Mohla bych to přirovnat k vojenskému režimu. Tábor tvoří děti a instruktoři. Být tanečním instruktorem v tomto táboře není nic jednoduchého, a proto existují kurzy. Právě na jednom takovém jsme Jana a já byly.
Instruktor musí umět děti naučit správnému držení těla (což vůbec není jednoduché), dodržovat rytmus, tvar, skákat přes švihadlo, učesat se, obléknout kroj a samozřejmě i taneční kroky. Teprve pak se může tancovat. Je toho trochu moc? Možná, ale všechno je to opravdu zapotřebí. S ohledem na to, že už nebudeme moci na tábor jezdit jako děti, nabídl nám M. Brtník možnost zúčastnit se ho jako instruktorky. Jasně, musíme absolvovat kurs. Měla jsem tam jet už vloni, ale když Čechy nejsou zase tak blízko (že se naši předkové museli odstěhovat tak daleko?)… Letos sem kvůli dožínkám pan Brtník jezdí málem každý víkend, takže nám cestu usnadnil tím, že jsme se s ním mohly svézt. Zajímavé je, že i když jsme na táboře byly třikrát, teprve teď jsme viděly Jihlavu. Tentokrát jsme totiž spaly u kamarádek.
Kurs začínal každý den v šestnáct třicet a končil v deset večer. Začínalo se tím nejdůležitějším – držením těla. Upozorňovali jsme jeden druhého na chyby, učili se základním polohám těla v sedu, lehu, na boku a pak dělali různá cvičení tak, aby tělo pořád bylo ve správné poloze. Dnešní způsob života, dlouhotrvající školení, kdy děti dlouho sedí ve škole i doma, zanechává následky. Kdo z nás si nikdy nestěžoval, že ho bolí záda? Ano, „bolavá záda“, to je problém stále většího počtu lidí. Řešení je velice jednoduché, a proto by se už malé děti měly učit správnému držení těla. Jinak z nás brzo budou otazníky.
Když se umíme správně držet, můžeme trochu skákat. Vzali jsme si švihadla. Tady je zapotřebí nejdříve se naučit točit zápěstím (ne lokty, jak máme ve zvyku) a potom několika způsoby švihadlo přeskakovat. Napřed, pozadu, koníčka, poskočným krokem, s meziposkokem nebo bez něho, vajíčko, a pak kombinovat všechno, na co si kdo vzpomene. Dokonce i tři osoby s jedním malým švihadlem. Existuje také dlouhé švihadlo. To jedna osoba roztáčí a celá skupina skáče, podběhne nebo přeskočí. Opravdu je s ním možné dělat všelicos. Jestli se se švihadlem skamarádíte, nebudete se nudit.
Další věc, kterou noví instruktoři nejčastěji dělají, jsou rytmy. Děti totiž musí vědět, co je takt, doba, nota. Učíme se taktovat, a potom na určitou píseň (dvou nebo tříčtvrteční, někdy i čtyřčtvrteční) se vytleskává první, druhá nebo třetí doba. Jde to tak, že při jedné melodii (několik taktů) tleskáme jednu dobu, při druhé druhou, pak třetí a tak dál. Není to jenom tleskaní, rytmus se může přenést i na pohyb. Chodíme po kroužku a na jednu dobu dupeme, druhou a třetí vytleskáme. To, co mi jako vedoucí taneční skupiny nejvíc pomůže, byly přednášky o vedení souboru a choreografii (řecky: choreia – pohyb, grafos – psaní). Těší mne, že některé věci dělám dobře. Jako všude, tak i tady se začíná v dětství. Čím je člověk mladší, tím lépe se něčemu naučí. Proto jsme vetší důraz kladli na dětské soubory. Podívali jsme se i na snímek z jedné přehlídky dětského folklóru a na základě toho jsme komentovali všechno to, o čem se na kurse jednalo.
Ani dopoledne jsme nezahálely. Byly jsme v ZOO, na bazénu, v kině, na bráně Matky Boží, v jihlavském podzemí, na věži kostela sv. Jakuba, u domu sv. Ignáce, zajely jsme až do Telče, známého města pod ochranou UNESCO … I když byl tento pobyt volnější, hodně jsme se naučily, něco nového jsme viděly a bavily se se svými českými kamarády. Za pár dní přijede folklorní soubor Pramínek do Chorvatska a budeme mít společné vystoupení. Přijďte se na nás na dožínky podívat!
Hned v pondělí po nich pojede několik nás z Daruvarska s Pramínkem na Tkon, ale ne jen tak k moři. Bude tam malý taneční tábor. Je to příležitost, abychom se zase něco naučili lépe. Opravdu je hezké, když někdo z Čech tolik pomáhá našim skupinám a věnuje se nám. Škoda, že si toho někteří neváží. Když se chce něco dobrého udělat, je třeba tomu věnovat vlastní volný čas. Až takovou pomoc nebudeme mít, budeme po ní toužit. A to už bude pozdě… K. Kvapilová/J. Pejićová
