„Když jsem jako mladý novinář chtěl odejít do Kutiny, kde měla moje pozdější manželka Vlasta pěkné pracovní místo, šéfredaktor Božo Grubišić mi řekl: Víš Karle, že neumíš dělat nic jiného, než novinařinu. Vzhledem k tomu, že my potřebujeme novináře, já ti nedám pracovní knížku. Ty se ožeň, ženu si přiveď do Daruvaru, nějakou práci ji najdeme.“ Karlovi se novinářská práce silně líbila, tak mu nemuseli říkat dvakrát. Zůstal v Daruvaru, ale stále se vracel, a ještě po dnes se vrací k Dežanovci, vesnici svého dětství.

Na dětství má jenom hezké vzpomínky. „Žilo se chudě, alepěkně. Narodil jsem se za války, v roce 1941, a odrostl ve mlýně na Toplici mezi Křeštelovcem a Dežanovcem, u Plešů, v rodině tety mé maminky,“ říká. Strávil tam sedm let a přesto že byl předškolním dítětem, pamatuje si mnohé věci, dokonce i válku. Nejhezčí vzpomínky má ale na koně, na kterém jezdíval až do Dežanovce. „Byl to skutečně můj kůň a měl jsem dokonce i jezdecké kalhoty, rajthozny,“ praví pan Karel a ukazuje obrázek, na kterém jako malý tříletý chlapec sedí na zádech obrovského koně.
Protože byli Plešovi bezdětní, chtěli, aby Karel zůstal s nimi a vyučil se mlynářskému řemeslu. Ale musel do školy, a to znamená k rodičům do Dežanovce. Zapsali ho do české školy k panu učiteli Slávkovi Daňkovi, kde vynikal v divadelní sekci a psaní domácích úkolů, takže některé poslal učitel dokonce i do Dětského koutku. Ale nejvýraznější roli v jeho dětství sehrály jedny brusle, a ještě dnes se ho jeho kamarádi ptají, kde má své proslule sličuhy. „Brusle jsem si nejdřív půjčil, pak koupil od přítele Vlády Bukače. Vzhledem k tomu, že zimy byly dlouhé s hodně sněhu, který stvrdl na silnici, byly podmínky na bruslení dokonalé. Bruslení mi krásně šlo. Chytal jsem se za saně, abych si trochu odpočinul, dokonce i za autobus. Vládo později trval na tom, abych mu brusle prodal zpátky, a během několika příštích let jsem ty samé sličuhy kupoval od něho ještě dvakrát. Nakonec se jim ztratila stopa, pravděpodobně skončily v starém železe.“

Zálibu k psaní snad zdědil po mamince, která četla tehdy velmi populární romány Marie Jurićové Zagorky. Pomohla také rada pana učitele, takže do páté třídy Karel odešel do české školy do Daruvaru a bydlel v internátu. Následovalo gymnázium, a už tenkrát začala také spolupráce s Jednotou. „Právě jsem našel svůj první článek, který pod titulkem Kvalita nebo kvantita vyšel v čísle 11 z 16. března roku 1957.“ Bylo to celé tři roky před maturitou, a hned po maturitě už byl v Jednotě zaměstnán. Později vystudoval při práci dějepis a chorvatský jazyk na pakracké pedagogické akademii, začal studovat na právnické fakultě ve Záhřebu, a nabízeli mu také studium češtiny v Bělehradě. Nakonec zůstal do konce pracovního věku věrný svému prvnímu pracovnímu místu. Za první plat si koupil fotoaparát a do tajemství novinářské práce ho uváděl zkušený kolega Vládo Daněk. „Většinou jsme byli na terénu, redaktor nás nechtěl ani vidět v redakci. Jezdili jsme na motorce, na kole, všelijak. Do vzdálenějších krajanských vesnic se šlo na dva, tři dny, a vzhledem k tomu, že nebyly telefony, stávalo se, že nás hledali dokonce i prostřednictvím policie.“

PŮL STOLETÍ SOUŽITÍ S PEREM
Během čtyřicet let práci v Jednotě napsal Karel Bláha stovky a tisíce článků, ale všechny zprávy, reportáže a rozhovory, stejně tak další příspěvky do Kalendáře, Přehledu a Studnice mu nestačily a po vykonání všech pracovních povinností zase psal. Tentokrát šlo o tvorbu literární, kterou uveřejnil ve třech básnických sbírkách – Sluneční štít, Dosněné obrázky a Zranění – Ranjeni, a ve sbírce povídek Lípy na korze. Za svou literární činnost dostal řadu veřejných uznání a cen. Mimo jiné obdržel Zlatou kartičku za novinářskou tvorbu, Plaketu Bjelovarsko-bilkogorského županství, Cenu Franty Buriana, kterou udílí Svaz Čechů, a děkovný diplom Matice chorvatské. Stal se i členem Spolku chorvatských spisovatelů, jako první z daruvarských autorů.
Zároveň shromaždoval údaje a všelijaké dokumenty a materiály o dějinách rodného Dežanovce a okolních osad. Této vášní se víc věnoval po odchodu do důchodu. Výsledek pilné a namáhavé dlouholeté badatelské a publicistické práce jsou knihy v chorvatštině a češtině, které vyšly v rámci kulatých výročí řády dežanovéckých institucí. Významné jubileum oslavuje letos dokonce, i samotný autor – plní padesát let od zaměstnání v Jednotě, totiž od začátku profesionálního zabývaní se psaním. Vzhledem k tomu, že některé rukopisy už odevzdal vydavatelům a další připravuje, podobných jubileí určitě bude v budoucnu ještě. br>

Cesta za prací ho odvedla také do Mezurače, kde mimo jiné připravoval výstavu k dožínkám, a pomáhala mu jeho nynější manželka Vlasta. O rok později se už brali. Dnes, málem o padesát let později, paní Vlasta vzpomíná, že Karel nikdy nebyl moc povídavý, a že musel pro práci mít klid, „aby mu nikdo nepřetrhával nitě.“ Vzájemně si pomáhali, a díky velkému porozuměni nebylo v jejich životě hodně zemětřesení. Dcera Taňa se narodila v roce 1964, byla výbornou žačkou, vystudovala medicínu, a podarovala jím jediného vnuka. Roku 1972 se narodil syn Vládo, který se bohužel nedožil ani svých dvacetin. Na začátku domovinské války se vrátil z Čech z bezpečí uprchlického kampu, aby se dobrovolně hlásil do obranných jednotek. To ale nestačil udělat, zahynul na motorce v dopravní nehodě uprostřed města. Potom se Karel hlásil jako dobrovolník do jednotky chorvatských umělců, řekli mu však, že není třeba, aby šel na frontu, ale dostal za úkol povzbudit kulturní život v Daruvaru a činnost Matice chorvatské.

Po válce konal funkci hlavního a odpovědného redaktora časopisu Vrela, psal do Jednoty a sbíral dokumenty pro knihy. Kdekoliv něco dělal pro Jednotu, pátral zároveň po archivech, matrikách a památných knihách a shromaždoval materiály na studie o dějinách krajanských osad. Kniha o Dežanovcí, jejíž křest dal podnět tomuto rozhovoru, vznikala tak asi patnáct let. Po odchodu do důchodu to šlo o kapánek rychleji. Zbavil se také vinohradu, který po osmnácti letech prodal, protože ho už nemohl obdělávat. Nyní se může plně věnovat své vášni – studiu dějin krajanských osad. „Stále je něco, co mě zajímá a o čem nebylo psáno, a v mém soukromém archivu je hromada údajů“ říká.
„Při křtu knihy o Dežanovci jste řekl, že jde o splnění dluhu rodišti. Dluh rodní osadě své manželky jste splnil knihou o Mezurači, která má vbrzku vyjít. Dlužíte ještě někomu?“ ptali jsme se pana Karla na závěr rozhovoru. „Ano, Jednotě. Monografie o dějinách českého týdeníku už vzniká, teď jsem někde v polovině práci, ale musíte mi pomoci vy z redakce.“ M. Pejić/mp a rodinný archiv