Jak nás ujišťovala tajemnice Svazu Čechů, která je zároveň místopředsedkyní daruvarské Besedy, pokud jde o počasí, bylo všechno předem domluveno: její andělíček si ho perfektně ohlídal, takže jsme si po parné dožínkové sobotě, kdy bylo tak příjemné posedět večer na tanečně hudebně pěveckém programu nebo na veselici, pochvalovali malé osvěžení... Zpříjemnilo nám bohatou dožínkovou neděli.
Jistě se nikdo nepozastaví nad tím, že máme zase plnou Jednotu dožínek... Nafotografovali jsme spoustu krásných obrázků a zaznamenali dojmy, o které by bylo škoda se nerozdělit. Ať už jde o hosty anebo o ty, kteří byli součástí velkého dožínkového organizačního soukolí, ze všech vyzařuje spokojenost. Málokdo z nás očekává, že zrovna jemu osobně někdo poděkuje nebo uznale poklepe na rameno. Ale už samotný fakt, že se dožínek zúčastnil tak velký počet účinkujících, a že se na jejich vystoupení přišlo podívat tak hodně diváků, že jejich reakce byly jednoznačně pozitivní a že je hlasitě dávali najevo, je velkým uznáním.
Nabízí se otázka, co je to v těch českých krajanských dožínkách tak kouzelného, že je tolik lidí ochotno věnovat jim svůj čas, námahu, svou fantazii a organizační schopnosti? Anebo svou diváckou pozornost? A že se tak stává každé dva roky, vždy, když přijde „dožínkový rok“? To je totiž pojem, který snad každý krajan zná. Je fascinující, kolik lidí, a to nejen v organizující osadě, ale v celém Chorvatsku, počítá v dožínkovém roce s tím, že se dovolená odkládá až na srpen. A je také fascinující, kolik lidí přijíždí opakovaně na dožínky z daleka, ze všech krajů Chorvatska, z Bosny, ze Srbska, Slovinska, Rakouska, Německa a kdo ví odkud ještě. Dokonce i z Čech, kde prý se žádné dožínky těm naším nevyrovnají. Někteří z nich jsou potom ochotni je prožívat nejen jako diváci, ale chtějí se také zapojit do jejich organizace a postaví se třeba k pekáči s bramboráky nebo s cepem na alegorický vůz, anebo nabídnou pomoc někde jinde.

Snad je to duch sounáležitosti, bez kterého by dožínky nebyly dožínkami. Tedy ne krajanskými dožínkami. A pokud budou takové, pokud se na nich budou účastníci a návštěvníci na každém kroku navzájem tak srdečně zdravit a vítat, jako tomu bylo v Daruvaru, budou jistě i tak krásné. Anebo jinými slovy – slovy Lenky Homolové a Míly Brtníka – dokud je budeme připravovat především sami pro sebe, budou mít kouzlo neopakovatelnosti a bezprostřednosti, které může být jedinečným zážitkem i pro toho, kdo se na ně přijde podívat poprvé, tedy pro turisty, které bychom, přiznejme si to, na dožínkách také rádi viděli. Ale to se nesmí stát hlavním účelem jejich organizování. Musíme si je zachovat především jako výraz hrdosti na své dědictví a radosti z toho, že máme možnost se tímto dědictvím blýsknout. A mezi námi, ta vysoko nastavená laťka je sice krásná, ale na dožínkách je důležitější radost, pohostinnost a přátelství. Dožínky jsou za námi. Ať žijí dožínky 2012! L. Stráníková