„Vzhledem k tomu, že jsem se narodila v Ivanově Sele, kde jsem až do šesté třídy chodila do školy, byla jsem v kontaktu s češtinou, přestože jsem celou střední školu vychodila ve Virovitici. Pořád jsem jezdila do Pémie na zábavy a byla ve styku s kamarády, kteří se rozhodli studovat v Praze. Miruška Tučková, Jasna Vondrová, Dalibor Koutník, to jsou všechno ivanovoselští pražští studenti,“ začíná svůj životní příběh paní Pérová-Kožnjaková při rozmluvě v jejím úřadu.
Do Čech se poprvé dostala díky vítězství v soutěži první pomoci, kdy se skupinou středoškolaček strávila několik dnů v táboře v Českém Dubu. Navázala kontakty se spoustou nových přátel a Čechy se jí velmi zalíbily, takže začala hledat možnosti ke studiu v Praze. Bylo to v roce 1982, kdy spolu se Sylvou Sittovou z Hercegovce přijela do Prahy. Ve velkoměstě se cítily trochu ztraceně, ale držely se starších studentů a zvolna si zvykaly. Pobyt v Praze byl velkou a nádherou zkušeností, ale ne bez překážek.
„Moji rodiče nebyli nadšeni. Chtěli, abych studovala v Záhřebu, stejně jako můj o čtyři roky starší bratr. Ale já jsem tak silně chtěla do Prahy, že se nemohlo stát jinak. Později jsem se ve svém psychologickém oboru dozvěděla, že šlo o typický model chování,“ říká Jasna.
K psychologii přišla náhodou. Nebo možná ani ne. Máloco v životě je totiž úplnou náhodou. Nejdřív uvažovala o medicíně, ale ve hře byla také psychologie. „Můj otec byl krejčí, a právě, když jsem byla před rozhodnutím co studovat, přišla si k nám ušít kalhoty paní, která pracovala jako psycholožka u nás v nemocnici. Dovedete si představit, že psychologii vystudovala v Praze? Začala vlastně studovat medicínu, ale nelíbila se jí. Řekla mi: nechoď na medicínu, vezmi si psychologii. Věřím, že také tato sugesce zapůsobila na mé rozhodnutí.“
Konečně, tyto dva obory nejsou moc vzdálené – medicína pomáhá nemocným lidem, psychologie jim pomáhá, aby zůstali zdraví. Jasna tak pomáhá přes dvacet let. Prvních deset jako psycholožka v týmu medicíny práce ve virovitickém Domu zdraví, nyní soukromně, jako psychoterapeutka. V mezidobí se zúčastnila domovinské války: byla vojenskou psycholožkou v informačně psychologické službě 127. brigády Chorvatského vojska. Navštěvovala vojáky na frontě a přinášela jim zprávy z domova.
Nejvíc strachu pocítila poté, co na nějakém semináři slyšela o psychologickém profilu vojáků ozbrojených ostřelovačskou puškou, snajperem, na jejichž mušce se pravděpodobně občas také octla. „Jeden kolega mluvil o tom, že snajperisté jsou zvláštní osoby. K nikomu nic necítí, takže si podle svých osobních kritérií vybírají, na koho budou střílet. Buď si vyberou tlustého nebo vysokého, někoho s čepicí nebo holohlavého, malého nebo… jednoduše toho, kdo upoutá jejich pozornost. Když jsem pak jela na terén do Kusonj, vždycky jsem si myslela, vzhledem k tomu, že jsem byla nejmenší a měla na hlavě nějakou rádiovku: já budu jistě ta.“
Stále a ráda se vracím do Pémie
„Dětství jsem měla krásné, idylické. V krejčovské dílně mého otce bylo vždycky plno lidí, kteří přicházeli nejen kvůli šití, ale také bez důvodu, posedět, třeba poslechnout si rádio. S ohledem na to, že babičky a dědové nežili s námi, brzy jsme se naučili zodpovědnosti. V neděli jsme chodívali na sváteční oběd k babičkám – jedna byla na ivanoselském kopci, druha v Tréglavě. Ráda se vracím do Pémie, která je pro mě nejhezčí vesnicí, v ní se vždycky cítím jako doma. Dům, ve kterém jsme žili, jsme neprodali, teď jsme ho opravili, takže se v něm občas scházíme. Na dvoře u něho se mimo jiné zdobí náš dožínkový vůz. Je mi ale líto, že mladí odcházejí z vesnice a že v Ivanově Sele není tak hodně dětí, jako nás bylo za mého dětství.“
Po válce pracovala nějakou dobu se zraněnými a nemocnými bojovníky ve Varaždinských Toplicích. Po privatizaci dostala ve virovitické nemocnici výpověď jako technologický přebytek a začala se soukromou praxí. Založila agenci pro psychologické služby psychologické centrum Putokaz a poskytuje služby ve spojení s medicínou práce, psychologickou diagnostikou, individuální psychoterapií děti a dospělých, organizuje přednášky, edukační kursy a dílny komunikačních zručností. Zúčastnila se četných odborných shromáždění a uveřejnila řadu odborných prací. Její oddanou a úspěšnou práci ocenil Chorvatský psychologický spolek cenou „Marulić: Fiat psychologia“, kterou spolu s devíti ostatními laureáty, převzala v listopadu ve Splitu, rodném městě Marka Maruliće. „Bylo to pro mě velké překvapení a velmi mne to potěšilo. Myslím si, že je to částečně kvůli pražskému studiu, takže věřím, že by moji profesoři také měli radost.“
Kromě odborné práce, v rámci které vede i virovitickou pobočku psychologického sdružení, pracuje také v pobočce Sboru lékařů, Lions klubu Vereucha a hodně času věnuje také virovitické České besedě od jejího znovuzaložení v roce 2002. Cela rodina je zapojena do krajanské činnosti a bratr Zdravko i maminka Františka zpívají v besedním sboru.
„Na začátku Beseda neměla žádný prostor, a první schůze se konaly v mé kanceláři v nemocnici. Tam jsme se scházeli a domlouvali co a jak. Od samotného začátku Beseda organizovala kursy českého jazyka. Dostala jsem za úkol pracovat s dětmi a učila jsem češtinu v základní škole Vladimíra Nazora, zatímco výuku pro dospělé vedla Jasna Bergerová. Díky naší důslednosti a vytrvalosti jsme nakonec prosadily řádnou výuku češtiny ve škole, na což jsme zvlášť hrdé. Teď do školy konečně chodí „pravá“ učitelka.“
Bylo to i období bohaté rodinné činnosti. Tehdy osmiletý syn Tomislav také projevil zájem o výuku češtiny, a na svět přišla dcera Dorotea. Často se scházeli v besedním kroužku, ve kterém zvlášť pilně pracovala a všechny vedla k činnosti česká učitelka Bohdanka Šolcová. „Do činnosti Besedy byla zapojena spousta dětí a díky tomu se čeština udržovala také v naší rodině. Syn už osmiletku vychodil, chodí do první třídy střední školy. Dcera Dorotka se základům češtiny naučila od mé maminky, která také bydlí ve Virovitici.“
A co manžel Zvonko, který žádné české kořeny nemá? „On by se nikde neztratil,“ říká paní Jasna a dodává se smíchem: „My jsme se seznámili za války a vždycky říkám, že je válečným prospěchářem, protože si v ní našel manželku. Vzhledem k tomu, že se u nás doma mluvilo česky, měl češtinu v uchu, což mu hodně pomohlo, když byl starostou a jezdil na oficiální návštěvy do Čech, do města Vyškova, které je s Viroviticí sbratřené.“
O trochu později, když jsme se z úřadu ve středu města přesunuli do rodinného domu Kožnjakových v předměstí Milanovci, nám to pan Zvonko, nynější ředitel nového podniku Plyn, potvrdil. „Když jsme tam jeli poprvé, manželka mě během šesti hodin cesty naučila několik vět, abych mohl pozdravit hostitele v jejich jazyce. Získal jsem tím sympatie,“ říká. Chodil také na první hodiny kursu češtiny, ale rodinnou štafetovou tyč vbrzku předal synovi. Kvůli spoustě povinností neměl čas chodit na přednášky, a říkal, že ho manželka naučí doma.
Dnes mají Kožnjakovi život pěkně uspřádaný. Hezký, pohodlný rodinný dům obklopený ovocním sadem skýtá dokonalou možnost k odpočinku od městské vřavy a každodenních starostí. O svátcích se sejdou u maminky spolu s bratrem, tam zazní česká řeč a hrnou se vzpomínky na dětství v Ivanově Sele. M. Pejić/mp a archiv
