pro nás velký úspěch. Většina je tady poprvé a proto jsme si vyšli na prohlídku Prahy a seznámili se s nejznámějšími památkami. Goran Hruška byl naším průvodcem, ukázal nám a vysvětlil všechno, co nás zajímalo. Alenka Hrušková, Bjeliševec
Bylo nám krásně. Dost jsme toho viděli a to, proč jsme do Prahy jeli, jsme myslím si, dobře vykonali. Nejdůležitější je, že jsme poznali krajany z jiných zemí, seznámili se s tím, jak žijí a jaké mají problémy. Se vším jsme spokojeni, bylo by to ještě lepší, kdyby každá skupina měla svého průvodce a kdyby autobus mohl parkovat blíž, protože pro některé členy bylo náročné chodit pěšky. Těšíme se další krajanský festival a jestli budeme živi a zdrávi, rádi se na něj zase vypravíme. Véna Horák, Bjelovar
FESTIVAL MĚL STRHUJÍCÍ ATMOSFÉRU
Třetí Krajanský festival byl doposud nejhezčí, nejspontánnější, protože přijely další soubory. Muzika z Horního Daruvaru strhla všechny k tanci a to se tu ještě nestalo. Dokonce jedna Američanka vstala z vozíku a dala se do tance. To, že přijedou různé soubory, třeba i několik souborů ze stejného státu, je výborné. To, že sem přijedou z tolika zemí světa, je motivuje a dělá jim radost. Letošní krajanský festival byl výjimečný strhující atmosférou. Když všichni spolu tančí, a to nejen ze svého kraje, ale jedni s druhými... Nejdojemnější je atmosféra, radost všech. Oceňuji, že rádi tančí a zpívají. Věra Doušová, ředitelka Krajanského festivalu v Praze
KRAJANÉ Z BOSNY A SRBSKA
Milada Marešová, učitelka v krajanské vesnici Kruščice u Belé Crkvy v Srbsku nám řekla: „Je tady krásně, jsme šťastni, že jsme tu. Devadesát procent z nás je poprvé v Praze a vše je prima.“ O tom, v jakých podmínkách pracují, nám pověděla vychovatelka Vesna Marešová: „Ve škole nemáme výuku češtiny, ani učitel z České Republiky k nám už nejezdí. Naše vesnice je nedaleko hranice s Rumunskem a občas k nám na čtrnáct dnů přijede někdo z Gerniku. Ve vesnici se už nemluví čistě česky, ale v rodinách ano. S dětmi se scházíme odpoledne, vždy u někoho doma nebo v kostele. Díváme se na televizi, čteme z knížek a hodně zpíváme, i náboženské písně.“
Zdenka Šurlanová, předsedkyně České besedy Prijedor v Bosně a Hercegovině nám sdělila, že jsou všichni velice spokojeni a že to je pro ně zážitek. Skromně, jako by se omlouvala, dodala: „My jsme malý amatérský spolek, ale o to je naše radost větší. Bylo to krásné, i když jsme unaveni. Nejsme už mladí a bolí nás nohy, ale vydržíme. Cesta minibusem od nás trvá patnáct hodin. Těšíme se na všechna setkání, bez ohledu na to, jak daleko musíme cestovat. Pojedeme do Banja Luky a do Končenic.“ Postěžovala si, že mají málo mladých, protože se po válce rozešli po celém světě.
