V tom kontextu napsal také několik knih, z nichž je mu nejmilejší ta první – Češke povjesnice – dodiri sa Hrvatima, svébytný průřez česko-chorvatských vztahů od čtvrtého století. Přáli jsme si poznat ho lépe. Narodil se ve šťastné rodině, a čím je starší, tím víc si to uvědomuje, byla první slova tohoto sdělného krajana při našem setkání.
Narodil se roku 1957 v malé vesničce Zokov Gaj (tehdy se jmenovala Gutmanovci), v pustině, kterou osídlovali lidé, pracující v zemědělství. Žil tam jeden rok. Nedávno se Fráňa dozvěděl zajímavost o uvedeném sídle. Všichni osadníci jsou Slováci (neví, jak se deklarují), avšak „bývalý chorvatský prezident Stjepan Mesić zdůrazňoval, že mu všichni dali hlas.“ Vesnice leží nedaleko Orahovice, kde Fráňova matka Marie působila jako vesnická učitelka. Bylo to její druhé pracoviště. První bylo v Holubňáku, odkud pochází Fráňův otec Slávko. Matka byla Blahutová z Kaptola. Posledních dvanáct let byla v Kaptole učitelkou v české škole, kde celá rodina žila a kde ještě dnes žije otec. Matka zemřela roku 1991, hned po odchodu do důchodu.
Co se týče původu, je česko-moravský. Rodina Vondráčkova se do Holubňáku přistěhovala pravděpodobně roku 1854 a patří k prvním přistěhovaleckým rodinám. Pochází z česko-moravské hraniční oblasti, z osady Loužnov poblíž většího Městce ve faře Chroustovice. Odtud se do Holubňáku přistěhovali Františka a František, narozený v roce 1797, se třemi dětmi. Na dopodrobna rozpracovaném rodokmenu si Fráňa Vondráček velmi zakládá.
Po ukončení gymnázia v Požeze se zapsal na studium žurnalistiky na Karlově univerzitě prostřednictvím Svaz Čechů a Slováků v Chorvatsku a československého ministerstva školství. Pražská léta byla nádhernou zkušeností, velkým zážitkem, celé studium, říká. Kdyby se historie mohla opakovat v těchto nových politických poměrech, anebo kdyby k rozkladu socialistické soustavy stalinistického typu došlo tenkrát, zůstal by v Praze žít. Praha je jedno z mála bohémských, umělecky založených evropských měst. „Jak jsem později poznával evropská města, Praha se mi zalíbila ještě víc. Mohu ji přirovnat k Paříži, je lepší než Mnichov. Jiná velkoměsta nejsou tak uvolněná. V Římě je možno shlédnout třikrát víc než v Praze: antika – sakrální umění, ale nemá pražskou duši. Poznali to i někteří lidé, moji přátelé, kteří v těch letech v Praze studovali. Například Čedomir Butina ze Splitu, který se po úspěšné fotografické kariéře v Americe vrátil do Prahy. Nebo o něco starší Lordan Zafranović, student FAMU a režisér, který se v Praze pokusil založit chorvatský kulturní spolek. Mně nabízel, jestli se idea uskuteční, abych byl předsedou spolku. Už jsme mu vybrali jméno Vlaho Bukovac, po chorvatském malíři, jenž učil na Akademii výtvarných umění v Praze. Tento záměr ale nebyl uskutečněn, bylo málo peněz. Z těch pražských studentů vídám Rajka Grliće, jehož manželka je „má“ Požežanka. Praha je město, které má duši. A já mám štěstí, že se tam stále vracím, desetkrát ročně, ba i častěji, vždy s radostí a nadšením.“
Po studiu následují také krásné roky na pracovišti v Požeze, v lokálním radiu a v místních novinách. „Občas jsme s kolegou, novinářem s dlouholetou zkušeností Ivanem Jakovinou, zavítali do Daruvaru. Vždy to byly hezké chvíle. V rozhlase jsem byl redaktorem půlhodinového týdenního pořadu v českém jazyce a vykonával všechny jiné povinnosti. Tím způsobem jsem tři roky vracel „dluh“ českému státu a české menšině. Toto a pražské období jsou nejkrásnějším údobím mého života,“ tvrdí Fráňa. Z Požegy se odebral do Svatého Ivana Zeliny blízko Záhřebu a zaměstnal jako redaktor místního rádia. Později pracoval v deníku Vjesnik a konečně jako zástupce hlavního a zodpovědného redaktora politického týdeníku Slobodna Hrvatska. Týdeník zdědil místnosti kultního časopisu Start a některé jeho novináře, jako Aleksandra Vojinoviće. Po zhasnutí časopisu pracoval po určitou dobu jako mluvčí v Záhřebském županství a pak v turistické oblasti. Byl představitelem agentury Z-tours v Praze, která ale měla organizační nedostatky a přerušila činnost. „A vrátil jsem se do Chorvatska.“
Krajan F. Vondráček má velký okruh známých v České republice. Karla Šplíchala, českého poslance, považuje za kamaráda - spojil ho s českou menšinou v Chorvatsku - pak pomocníka ministra kultury Miloslava Kučeru, několik novinářů v nejčtenějším českém deníku Mladá fronta Dnes. Jeho nejznámějším přítelem v Chorvatsku je Ivo Josipović, chorvatský prezident, který se začlenil do České besedy Záhřebského županství v Dubravě, kterou Fráňa vede. S prezidentem I. Josipovićem měl rozhovor pro Mladou frontu Dnes, který uveřejnily všechny české portály a také Jednota.
Jeho dílem je také turistický průvodce Prahy. Pochlubil se, že je jedním z mála chorvatských občanů, který složil zkoušku pro turistického průvodce v Praze. Dalším jeho úspěchem je brožura Hrvati južne Moravske o nejsevernější burgenlandské populaci, která dnes už téměř vymizela. Fráňa s jejími zbytky spolupracuje, jednou v roce navštěvuje Jevišovku, někdejší vesnici s převážným počtem Chorvatů, nechává sloužit mši v chorvatském jazyce, dokonce jim přivezl kamennou desku z Brače, na které je napsáno Hrvatski dom.
Na iniciativu Jaromila Kubíčka, předsedy České besedy Záhřeb, byl jmenován představitelem české menšiny v Záhřebském županství a má velký podíl na knize Češi Záhřebu-Záhřeb Čechům, která vyšla k 135. výročí založení Besedy v Záhřebu.
„Svým způsobem pokračuji v tradici zanechat psané stopy o české přítomnosti. Vždy se v té souvislosti uvádí význam profesora Josefa Matuška, a v současnosti i profesora Václava Herouta.
Jsem v čele Besedy Záhřebského županství, a proto mne zaujali Češi v něm sídlící. Pracuji na projektu Češi a Moravané v Záhřebském županství. Předseda županského shromáždění Damir Mikuljan mi slíbil finanční pomoc. Kniha bude mít poněkud jinou koncepci: více fotografií a méně textu. Jde o množství starých rodinných fotografií přistěhovaleckých moravských rodin, kopií domovských listů a jiných dokumentů, některé i v němčině, další z období NDH a podobně. Myslím si, že bude hodnotným dokumentem,“ uvažuje krajan Vondráček.
V předchozích letech spolupracoval Fráňa Vondráček s Dokumentárním programen Chorvatské televize: je autorem scénářů pro čtyři půlhodinové dokumentární filmy. Jeden hovoří o svatém Vojtěchovi nebo Adalbertovi, českém světci z desátého století.
Zabývá se cestovním ruchem a průvodcovstvím do zahraničí. Čechy však zná dokonale. „Současně bádám v církevních knihách na jižní Moravě, v Brně a Kyjově. Zajímá mne historie toho kraje, je to území někdejší Velkomoravské říše. Z toho kraje se lidé stěhovali na území Dubravy, z Mikulčic, sídla dynastie Mojmírovců. Je tam Velehrad, církevní sídlo velkomoravského státu, kde působili bratři Konstantin (později Cyril) a Metoděj, kteří Moravanům jako čtvrtému národu na světě darovali Bibli v jejich jazyce! Darovali jim i gramotnost – kulatou hlaholici, ze které se později v chorvatském přímoří a na ostrovech rozvinulo první chorvatské písmo – hranatá hlaholice.“
V tomto kraji se vypěstují devadesát čtyři procenta českého vína. Lidé se odtud stěhovali do Dubravy, do zemědělsko-dobytkářského kraje, který nemá vinnou tradici ani víno nepěstuje! Je to malý paradox, říká Fráňa. Členové „jeho“ Besedy dovedou víno pouze popíjet.
„Česká menšina hraje důležitou roli v mém životě. Budu se i dále snažit pracovat pro dobro menšiny. Myslím si, že je to i náš závazek. Jen tak můžeme prodloužit život menšiny, její národní a kulturologickou odlišnost. Domnívám se, že je to v zájmu i většinového národa, protože se tím dodatečně obohacuje. Bylo by velmi užitečné znovu vydat knihu Stjepana Radiće Češki narod z roku 1910 a přeložit ji do češtiny. Zcela jistě by Čechům pozvedla sebevědomí.“ zauvažoval.
Fráňa je velmi společenská osoba. Hodně nám toho pověděl o sobě, málo o rodině, o krásné novinářské profesi nejvíce. Je živá a životodárná jako turistika, která ho právě živí. Jde o nejlepší spojení práce, zodpovědnosti, nových poznatků, obzorů, hledisek a rozdílností. Není členem žádné politické strany, avšak bez rozdílu fandí těm, kdo jsou připraveni spolupracovat s menšinami.
Zavzpomínal na bojiště v domovinné válce. Jako voják napsal válečný esej, pojmenovaný Zapiši to, Franjo podle vzoru na českého „zuřivého reportéra“ Egona Erwina Kiše, také četné reportáže. Jedna z Daruvaru měla název Djeca Jana Husa brane Hrvatsku. V té době se spřátelil s osobami, jež byly později dost exponované, např. Ivanem Norcem, Tomislavem Merčepem, Tihomirem Oreškovićem a mnoha jinými.
Novinář Fráňa Vondráček považuje „psané“ novinářství za mnohem těžší než rozhlasové a televizní. Také zodpovědnější. K napsanému se totiž v každé chvíli lze vrátit, zatímco vyřčené velmi často projde bez reakcí, totiž eventuálních následků.
Kromě do Čech se Fráňa těší z cest do Řecka, které jsou nyní zrušeny kvůli politickým neklidům. Pravým zážitkem je plavba lodí z Itálie do krásného Řecka, plného antických skvostů. Zdenka Táborská/zt a rodinný album