Čestně a hrdě nesl jméno svého dědy, kterého ani nepoznal, protože se narodil tři měsíce po jeho tragické smrti, 9. listopadu 1928. Vyrůstal však vedle jeho manželky, své babičky Mařenky, a tak si byl odmalička vědom, čí jméno nese a jak významný byl jeho děda. Stjepana Radiće jsem poznal roku 2006 a do roku 2009 jsem s ním vedl řadu rozhovorů o jeho životě a vzpomínkách, které jsme plánovali vydat v knize. Během našich setkání jsem odhalil, že jde o člověka mimořádně zajímavého, výborné paměti.
Prostřednictvím své babičky Mařenky, rozené Dvořákové, byl v příbuzenských vztazích se dvěma předními českými skladateli, Antonínem Dvořákem a Bedřichem Smetanou. V chlapeckém věku hrál na klavír před Robertem Schumanem, zakladatelem dnešní Evropské unie a vryl se mu do paměti, takže se Schuman o dvacet let později tázal: „Zda ještě hraje onen malý Radić?“ Vyrostl s bratrancem Milutinem Vandekarem a sestřenicí Mirou Dupeljovou, později autory písně Tata, kupi mi auto. Sestra Marie Radićová je skladatelkou písně Malena. I když byl klidným a dobromyslným člověkem, Stjepan Radić měl příležitost přít se s Miroslavem Krležou a Franjou Tuđmanem. Jako chlapec se setkal s Antem Pavelićem a poznal člověka, který zabil Punišu Račiće, vraha jeho dědy.
Pronásledován komunisty, byl vězněn dokonce v deseti žalářích, v nichž se ve stejné době nacházeli i arcibiskup Alojzije Stepinac a česká herečka Lída Baarová. V mládí se stavěl proti ustašovským a komunistickým ideologům, ve stáří hájil Radio 101 před zastavením vysílání. Obzvlášť teple a vděčně mluvil Stjepan Radić o své babičce Mařence.
„Když řeknu má rodina, v prvé řadě myslím na babičku, která mne naučila číst a psát. Každý den mi z novin vystřihovala velká písmena, jež jsem úhledně a krasopisem vypisoval do písanky. Ještě teď si pamatuji, jak mi říkala: ´Nahoru, dolů, oblouček, tečka´, když mne učila psát písmeno i. Babička mne naučila prvním notám, protože jako učitelka hrála na klavír. Dnes nevýslovně obdivuji skutečnost, že babička zůstala Češka, ale bojovala za práva Chorvatska jako by byla rodilá Chorvatka. Výborně mluvila chorvatsky, protože si dala za úkol mluvit chorvatsky spisovně. Dvě generace ale naučila česky. My, vnukové, jsme češtinu maximálně bagatelizovali – jako malý jazyk. V šestnácti letech jsem babičce, která se mnou mluvila česky, začal i sám česky odpovídat. Když mi bylo osmnáct, mluvil jsem česky opravdu dobře, takže se mnozí divili, že nejsem Čech. Podle přízvuku nebo výslovnosti to nemohli poznat,“ řekl S. Radić ve svých vzpomínkách, které, doufám, jednoho dne celé uhlídají denní světlo.
Dlouho dovedl vykládat o vztazích své babičky a dědečka nebo o babiččině odvaze. Zvlášť ji projevila po dědově smrti, když zavrhla důchod, který jí nabídl král Alexandar. Řekla, že nepřijme důchod od vraha svého manžela. Babička kladla odpor také ustašovskému a komunistickému režimu, které se bály charismatu a vlivu, jež měla Radićova vdova na veřejnost. „Jednoho rána, v lednu 1946, se na plotě protějšího domu objevil nadpis v českém jazyce Rozmysli si, Mařenko, rozmysli, a to spisovně, s y a ř. To byla jediná vtipnost, kterou jsem od komunistů zažil. Vzkaz byl totiž dobře zvolen, protože babička byla Češka a jmenovala se Mařenka. Je to verš ze Smetanovy Prodané nevěsty,“ vyprávěl S. Radić, a zavzpomínal také na autoritu, kterou měla u svých vnuků. „Jednou jsem bez zvláštního důvodu silněji zabouchl dveře. Než se zvedla z křesla, já už byl v druhém patře. Ona však vyšla ven, nezvýšila hlas, jenom pronesla: „Stipo, zavři dveře.“ Sešel jsem z druhého patra a z vnější strany dveře zavřel.“ Stjepan Radić na svou babičku přesto vzpomínal především jako na něžnou osobu, která ho nesmírně milovala. „Když jsem ji později navštěvoval, přistoupil bych k ní blíž a řekl: Ruku líbám, babičko! A ona by odvětila: Přišel můj miláček! Když to pronesla s takovou láskou, jakoby se pokoj rozsvítil. To se nesnadno vyjadřuje slovy.“
Nejnapínavější část života strávil Stjepan Radić mladší právě ve vlasti své babičky. Jako politicky nevhodný byl koncem roku 1945 vyloučen z gymnázia. Emigroval do Československa spolu s českými reemigranty, avšak pod cizím jménem. Po příchodu do Prahy předal žádost o azyl a mínil studovat na konzervatoři. Babička zaslala dopis prezidentovi Edvardu Benešovi s žádostí, aby se přimluvil za jejího vnuka. „Beneš pozval svého šéfa kabinetu, jmenoval se Smutný, a nařídil mu, aby to zařídil. Ve svém dopise babička uvedla také svého synovce Prokopa Vavřinku, s nímž Smutný před válkou pracoval na ambasádě ve Varšavě. S dobrým úmyslem mu Smutný záležitost přenechal. Jenže Češi jsou národ, který nerad jedná mimo zákona, a on, místo aby se postaral o rychlé řešení mého případu, rozhodl, že vše bude probíhat řádnou cestou,“ zavzpomínal S. Radić. Na konci se mu azyl nepodařilo získat, ale byl spolu s jinými emigranty z Jugoslávie před návštěvou Josipa Broze Tita zatčen. Aby nebyl obviněn z vyzvědačství, odhalil Radić svou pravou identitu. Teprve potom začaly jeho útrapy: jugoslávská vláda vyžadovala jeho vydání, a tak byl s dalšími politicky podezřelými emigranty vlakem dopraven do Jugoslávie, kde byl odsouzen na rok žaláře. Navzdory problémům kvůli jménu a politické nezpůsobilosti, Stjepan Radić se stal jedním z předních chorvatských pianistů a profesorem na hudební akademii. Jeho babička zemřela roku 1954 a o dva roky před tím se dočkala, aby se jejímu oblíbenému vnukovi narodil syn Berislav, dnes známý kardiolog.
„Před jeho narozením jsem přišel k babičce a řekl jí, jestli se narodí syn, že bych mu nedal jméno Stjepan. Babička mi odpověděla: Proboha, vždyť my nejsme dynastie, pojmenuj si syna, jak chceš,“ připomněl si později S. Radić. I když nebyl členem Chorvatsko-české společnosti a České besedy Záhřeb, v listopadu 2008 rád přijal pozvání na pamětní večírek k osmdesátému výročí úmrtí svého dědy, kdy dojatě mluvil o své babičce a po dlouhé době měl opět příležitost veřejně mluvit česky. Vzpomínky na svou babičku přednesl roku 2009 i ve filmu Češi Záhřebu - Záhřeb Čechům. Věříme, že Stjepan Radić na věčnosti znovu potkal své nejmilejší, manželku Branku, rodiče a pochopitelně, babičku Mařenku. Z naší zemské perspektivy můžeme tušit, že opět slyšel srdečná babiččina slova: „Přišel můj miláček!“ Marijan Lipovac (přeložila zt)
