Maďarskem a Slovenskem jsme projeli v noci a na českou hranici jsme dorazili před svítáním. Za Vsetínem se nám otevřel překrásný pohled do dálky, na malebné vesničky. Zajímavé bylo povídání Gorana Hrušky o tom, z kterých vsí se Hruškova, Kamenčákova, Škrobákova, Pagáčova, Uličníkova, Šimčíkova rodina na Bjeliševecko přistěhovala. To už jsme se v sedm ráno přibližovali k Rožnovu, kde nás již očekávali hostitelé z Velké Lhoty.

V sobotu dopoledne jsme navštívili Valašské muzeum v přírodě, kde nás průvodci informovali o historii každého z objektů. Na společném obědě v dřevěné restauraci u muzea jsme si pochutnali na českých kynutých knedlících a pivě. Potom jsme se vydali do Vidče, odkud pocházejí Hruškovi a Škrobákovi a do Pržna, odkud je rodina Pagáčova. Odpoledne jsme se konečně dostali do cíle, do Velké Lhoty, kde na nás už netrpělivě čekali naši hostitelé a staří známí, kteří Bjeliševec navštívili již dvakrát. Takže se může říci, že jsme pravá rodina.

V neděli jsme odešli do nejstaršího dřevěného kostela České bratrské církve na bohoslužbu. Je starý 225 let a od letošního roku je chráněnou historickou památkou. Farář nás seznámil s jeho historií. Obědvali jsme u rodin, u kterých jsme byli ubytováni. Po odpoledním společném besedování následovaly příjemné chvilky s hudbou Gorana Hrušky na harmonice a jedné z našich hostitelek na viole. České a chorvatské písně jsme zpívali dlouho do noci.
V pondělí ráno nás hostitelé doprovodili před kostel, kde na nás již čekal autobus. Při rozloučení jsme nemohli skrýt dojetí a slzy. Slíbili jsme si, že se do roka opět sejdeme v Bjeliševci. Při návratu zpět jsme se zastavili na Balatonu v Maďarsku, kde jsme se občerstvili. Cesta byla překrásná, jsme plni dojmů i překrásných vzpomínek. Domů jsme dojeli bohatší v srdci a šťastnější v duši. Alenka Hrušková/ah