Děti recitovaly básničky, zpívaly a ukazovaly, jak se umějí modlit, aby si zasloužily mikulášský dárek a Mikuláš je obdaroval za to, že byly hodné. Krampus se snažil vystrašit děti svou rohatou podobou a cinkáním řetězů. Kaptolští Češi říkali tomuto zvyku „uvádění biskupa do domu“.
Kaptolský Milkuláš a čertiPozději se dárky začaly dávat do botiček a čižmiček, které děti připravovaly, čistily a dávaly do oken. Kromě dárků se vbrzku začaly v obuvi objevovat také pruty. Pro dospělé Česká beseda zorganizovala tradiční mikulášskou zábavu. „Každoročně se na této zábavě představovala stejná sehrána skupina – Mikulášem byl učitel Jindra Požár, Krampusem Lojzinka Vazlerová, anděly Anđelka Škrabalová a Manča Brizićová. Organizátorem zábavy byl učitel Miloslav Václavek,“ řekl nám nynější jednatel kaptolské Besedy Mirko Vazler a dodal: „Předváděli celovečerní program s bohatou mikulášskou nadílkou, a cely sál volal – Přijde náš Mikuláš!“ Bylo to během dvacátých a třicátých let minulého století, před druhou světovou válkou. Podrobný popis zábavy zůstal zapsaný ve školní kronice z roku 1928. Po válce se po dlouhá desetiletí, až do roku 1991 církevní svátky moc neoslavovaly, avšak Kaptolané si svého Mikuláše zachovali.
M. Vazler a J. Vrba„Z povalečné doby pochází původní oblek našeho Mikuláše. Ušil ho Josef Vrba, který ho stále ještě dodělává a upravuje,“ vykládá M. Vazler. „Pepík udělal plášť, čepici, biskupskou berlu a zvonek, a albu nebo rochetu, bílou kněžskou košili, daroval Besedě kaptolský farář Vládo Virag. Z roku 1948 pochází také první fotografie kaptolských Beseďáků v českých krojích, ale kroje nebyly její. Pan Vrba totiž vedl besední taneční skupinu do Osijeku, a kroje na fotografování si vypůjčili od místní obce. Podle tohoto vzoru udělaly potom kaptolské ženy podobné lidové kroje z červeného krepového papíru.“
To je ale jiná povídka. Podstatné je to, že pan Vrba, když viděl, jak ženy dovedně kroje udělaly, chtěl i sám něco takového udělat, a tak vznikl mikulášský plášť. Jeho nynější podoba přece jen není tak stará. Vznikla před asi deseti lety, když pan Vrba zavíral svoji truhlářskou dílnu. „Když začaly obchody nabízet laciné rakve, přestaly si je lidi objednávat u nás, takže nezbylo, než dílnu zlikvidovat,“ říká pan Vrba. „V dílně zůstaly pozlacené ozdoby, které se dávají na truhly a ty zrovna sluší k mikulášskému obleku…“
Kaptolský mikulášský kostým se tak stal pravděpodobně nejstrakatějším ze všech známých podobných plášťů a kaptolská mikulášská zábava se kvůli němu stala pravou atrakcí. Zábavy s bohatou nadílkou se zase organizují pravidelně a stávají se novou tradicí, která připomíná časy, kdy všechno začínalo. Zároveň je to příležitost, aby si nejstarší členové Besedy zavzpomínali na své mikulášské zábavy.
Kaptolské děti s Annou-Nanynkou Kalivodovou
„Za mého mladí se obyčejně hrálo mikulášské divadlo, holky a kluci si mezi sebou vyměňovali dárky a psaníčka. Každý byl zvědavý, co dostane. Nikdo ale nesměl vědět, od koho dárek dostal, a musel ho zaplatit jedním dinárem,“ vzpomíná na někdejší mikulášské zvyky Anna Kalivodová, kaptolská teta Nanynka. „Dárky byly všelijaké, hlavně legrační. Na příklad, jednou jeden mládenec skákal od děvčete oknem a náhodou ho viděla sousedka, kamarádka. K Mikuláši mu udělala malý žebříček. Děvčata, která byla pyšná a nechtěla s každým tancovat, dostávala březové koště, aby mohla tancovat s ním. Nebo se vzal skleněný nočník a dovnitř dala klobása. Byla to klobása pravá, vepřová, ale vypadala jako, víte už co….“
Mikulášský oblek byl skromný, nebyl tak rozkošný jako ten dnešní. Krampus měl samozřejmě dlouhý ocas a rohy, andělé křídla z bílého krepového papíru. Zábavy organizovala Beseda a učitelé české školy. Učitelé byli tehdy dva, protože škola měla dokonce sto deset žáků. Učitelé se nejen starali o pořádek, výchovu a vzdělávání děti, pro které založili ovocnářskou, jezdeckou, krejčovskou, divadelní a loutkářskou sekcí, ale silně podněcovali činnost České besedy. Už v roce 1931 se koupila jedna soukromá budova a přestavěla pro činnost krajanského spolku, takže měla Beseda pěkný prostor na pořádání zábav, včetně mikulášské. Tedy, kromě učitelů Požára a Václavka, se do mikulášského programu zapojovali také jiní – Pepík Jurnečkův, Tonda Škrabalův, pak ženy, které byly oblečené jako andělé s papírovými křídly. „Měla jsem šestnáct let, když jsem začala chodit na mikulášské zábavy, možná i miň,“ říká teta Nanynka. Teprve potom začali chodit dospělí, do té doby chodila na zábavy děcka. Pamatuji si, že jsme zpívali písničky, jako: Mikuláš ztratil plášť, Mikuláška sukni, hledali, nenašli, byli oba smutní.“
Svatý Mikuláš byl biskupem v Myře, na území dnešního Turecka, kde 6. prosince roku 345/352 zemřel. Činil velkorysá dobrá díla, dokonce i zázraky. Je patronem vězňů, zajatců, lékárníků, pekařů, bednářů, loďařů, námořníků, velkoobchodníků, cestovatelů, nevěst, ženichů, mladíků, děvčat, dětí, žáků, studentů…, a to je teprve polovička jeho chráněnců. Nosí dárky hodným dětem, takže tím pádem chrání také děti v Kaptole. Ty jsou totiž všechny řadou dobré a poslušné, o čemž jsme se koneckonců sami přesvědčili.
Dnes jsou písničky jiné a nejčastěji se zpívá: Náš náš Mikuláš, nese dárky dobrým dětem. To je totiž podstata. Z celého Mikulášova životopisu, plného všelijakých dobročinnosti a zázraků, nakonec zůstala jen jedna epizoda. O tom, jak Mikuláš obdařil nevěstu, které dal tajně pytlík zlatých minci do okna. Tak vznikla pověra, že dobrý světec odměňuje poslušné děti, jakož i zvyk připravování botiček pro mikulášské dárky. Jenže dnešní děti předem přesně vědí nejen od koho dostávají „mikulášské“ dárky, ale i co dostanou.
„Dostanu nový mobil!“ vykřikli jako jedním hlasem děti v kaptolském Českém domě. Svěřili se, že mají stejně rády oba prosincové světce, kteří při konci roku obdarovávají děti – Ježíška, protože jsou vánoční dárky větší, Mikuláše protože přichází první. A bojí se mikulášské vousaté tváře a čertova strašidelného černidla?
Nevím jak vy, milí čtenáři, ale autor této reportáže, když byl malý, se bál všeho. Bál se Mikulášovy čepice, berly, pláště, abychom ani nemluvili o jeho dlouhých bílých vousech, bál se dokonce i andělů. Čert se ani nemusel ukazovat, stačilo, aby věděl, že tam je, a už se celý klepal strachem. Dnešní děti však nemají z celé této party žádné obavy. Čertovi se dokonce vysmívají a tahají ho za ocas. Říkají: „Proč bychom se báli? Vždyť, víme kdo to je!“ M. Pejić/vd
