Tím, že jsme sobě, městu Záhřebu i celé české komunitě v Chorvatsku dokázali, že jsme schopni zorganizovat tak majestátní oslavu, která ukáže, že se česká menšina nejen účastní života většinového národa, ale že se plně zapojuje do všech jeho oblastí a tvořivě přispívá k jeho blahobytu. Dvěma projekty, představenými na oslavě, a to je kniha a film Češi Záhřebu-Záhřeb Čechům, jsme nejen členům Besedy, ale Záhřebu a celé veřejnosti dali na vědomí, že jsme tady. Nová vlast, do které se Češi stěhovali v 19. st. a před tím, je ráda přijala, oni se jí svými vědomostmi, pílí a vytrvalostí odvděčili a přijali ji za svou vlast. Češi zanechali v Záhřebu nesmazatelnou stopu.
Jste také tajemníkem Rady české menšiny města Záhřebu. Podle soupisu občanů z roku 2001 Rada představuje 813 příslušníků české menšiny. Jaké je jejich postavení?
Výborné. Ve Shromáždění města Záhřebu byl konstituován výbor pro národnostní menšiny s Moranou Palikovićovou-Grudenovou v čele. Členové výboru přímo ovlivňují usnášení Shromáždění, týkající se života národnostních menšin v Záhřebu. Je to velká politická vymoženost, Záhřeb v tom předčí.
Zakládám si na týmové práci. V tom smyslu probíhala i oslava spolku. Jsem zralý člověk, je mi 64 let a mohu se poohlédnout za sebe. Jsem spokojen. V životě jsem poctivou a svědomitou prací hodně dosáhl. Vedla mne myšlenka K. H. Borovského: „Všechny naše cesty mají vést k národu a jeho štěstí.“ Snažil jsem se nedělat chyby a neublížit lidem. Vedoucí nemůže vyhovět všem, ale musí se snažit vyhovět skupině. Lidé mají různé zájmy, životní filozofie, zkušenosti. Život je každým dnem náročnější, bojuje se o každodenní existenci.
Rada a Beseda rozhodly, že je oslava výročí vhodná chvíle k realizaci některých besedních projektů. Shrnuli jsme úspěchy Čechů v minulých desetiletích a význam české menšiny v Záhřebu. Česká komunita v RCH by si měla vážit našeho úsilí dobře prezentovat Čechy v chorvatské metropoli, kde je těžší uspořádat národnostní život, těžší než v Daruvaru. To říkám jako Daruvařan.
Odkud jsou Kubíčkovi?
Kubíčkovi pocházejí z okolí Šumperka, z vesnice Jeníkov, jejich matriky se nalézají v městě Červená Voda. V roce 1987 jsem byl v našem rodišti poprvé a navštívil Kubíčkův dům, i na dnešní poměry krásný. V průčelí má tři okna a podloubí. Statek měl deset sáhů pole, vysoko položených, přes šest set metrů nadmořské výšky – jako Kranjská Gora. Můj pradědeček se vrátil z návštěvy od svých kamarádů ze Slavonie, rozprodal statek a nastěhoval se do Starého Petrova Sela. Také druhá část mé rodiny se tam přistěhovala, tatínkova rodina Pospíšilova. Pradědeček Pospíšil byl tkadlec Z okolí Prostějova, babička Anděla se tam vyučila krejčovskému řemeslu. Babička byla jako babička Boženy Němcové – pilná, svědomitá, po ní jsem zdědil pedantnost.
Rodiče byli osvětoví pracovníci.
Protože dědeček dostal práci na dráze v Bosenském Brodě, přestěhoval se tam a roku 1910 se narodil otec. Vzdělával se na Učitelském ústavu v Derventě a Banja Luce. Sedm let pracoval v slovenské škole v Selenči ve Vojvodině. Otec a matka se seznámili na vysoké pedagogické škole, vystudovali matematiku a fyziku. Působili v Doboji, tam jsem uhlídal svět, v Zenici, Foči a díky známosti s prof. Frantou Burianem se dostali do Daruvaru. V roce 1952 jsem začal chodit do české školy, první mou učitelkou byla Blanka Bukačová-Belcová, pak Jiřina Skeledžiová a Ludmila Kolejáková-Schejbalová. Ve čtvrté třídě nás učil Alois Daněk, ve vyšších třídách Žofie Krasková, která nám vsadila lásku k českému jazyku a působila na naše vlastenecké cítění ke staré vlasti, matematiku měl Dalibor Pilát, dějiny Václav Milde. Byla to zajímavá sestava, hodně nás naučili a věnovali se nám.
V paměti mi zůstalo Naše jaro, které navrhli F. Burian a J. Knytl. V té době byla česká komunita velmi organizovaná a dávala kulturní ráz celému městu. Jsem účastníkem prvního Našeho jara, otec působil v české osmiletce a na dvoře Českého domu jsme nacvičovali vystoupení na způsob sokolských sletů. Tancovali jsme českoslovenou besedu, zpívali píseň o Našem jaru Petra Zderadína, tj. F. Buriana, již zhudebnil Josef Knytl.
Josef Knytl byl jediný, kdo soustavně učil houslisty a klavíristy v Daruvaru. Člověk širokých zájmů, nacvičoval divadla, zpěvohry. Ve hře Na tý louce zelený jsem v orchestru hrál na klavíru. Ve sboru zpívala i moje maminka a učitel Miloš Šidák. Otec byl technicky a malířsky nadaný, s Ivou Kraskem a Viktorem Polčićem dělali kulisy.
J. Kubíček se spolupracovníky M. Burgerovou, M. Lipovcem a J. Kozákovou
Nebyla televize a chodilo se na loutková představení; bylo to vzácné. Přicházeli i občané Daruvaru, kteří neměli český původ. Tyto besídky byly kulturním zážitkem. Díky otci a panu Knytlovi byl založen pěvecký sbor. Na koncertu ke dnu gymnázia, a to už byl otec jeho ředitelem, byli v orchestru mnozí žáci pana Knytla, také inženýři z Dalitu, Primc, Kovač a další. Tehdy měl Daruvar svůj orchestr a hrály se i Beethovenovy symfonie. Proč hudební škola nemá jméno podle Josefa Knytla?!
Vaše první kontakty z Českou besedou Daruvar?
Pamatuji si na své první vystoupení při návštěvě daruvarské Besedy v Starém Petrově Sele, kde žilo hodně Čechů. Byly mi čtyři roky a recitoval jsem básničku: „Já jsem z české školky žáček, třebas malý jako ptáček.“ Další slova jsem už zapomněl. Tehdy hráli Antonín Bárta a Antonín Pokorný, jeden partyzánského kuchaře a druhý hladového partyzána. Ve škole jsme spolu s Besedou měli různá vystoupení, ve střední škole jsem tančil ve folklorní skupině. Tance jsme připravovali sami a za pomoci Štěpána Ambrože.
Po návratu ze studia jsem se zapojil do pěveckého sboru, stal jsem se členem správního výboru a roku 1974 jsem byl zvolen za poslance v Chorvatském sněmu. Stále jsem kontaktoval s Václavem Doležalem a Josefem Zámostným, tajemníkem a předsedou Svazu Čechů a Slováků v RCH. Vážili si mého úsilí být české menšině prospěšný, pak jsem v roce 1981 byl zvolen předsedou (volil se na jeden rok). Seznámil jsem se tehdy s mnoha krajany.
Trval jste na hospodářské spolupráci s Československem?
V tom jsem měl plnou podporu Továrny strojů a odlitků Dalit, která měla značný export do Československa; dobře jsem spolupracoval s krajanem Adolfem Hašplem. Přijížděly k nám různé delegace z ministerstev a zahraničního obchodu z ČSSR a tím, že jsme vystupovali jako česká komunita, jsme měli určité výrobní výhody mimo kvóty, přidělované v rámci dohody o spolupráci dvou zemí. Díky pochopení dělnické rady hradil Dalit některé výdaje při návštěvách z Čech, i krajanů v Čechách. Svaz by je finančně nemohl zvládnout.
Koho jste z krajanů ještě znal?
Z raného dětství si vzpomínám na Božu Grubišiće. Chodíval jsem s tatínkem do Svazu Čechů, který byl tehdy nad obchodem rodiny Šternovy. Byl to znárodněný Novakovićův dům, v prvním patře měl sídlo Svaz Čechů a redakce Jednoty. Božo byl „děvče pro všechno“; pracoval ve Svazu i v redakci a spolu s dr. Alexandrem Vondráčkem Jednotu také dělal. Vím, že velkou část článků psaly tyto dvě osoby, pak se k nim přidal novinář a fotoreportér Vládo Daněk, pak Mirko Grabar. Na tu báječnou „sebranku“ Jednoty si velice dobře pamatuji. Vzhledem k době byla Jednota kvalitní týdeník, který důstojně reprezentoval českou menšinu.
Jezdíte někdy do Daruvaru?
K Daruvaru mne vážou krásné vzpomínky, místo posledního odpočinku mých rodičů, tam po nich vlastním byt. Dojíždím tam každý druhý či třetí týden v měsíci, žije tam manželčina matka.
A poprvé v Čechách?
Když jsem ukončil základní školu, rodiče mi slíbili odměnu - cestu do Československa. Bylo to v pochmurné době Informbyra a moje rodina byla první v Daruvaru, která v roce 1955 vyjela do Čech. Celá Gajova ulice, v níž jsme bydleli, tím byla vzrušena. Lidé nevěřili, že jedeme, natož že se vrátíme. Když jsme vyjížděli, sousedé plakali, paní Habetlerová, paní Růžičková, Muťkovi. Lidé tehdy žili více spolu, dbali o sebe. V Praze jsme na jedné koleji navštívili profesora Josefa Matuška, který se v Čechách zdokonaloval v českém jazyce.
Představte nám členy rodiny.
Syn Libor se narodil roku 1974, je specialista na informatiku a devět let žije v Anglii. Výborně se tam uplatňuje a nám, rodičům, je samozřejmě líto, snad jsme i sobečtí, že nepatří do našeho ani my do jeho života. Dcera Hana se narodila v roce 1981 a je doktorkou veterinární medicíny. Manželka Vesna, roz. Žabićová z Daruvaru, je první Daruvařanka se vzděláním zvěrolékařské medicíny. Pracovala třináct let ve Zdencích jako mikrobioložka a technoložka ve výrobě tavených sýrů, postoupila na županskou inspektorku zvěrolékařství a dnes pracuje na Ministerstvu zemědělství RCH jako přednostka úseku pro veterinární léky a potravu pro domácí zvířata.
Když uvažuji o sobě, říkám si, že mé děti vyrůstaly beze mne, že jsem jim možná scházel. Práce v daruvarském Dalitu byla velmi náročná. Někdy jsem do pozdních večerních hodin připravoval v konstrukčním oddělení práci na ráno pro své spolupracovníky a o půl čtvrté ráno jsem utíkal na autobus, abych stačil na zasedání ve Sněmu. Angažování v politice bylo volontérské.
Stal jste se i ředitelem továrny na výrobu strojů Dalit. Jak jste uplatnil magisterské studium na Ekonomické fakultě v Záhřebu?
V továrně jsem dosáhl nejvyšší pozice. Dodatečná studia mi pomohla při zajišťování trhu a prodeji nových výrobků, šlo vlastně o management, stal jsem se vedoucím prodeje továrny strojů, pak do roku 1986 ředitelem. Od začátku roku 1990 žiji v Záhřebu a pracuji v Továrně elektrických kabelů ELKA, na vedoucích pracovních místech, od roku 2000 jsem náměstkem ředitele na Automobilovém trhu v Záhřebu.
Jsem také účastníkem domovinské války, ve velitelství sté brigády jsem vykonával úkoly náčelníka technické služby.
Působíte jako šťastný člověk!
Úspěch předpokládá tři složky. Dar boží, píli a vytrvalost a konečně štěstí v životě. Z. Táborská/zt, ls
