„Můj děda Ivan se narodil v roce 1874 v Rize, hlavním městě Lotyšska. Jeho tatínek, který se také jmenoval Ivan, byl sládkem a vlastnil pivovar na Milevsku. Už v roce 1880 se pradědeček rozhodl odjet a s celou rodinou se přestěhoval do Sarajeva. Přinesl sebou i pivovarský pečetní prsten, který se od sedmnáctého století v rodině dědil po mužské linii neboli po meči,“ začíná Vesna svůj životní příběh. Děda Ivan byl železniční úředník a jeho služba ho přivedla mimo jiné také do Daruvaru, kde se seznámil s Franciskou, která žila v Dolanech. Babička Franciska, rozena Seligová, přišla z Přísečnic (Presnitz) v severozápadních Čechách, kde se narodila, také jako děda, v roce 1874. Oddali se roku 1897 v Daruvaru ve farním kostele Nejsvětější trojice.
Je zajímavé, že se v rodině dvou českých přistěhovalců nemluvilo česky, ale německy. „Babička byla česká Němka a mluvila německy, takže se tatínek také naučil německy, nějakou dobu dokonce přednášel německý jazyk,“ vysvětluje Vesna. Ona sama se ve škole učila rusky, takže její pokusy o používání českých slov mají ruský přízvuk. V rodině českou řeč nebylo slyšet. Otec si vzal Chorvatku a jeho učitelská práce ho vedla ledaskam, ale vždycky daleko od krajanských komunit.
„Tatínek se narodil v Sarajevu v roce 1911, vystudoval za učitele, a pracovní místa měl podle státního dekretu, takže se po několika bosenských vesnicích a srbských městech dostal do Slavonie. Maminka Ružica pocházela z Liky, narodila se v Záhřebu v roce 1915. „Oba už nežijí, tatínek zemřel v roce 1985, maminka před čtyřmi lety.“
O čtyři roky starší bratr Miroslav žije v Záhřebu a odnedávna je v důchodu. V jeho rodině se také česky nemluví, jediná, kdo česky rozumí, je jeho dcera Iva. Paní Vesna považuje neteř za svou následnici. Od prvního dne je Iva členkou novohradišské České besedy, pět let byla aktivní v prvním složení dětské skupiny Žlutý motýlek a pravidelně odebírá a čte Český lidový kalendář. „Když Iva přijede ke mně do Hradišky, spolu počítáme dvaapadesát schodů do mého bytu – deset česky, deset německy, pak rusky, italsky…“
ŽIVOT PLNÝ RŮZNORODÉ ČINNOSTI
Vesna Valentová se narodila v roce 1951 v Sovském Dolu na Požežsku, od šesti let žije v okolí Nové Hradišky, od roku 1974 přímo ve městě. Vzhledem k tomu, že tatínek byl vesnickým učitelem, a často měnil pracovní místa, chodila do různých škol. Vystudovala ekonomii v Záhřebu. Má za sebou už pětatřicet let služby a říká, že už „pomalu uvažuje o důchodu“. Pracovala mimo jiné jako referentka plánu, šéfka prodeje, finanční inspektorka a syndikální pověřenka. Pět let přednášela jako honorární profesorka ekonomické předměty na kursech lidové university pro vzdělávání dospělých. Posledních třináct let vlastní malý podnik pro revizi a obchodní služby Valentina.
Před domovinskou válkou byla velmi činná ve společenských a politických kruzích, v organizaci mládeže, syndikátu a spolku Naše děti, zvláště však ve sportovních klubech a v auto klubu. Po válce se kromě většiny stejných aktivit věnovala také pěší turistice, a samozřejmě menšinové činnosti. Od samého založení Besedy se starala o pokladnu, o rok později se stala předsedkyní, a tuto funkci koná dodnes.
Během času se Vesna Valentová zabývala mnoha věcmi a jako tenká červená čára se pořád jejím životem prolínají sport a menšinové záležitosti. Začalo to v základní škole, kde zpívala ve sboru, hrála házenou a byla činná ve foto sekci.
„Vykonávala jsem, na rozdíl od bratra, všechny fyzické práce, které jsou prý mužské. Uměla jsem zacházet s kladívkem a všelijakým nářadím, nejraději jsem ale šroubovala kolo. Proto jsem byla šťastná, když mě ředitelka zapsala do technické školy, ale tatínek nechtěl, aby jeho dcera byla mistrem, tak mě přepsal do gymnázia.“ V gymnáziu se Vesně nelíbilo a nechtěla se učit, takže ho sotva absolvovala. Aby to nějak „přežila“, zase pomohl sport, tentokrát odbíjená. Odbíjenou hrála také během studia v Záhřebu v klubu Mladost. Hrála také kuželky a badminton. O úspěších v řadě sportů svědčí řada pohárů, které zdobí vitríny v obývacím pokoji. Zvláštní místo mají trofeje získané v automobilových soutěžích. Vesna Valentová byla velice dovedná ve svém renaultu „čtyřce“, byla dokonce i zakladatelkou ženského rally a šéfkou pro finance moto karting klubu.
Vedle toho všeho našla dostatečně času pro práci v menšinovém spolku. Bezprostředně před oslavou desátého výročí působení České besedy Nová Hradiška a okolí, která se chystá na květen, je třeba podotknout, že Vesna Valentová se od samého začátku významně zasloužila o její úspěšnou činnost. Před deseti lety Beseda měla sto dvacet šest členů, i když je na území Novohradišska jenom kolem třiceti občanů, kteří se hlásí k české národnosti. „Založení Besedy podnítila skupina šestadvaceti vážených novohradišských Čechů, prvním předsedou se stal učitel Karel Krejčí. Po jeho odchodu do Záhřebu a potom i do důchodu, převzal funkci místopředseda Vladimír Ptáčník,“ říká Vesna. Všechno ale netrvalo déle než několik měsíců a už na podzim Besedu vedla Vesna, nejdříve neslužebně, a od valné hromady v únoru následujícího roku i formálně. „V dějinách našeho města nikdy nebyla ve škole výuka češtiny, takže mateřský jazyk málo ovládáme. Výjimky přicházejí z Daruvarska, když se některá dívka provdá do našeho prostředí,“ uvažuje Vesna, která sama česky nemluví, i když málem všemu rozumí. Proto hned po založení Besedy podnítila kursy češtiny, které vedou učitelé z České republiky, a stala se jedním z prvních a stálých návštěvníků. Od roku 2002 se kursy konají každoročně. Určitý druh výuky jsou také zkoušky a vystoupení pěvecké skupiny. Založení sboru bylo také její nápad. Od mládí totiž, když nadšeně poslouchala kdysi velice populárního zpěváka Ivicu Šerfeziho, rada zpívá, a sklony k hudbě zdědila zřejmě po otci, který hrál na housle. Zpěv doprovází všechny besední akce, včetně tradičního pikniku na Strmci. Jednou ročně se pořádá kulturní večer.
O svém češství Vesna vykládá zajímavou anekdotu: „Ve dvacátých letech dvacátého století přijali mnozí čeští přistěhovalci jugoslavské státní občanství, zároveň měnili příjmení tak, že ke svému přidávali charakteristickou koncovku ić. Tatínek nechtěl a já mu tenkrát slíbila, že ani já příjmení nezměním, že navždy zůstanu Valentová,“ říká Vesna a s úsměvem uzavírá: „Proto jsem se nikdy ani neprovdala!“ M. Pejić/mp a rodinné album
