„Jako maličký jsem chodil do školky k tetě Požárové, a to byl vlastně můj první styk s českou společností. Do české školy jsem nechodil. Proč? Byla to náhoda. Babička sice byla Češka, chorvatsky ani neuměla mluvit, nevím, jestli jsem s ní v životě vůbec promluvil nějaké chorvatské slůvko. Ale maminka je Chorvatka, takže jsem skončil v chorvatské škole.“
Jako žák obecné školy a student gymnázia byl velice zvědavý, lákaly ho různé věci a měl spoustu koníčků. Tancoval a hrál divadlo v daruvarské Besedě, zajímalo ho kreslení, technika, design, aero modelářství. Hrál na kytaru a zpíval ve skupině Orion. V neposlední řadě se zabýval fotografií. Náhoda chtěla, že předsedou foto klubu byl Vladimír Daněk, který působil jako fotoreportér v Jednotě. Tehdy se chystal do penze a hledal si následníka. „Díky tomu, že jsem v tomto foto klubu byl, a sem tam uveřejnil nějakou tu fotografii jak v Jednotě, tak ve Večernjím listu, promluvil si se mnou a skončilo to tak, že jsem se stal jeho pokračovatelem.“
„Fotografie změnila mé sny ve skutečnost,“ říká Tony, když dnes vzpomíná na své začátky. Stejně tak je ale pravdou, že fotografie jeho život změnila v sen, který stále ještě sní. Jakmile se totiž zamiloval do fotoaparátu, přerušil gymnázium a dálkově složil zkoušky z oboru fotograf grafického zaměření. Spolupráce s Jednotou se stala vážnější, takže během neplného roku procestoval křížem krážem krajanské osady, a fotografoval předplatitele Jednoty v rámci akce Abychom se lépe poznali. „Byl to jeden z mnoha nápadů Vlády Daňka. Teplé lidské povídání o rodinách předplatitelů měly za cíl umožnit krajanům vzájemně se poznat, abychom jeden na druhého nezapomínali.“
Po dvou letech práce musel na vojnu, pak se objevila možnost studovat fotografii v Praze na FAMU. Vyzkoušet se, přesvědčit se, co dokáže, jaké má možnosti osobní a jaké možnosti v daném prostředí. Vedla ho touha neuzavřít se v Daruvaru, nebýt provinční, seznámit se s životem. Dopadlo to ale všelijak. Potuloval se velkoměstem, bez dostatečných prostředků na život, pochopil, že s jeho uměleckým pohledem nelze žít, že je třeba především uspokojit objednavatele. Získal nálepku „věčný student“, pak nějaký čas sbíral zkušenosti jako fotograf na volné noze i ve Švýcarsku a Francii.

Když se v roce 1983 znovu vrátil do Jednoty, život se mu ještě jednou změnil. „Jako bych se znova našel,“ říká. „Fotografie byla mým koníčkem, který se stal profesí, a práce mě velmi bavila, takže ji beru jako koníček. Vždycky mě lákalo z něčeho malého udělat zajímavou věc. V Jednotě jsem měl dost volné ruce, mohl jsem experimentovat s náměty a technikami, a stránky časopisu byly mou výstavní síní.“ Přesto, že byla práce v Jednotě velmi zajímavá a nechávala mu velký manévrovací prostor pro tvůrčí projevy, v roce 1995 odešel z Daruvaru ještě jednou, tentokrát, zdá se, definitivně. Zaměstnal se v Areně, kde pracuje dodnes. „Daruvar se velmi změnil, a já jsem velký emotivní blbec, který nedovede oddělit emoce od práce. Kdybych zůstal zde, jistě bych se zbláznil. Hodně jsem toho zažil za domovinské války, a dost jsem se zklamal jak v sobě, tak v okolí, ve známých a tak dál.“ V mezičase začal spolupracovat s mnoha redakcemi, zatímco jeho válečné fotografie obešly svět, díky čemuž se stal známým a získal největší ceny Chorvatského novinářského spolku a sdružení lokálních médií. Všude ho zvali, natočili film o jeho práci. Kolik jeho válečných fotografií skončilo na všech světových stranách, to ani neví. Kolik výstav bylo v zemi a v zahraničí, to také neví. Nemá ani ponětí o tom, kde jeho fotografie a výstavy jsou.
V hlavním městě a velkém barevném časopisu se Tonymu otevřely nové možnosti. „Na rozdíl od Jednoty, kde byla veškerá práce vázaná na život menšiny a točila se v malém kruhu, nyní se vějíř možností otevřel dokořán. Teď jsem mohl ve stejném dni fotografovat třeba pana prezidenta a pohřeb nějakého zločince. Dopoledne dělat reportáž z vězení, odpoledne sledovat noblesní recepce.“
„Ve škole se učíme jedno, zatímco v životě často děláme něco úplně jiného. Život nás poučí a zdokonalí,“ říká Tony. „Fotografie se podobá muzice – lehké je naučit se notám a základní melodii, ale aby se člověk stal virtuózem, musí každodenně pracovat, cvičit, cvičit a cvičit.“ Tony se řídí právě tímto principem. Už šest sedm let používá počítačové programy na zpracování fotografií, a dělá to každý den, aby si udržel fotografickou kondici. Jak mu to jde, svědčí výstava, kterou mu v daruvarské České galerii uspořádala Jednota. Tou výstavou se Tony po asi patnácti letech svým dílem vrátil do rodného města, potkal na vernisáži své kolegy a spolupracovníky, zavzpomínal na začátky s Vládou Daňkem… Zda rozmýšlí o svém následovateli? Přenáší své bohaté odborné znalosti na sedmnáctiletého syna Kristiána?

„Přesvědčuju Kristiána, aby se ve fotografování zdokonalil, protože vždycky může být náhradním povoláním. Zájem má, základy také, všechno ostatní je na něm. Jsem šťastný, když slyším, jak jásá, když udělá něco, co se mu zdá být zvláštní. Jako bych viděl sebe v jeho věku. Když má pro mě nějakou otázku, to je to nejkrásnější,“ říká Tony, a dodává, že Kristián, podobně jako kdysi on, nechodil do české školy, také bohužel nemá nikoho, od koho se mohl česky naučit. „Teď má slovník a kamaráda, který žil v Praze, takže se učí sám. Ještě, že má zájem.“ Táta Tony je bohužel daleko, takže mají jen sem tam nějaký společný víkend. Tato situace je špatný výsledek zdánlivě pozitivní záležitosti – že Tony přerostl rámec malého prostředí. Že mu jeho rodiště už dlouho nenabízí žádné profesionální výzvy. Že zde už nemá co dělat.
Přesto je Daruvar hluboce v jeho srdci, myšlenkách, životních plánech, cestovních mapách, dokonce také v občanském průkazu. „Jsem stále ještě Daruvařanem, protože jsem místo pobytu oficiálně nezměnil,“ říká. „Kromě toho, odjakživa se Daruvar považuje za město snů pro penzisty. Jelikož se pomalu blížím k třetímu životnímu věku, pravděpodobně vbrzku uzavřu kruh a začnu amatérsky fotografovat v daruvarském lázeňském parku.“ M. Pejić/T. Hnojčík, mp, žp

DOŽIL SE SVÉ MINUTY SLÁVY
Prostřednictvím domácích a světových agentur byly válečné fotografie Tonyho Hnojčíka uveřejněny na stránkách mnoha novin v celém světě, což mu umožnilo pořádat výstavy v Německu, České republice a jinde, takže bylo pokračování kariéry v areně docela logickou volbou. S ohledem na to, že jde o časopis, který sleduje životy nejvýznamnějších osobností, stály před objektivem jeho kamery mnohé hvězdy estrády, politiky, sportu a hospodářství. "Velké hvězdy se fotografují velice lehce. S nimi nejsou žádné problémy, na rozdíl od mladých hvězdiček na začátku kariéry, které o sobě mají velice vysoké mínění. Žijeme v malé zemi, takže ani hvězd nemáme bůhvíkolik." Nejkrásnější vzpomínky má na fotbalového trenéra Ćiru blaževiće. "S ním je vždycky legrace, výborná spolupráce a novinářům dobře rozmí. On ví, že z něho novináři udělali významnou osobnost, a že ho novináři mohou zničit."
Je nesporné, že Arena Tonymu pomohla splnit jeho sny. Zároveň je ale zřejmé, že Tonyho fotografie nemálo přispěly k úspěchu časopisu. Svědčí o tom dokonce tři stránky, které redakce věnovala zprávě o jeho daruvarské výstavě. Přidali k tomu další dvě stránky medailónku o významných osobnostech chorvatského veřejného života, které sem přišly z České republiky nebo mají český původ. Nebudeme se divit, jestli se v některém z budoucích podobných soupisů objeví také jméno Tonyho Hnojčíka.