Nikdo by netušil, že se v tom mladém muži skrývá celá studnice údajů o všech minulých i součastných událostech. Čerpá je mimo jiné i z mnohých, na první pohled nudných rozhovorů převážně starších občanů při skleničce.
Davor je třiceti šestiletý končenický krajan, syn Ludvy a Zdenky (roz. Bartošová) Ambrošových. Má starší sestru Alenku, provdanou Holoubkovou. Rodinnou tradicí vždy byla péče o uchování dědictví předků, a Davor v tomto ovzduší odmalička vyrůstal. Děda Lojza Ambroš z Odkop byl vášnivý muzikant, založil odkopskou dechovku. V hudbě pokračoval i Davorův otec a také Davor se v základní škole učil hrát na alt saxofon. Deset let potom hrál v končenické dechovce. Jako mladík hrál rád kopanou a byl členem fotbalového klubu Ribar. Bez něho se zkrátka neobešla žádná důležitá událost ve vsi a všichni se na něho mohli spolehnout. Po ukončení střední pohostinské školy v Daruvaru pracoval sedm let jako číšník v Rybářské chatě v Končenicích, a poznal tam svou nynější manželku Ljilju Frajovou z Daruvaru. Poslední desítku let je číšníkem střídavě ve dvou končenických hospodách, Song a Lovac. Z desetiletého manželství s Ljiljou mají dvě dcery, devítiletou Viktorii, která už tančí ve školní folklorní skupině a osmnáctiměsíční Paulu.

Kvůli náročné pracovní době, často i sobotní a nedělní, se Davor musel vzdát svých koníčků, hudby a kopané, ale objevil novou lásku: dějiny svého kraje. Babička Marie a děda Lojza mu často vyprávěli o různých odkopských příhodách a rozžínali jeho fantazii. Před asi pěti lety začal sestavovat rodokmen a pátrat po českých kořenech rodiny Ambrošovy a jejích kmenech v Chorvatsku. Dozvídal se přitom i o různých zajímavých příbězích ze života jiných krajanů a o událostech v rodné vesnici. Bylo mu líto nechat je upadnout do zapomnění. Začal pátrat po detailech jednotlivých příběhů, skládat z nich mozaiku a psát do Jednoty. Při svém pátrání využívá internet a staré zápisy, ale nejvíce informací čerpá z vyprávění starších obyvatel vesnice. Velkou pomoc mu poskytují soused a velký znalec končenických pamětihodností Viktor Horyna a historik Václav Herout z Daruvaru. Před tím než něco napíše, údaje si ověřuje na několika místech a čerpá je z několika zdrojů. Právě proto jsou jeho texty tak podrobné, plné detailů a zajímavé.

Práce číšníka je dosti náročná a vyžaduje si hodně času. Také Davorova manželka Ljilja má náročné zaměstnání, pracuje jako kuchařka v Rybářské chatě. Přesto Davor spoustu volného času věnuje svému zájmu o vesnické dějiny a lituje, že se mnoho informací s odchodem starých pamětníků ztrácí. Zdůrazňuje, že se o mnohé pamětihodnosti ve vsi nedbá a nechávají se napospas zubu času.
Davor je členem správního výboru končenické Besedy, upravuje besední knihovnu a pomáhá při různých akcích. Najde si čas i na další své koníčky. Sbírá staré pohlednice s motivy vesnice a poštovní známky, ze kterých za nejvzácnější považuje ty s razítky pošty Končenice z roků 1892 a 1895. Jeho láska k rodné vsi a znalost velkého množství zajímavostí z minulosti posluchače fascinují. Můžeme si jen přát, aby Davor v tomto koníčku pokračoval a za žádnou cenu ho nezanedbal.

PROCHÁZKA MINULOSTÍ KONČENIC
Když by se autobus českých turistů zastavil v Končenicích na návsi, mezi prvními, na koho by narazili, by určitě byl Davor. Je přece v hospodě přímo na návsi. Už se mu to ostatně stávalo. Na otázku, co by jim o minulosti vesnice pověděl a co by doporučil k prohlédnutí, vybral několik zajímavých míst a znalecky nás s nimi seznámil.
Zámek Dioš
Na samém začátku Končenic od Daruvaru je odbočka a tabule s nápisem Zámek Dioš. Tento rozkošný zámeček je mezi stavbami tohoto typu na území Bjelovarsko-bilogorského županství specifický. Má složitý asymetrický půdorys nestejně vysoké střechy a věže s množstvím dekorací v duchu konce devatenáctého století.
Vystavěn byl v roce 1904 na žádost hraběte Aloise Tüköryho a jeho manželky, schleswické princezny, pro jejich dceru Marii. Jméno zámku a později i osady má původ v maďarském slovu dioš, což znamená ořech. Pravděpodobně bylo na tom území v době stavby zámku hodně ořešáků. Kolem zámku se vbrzku začala stavět další stavení, takže se ze soupisu obyvatel z let 1900-1910 může zjistit, že jih bylo třicet pět. Dnes jich je kolem sto čtyřiceti. Za první světové války a po ní se majitelé zámku často střídali a začátkem druhé světové války se dostal do vlastnictví katolického řádu Salesiánů. Oni ho na počest bývalé majitelky pojmenovali Marijin dvor. Po válce byl zámek znacionalizován. Působila v něm škola, byl v něm učitelský byt a částečně se používal i pro vojenský výcvik. Během let zámek chátral, nikdo ho neudržoval, zanedbány byly okolní zahrady a stezky a i nedaleký zámecký bazén byl zasypán. Po domovinné válce byl zámek Salesiánům vrácen, ale ani oni ho neupravili. V zámecké kapličce se každou neděli konají bohoslužby, a zámek je nyní na prodej. Poněvadž je ve velice špatném stavu, bylo by dobré, kdyby získal nového majitele, který by mu vrátil někdejší lesk.
Jako zajímavost Davor uvádí, že před sedmdesáti lety, když zámek převzali, udělali Salesiáni z předsíně kapličku, ve které známý končenický zedník Franta Kasal vyzdil oltář. Tento skromný, ale pěkný oltář stojí v kapličce dodnes.

Křepelkův hrob
Naše další zastávka je na končenickém hřbitově, kde jsou kromě vesničanů pochované i mnohé významné končenické osobnosti. Jedním z nich je Josef Křepelka, pochovaný v roce 1925.
Josef Křepelka byl končenický statkář, majitel mlýna a vinohradů, vážený pokrokový člověk. Velice se snažil o hospodářský rozvoj vesnice a v roce 1898 dal podnět k založení první Chorvatsko-slavonské rolnické spořitelny a podpůrného družstva.
J. Křepelka často cestoval do Čech a při jedné příležitosti se tam seznámil se Štěpánem Radićem, kterému finančně pomohl. V letech 1901-1902 pobýval S. Radić ilegálně v Končenicích, kdy mu Křepelka zajistil ubytování. S. Radić byl velký příznivec vesnice a rolníků a lze předpokládat, že během svého pobytu v Končenicích působil na rolníky a podporoval vesnickou spořitelnu. V roce 1910 se J. Křepelka stal prvním českým lidovým poslancem v Chorvatském sněmu. Přesto v Končenicích nebyl oblíbený. Vesničané mu vyčítali, že zbohatl na končenické chudině. Rodina Křepelkova totiž do Končenic přiváděla Čechy za peníze a přitom je prý okrádala.
Když J. Křepelku postihla mozková mrtvice, vesničané říkali, že ho Bůh potrestal. Přesto měl velkolepý pohřeb, kterého se zúčastnila různá sdružení a vážení lidé z okolí. On a později i jeho manželka byli pohřbeni na zdejším hřbitově. Poněvadž neměli potomky, jejich majetek se rozplynul, stejně tak, jak k němu přišli. Velká část prý byla utracená na léčení.
Dnes už Křepelkův hrob neexistuje, poněvadž ho neměl kdo udržovat a zub času udělal své. Bez ohledu na vše si Davor myslí, že si rodina Křepelkova zasloužila větší pozornost osady, poněvadž ve svém prostředí usilovala o pokrok a rozvoj.

Starý Kašův dům
Snad nejstarší zachovaný končenický dům je někdejší Kašův dům v horní části Končenic na čísle 198. Začátkem dvacátého století v něm byl obchod a později hospoda.
Dům vystavěl obchodník František Kaše v roce 1895. Přední vchod s přepychovou teráskou byl určen pro obchod a hospodu. Kaše se do Končenic přistěhoval z Kutné hory a neměl mužského potomka, takže dům s obchodem zdědila nejstarší ze tří dcer – Fanynka, provdaná Maglečićová. Staří pamětníci vzpomínají, že před druhou světovou válkou byla v Kašově dvoře třešňová alej obklopená živým plotem. Byl to příjemný parčík, ve kterém se horňané večer po namáhavé práci scházeli a hráli kuželky. To snad bylo podnětem, aby Maglečićovi při obchodě otevřeli i hospodu. V hospodě měli první hudební skříň s gramofonovými deskami ve vesnici, což přispělo k hojné návštěvnosti.
Hospodářství od Fanynky Maglečićové koupila v roce 1960 rodina Veselá, která na něm dodnes žije a vedle si postavila nový dům. Starý Kašův dům stojí na svém místě jako před sto lety, krásný, bílý a starodávný, přestože ne celý.

Křížová cesta v končenickém kostele
Na končenickém rozcestí nás Davor zavedl do místního kostela, který se neliší od jiných, ale má jednu raritu. Na stěnách kostela jsou zavěšeny obrazy křížové cesty s popisky v češtině. Je to ještě jeden důkaz, že dokonce i církevní hodnostáři smekli před sílou české tradice v této vesnici, a dovolili, aby se tyto staré české památky zachovaly dodnes.
Obrazy křížové cesty jsou z dob kolem roku 1910, nikdo však neví přesně, z kterého roku. Faře je věnovala končenická obyvatelka, vdova Róza Jerebová. Obrazy objednala v České Příbrami, která byla v té době známa výrobou církevních předmětů. Staří pamětníci tvrdí, že Róza byla velice nemocná a čtrnáct obrazů, které znázorňují detaily křížové cesty Ježíše Pána, darovala s nadějí, že jí Pán Bůh ulehčí nemoc. Staré obrazy s popisky v češtině se v kostele uchovaly dodnes, a lákají pohledy návštěvníků.

Stoletá hospoda
Stará hospoda na návsi v Končenicích, jak jí všichni říkají, je nejstarší hospoda ve vsi, která stále funguje. Už tomu bude málem sto let, co byl v roce 1924 tento dům vystavěn. Hospodu v něm otevřel František Kočí, ale prodal ji velkostatkáři Gustavu Piáskovi. Hospoda měla menší síň a větší sál, kde se hrála divadla a po určitou dobu tam bylo i kino. Později byl v sále upraven poštovní úřad a vedle sídlil zmrzlinář, teď tam je obchod. Hospoda zůstala po celá léta hospodou, takže se stala jakousi vesnickou raritou. Po druhé světové válce byla znacionalizována a později ji koupily Daruvarské lázně. V hospodě vždy jako číšníci pracovali nejčastěji končeničtí a brestovští krajané. V posledních deseti letech si ji pronajal Mirko Dítě a střídavě v ní pracují číšníci ze Songu, mezi nimi i Davor.
Hospoda vždy sloužila nejen pro občerstvení a odpočinek. Domlouvaly se tady a odehrávaly různé pro vesnici důležité události. Oslavovalo se, tančilo, zpívalo a besedovalo. Stejně tomu je i dnes. Hospoda jako by zůstala v minulosti, a proto se tam tak rádi scházejí starší vesničané. Není divu, že tam Davor často slýchá zapomenuté příběhy, které mu dávají podnět k psaní.
Ve staré hospodě naše obchůzka vesnice a besedování s Davorem končí. Jako správný hostitel vám nabídne občerstvení a zeptá se, jak se vám vede a co je nového. V hospodě jsme se s Davorem rozloučili, ale jsme přesvědčeni, že o něm budeme ještě často slýchat a že si často od něho něco přečteme. J. Horká/jh

Končenické nej
Končenice jsou jedna z nejstarších a největší česká vesnice, založená v letech 1702-1718. Největší stěhování Čechů do Končenic probíhalo kolem roku 1826, ale jednotlivé rodiny zde žily už v roce 1810. Už za starých časů byla vesnice velice pokroková, jedna z nejpokrokovějších v Chorvatsku vůbec. Žili v ní mnozí zámožní sedláci, kteří usilovali o rozvoj vesnice.
19. května roku 1898 vesnice měla první Chorvatsko-slavonskou rolnickou spořitelnu a podpůrné družstvo. Založil ji velkostatkář Josef Křepelka, první Čech poslanec v Chorvatském sněmu.
První parní mlékárnu a sýrárnu v bánském Chorvatsku otevřel v Končenicích velkostatkář Modly. Štěpán Radić o ní psal ve svém díle Hospodářský stav východního Chorvatska jako o prvním důležitém pokuse hospodářského průmyslu, který poskytl možnost výdělku místním rolníkům. Komplex budov mlékárny v centru vesnice stojí ještě dnes.
Končenické rybníky, jedny z nejstarších a zároveň největší a nejznámější v celé bývalé Jugoslávii, vystavěla maďarská banka v roce 1909. Rybníky existují dodnes a teď, když je překonání potíží snad na obzoru, doufáme, že se zase dočkají alespoň podobné slávy, jakou měly v minulosti.
V roce 1903 se v Končenicích narodil František Šnajdr, stavitel houslí a zakladatel první a největší továrny hudebních nástrojů v království Jugoslávie.
V roce 1920 sehráli Končeničtí ve své osadě první české krajanské divadlo.