„Já pořad pracuju, takže by bylo co ukázat, ale na chystání výstavy jsem doposud neměla čas, protože je to opravdu velká práce. Letos jsem sice pomalu začala připravovat samostatnou výstavu, ale nevěděla jsem, kdy to bude. Když mi Svaz nabídl, aby to bylo k dožínkám, vnímala jsem to jako velkou čest,“ vyprávěla autorka během příjemného rozhovoru při kávě v jejím rodinném domě, a dodala, že to je její krůček dál, což je zvlášť důležité, protože každý musí usilovat o pokrok ve své práci. Zároveň to považuje za odměnu za všechno, co doposud udělala, nejen ve škole a za malířským stojanem, ale také v různých oblastech krajanského života. A nebylo toho málo.
M. Borošová se narodila v Horním Lugu u končenických rybníků, kam se její rodiče přestěhovali z Brestova. Maminka byla Bayerova, z rodiny Geller-Bayer německých kořenů, tatínek byl z rodiny Nebřenských, spřízněné s rodinou Heroutovou. „Dlouho pracoval v Zemunu a nebyl ženatý, po návratu si vzal moji maminku, která během války ovdověla, a ihned se nastěhovali na rybníky. Říkalo se tomu majur, oficiálně to byl Horní Lug, zatímco v nejnovějších dokladech píše Odkopy.“
Stejně jako každé prostředí, ve kterém někdo tráví dětství, byl majur překrásný. „To bylo tak nádherné, bylo tam tolik rodin, rybářů, dětí, mladých lidí… Do první třídy jsem chodila na Odkopy, kde učila Fanynka Kliglová. Chodili jsme tam přes zamrzlé rybníky, pak do kopce, kde byla škola. Na cestě zpátky jsme si sedli na brašnu a klouzali dolů. Přicházeli jsme domu zmrzlí, ale šťastní. Velmi ráda na to vzpomínám a dnes tam také často chodím.“

Už do druhé třídy chodila do Končenic, kam se rodiče přestěhovali právě proto, aby to se školou a vůbec se životem měla lehčí. Pro ni to bylo velice prospěšné, protože tehdy byla ve škole spousta mladých a perspektivních učitelů plných vědomostí – Mirko Bílek, Slávek Souček, Bohumil Krejči, Zora a Věra Sigalovy… „Živě si pamatuju, jak nás pan Souček vedl k tvoření filmu, což my ani dnes ve škole nemáme. Natočili jsme malý film proti kouření. Myslím si, že ten film ještě existuje, že je někde uložený. Byli jsme s ním v Okučanech na nějaké soutěži, pak v Studentském městě v Záhřebu. Zabývali jsme se také fotografií, rozvíjeli filmy v temné komoře…“
Rodiče chtěli, aby se vyučila nějakému řemeslu, ale díky vytrvalosti učitelky Štefánie Chytilové se zapsala do gymnázia; výtvarnou výchovu na pedagogické akademii v Čakovci si vybrala sama, znovu proti vůli rodičů. Teprve když složila přijímací zkoušku, svolili rodiče, aby nešla na vyšší ekonomickou. Studovala s velkou radostí, potom celý dosavadní pracovní věk strávila v České základní škole Jana Amose Komenského, také s radostí, i když to často nebylo snadné a jednoduché. „Stále se snižuje počet hodin výtvarné výchovy, a to jsem musela nějakým způsobem nahradit, abych měla plný pracovní úvazek. Deset let jsem si normu doplňovala v chorvatské škole a jednu dobu jsem pracovala současně na třech školách, dokonce i na gymnáziu, přednášela jsem dějiny umění.“
Momentálně pracuje jenom na české škole, ale má řadu doprovodných povinností. „Jsem vedoucí výtvarníků Bjelovarsko-bilogorského županství, což si vyžaduje hodně času, protože musím chodit na semináře a poznatky přenášet na své lidi, potom vedu školní zádruhu Sedmikráska, což je také určitou zodpovědností, ale jsem ráda, že se můžu podílet na propagaci naší školy a že dělám něco, z čeho mají děti užitek.“
Kvůli velkému množství povinností zanedbala některé věci, které má opravdu ráda, jako například zpěv, takže ji už delší dobu není vidět v krajanských pořadech v českém domě. Zdůrazňuje, že rada zpívá, a že zpěv byl zkušeností, na kterou velice rada vzpomíná, protože ji umožnil cestovat a zbavit se strachu z jeviště a veřejného vystoupení. Těchto vystoupení bylo během života tolik, že se na jevišti cítí jako doma „Nejčastěji mě angažovali, abych moderovala programy. Kromě toho jsem vedla kvizy, které byly jednu dobu velice populární.“ Její činnost v Besedě byla výrazná od začátku gymnázia. Hlavně to byla práce na kulisách, dekorování, kde výborně spolupracovala s Viktorem Polčićem. Měla dokonce i několik folklorních vystoupení.

Dnes stále častěji maluje v přírodě, kde „adrenalin nejlépe stoupá“, a kdykoliv má čas, vrací se ke končenickým rybníkům. Z řady domů zůstal na rybníkách, totiž v Horním Lugu nebo na majuru, jen jeden, a to není ten jejich. Krajina je ale stále ještě neodolatelná, o čem svědčí krajinomalby, na kterých je zvěčněna. Pejzáže jsou jinak jedním ze dvou motivů obrazů M. Borošové. Druhým jsou květiny. „To potvrzuje, že je předmětem uměleckých zkoumání naší autorky vlastně samotné malířské médium a ne pouhý motiv,“ poznamenal v katalogu výstavy profesor Dalibor Klubíčka, a dodal, že její umělecký vývoj se pohyboval od realismu, přes impresionismus a expresionismus, a že „v posledních letech lze pozorovat rozklad formy, což by mohlo znamenat cestu k abstrakci.“ Zda se to stane, kdy a jak, to ukáže čas, pokud bude. Prozatím je práce hodně, takže na malování a tedy i na výstavy nezbývá času. „Kdyby to byla jenom práce ve třídě, tak bych pracovala možná i delší dobu, a tak uvažuji o všem.“ „Snad ne o důchodu?,“ ptáme se opatrně, a paní Borošová odpovídá se srdečným, silným a zvonivým smíchem: „Nevím, neřeknu nic!“ M. Pejić/vd a rodinné album