„Víte, jak to dříve šlo. Aby mladý člověk z vesnice mohl jít někam dál do školy, obyčejně bydlel u příbuzných. Tak to bylo i s mým manželem Tondou. V Sisku měl tetu Novotnou, tak se tu vyučil automechanikem a zůstal ve firmě Autopromet pracovat. Já jsem se za ním přistěhovala po svatbě, v roce 1968,“ začala své vyprávění babička Míra, zamlada Kalenská z Lipovce, zatímco pomalu listovala staré album, plné krásných dobových černobílých fotografií. „To víte, že se mi ze začátku moc stýskalo po mém Lipovci, a tak jsme tam s manželem a dětmi, které se narodily hned jeden za druhým, jezdili velmi často.“
Téměř idylické chvíle, strávené u babičky a dědy Kalenských, a započatou stavbu rodinného domu, přerušila tragédie. Antonín-Tonda přišel o život na příkrém svahu pod převráceným traktorem. Paní Míra zůstala sama se čtrnáctiletou Blankou, třináctiletou Olinkou a dvanáctiletým Tomislavem.
„Maminka se měla co ohánět, aby nás sama zaopatřila a vychovala. Žili jsme skromně v malém bytě v jednom ze sisackých paneláků, ale pěkně. I dnes se u babičky, v jejím padesát čtverečních metrů velkém bytě všichni často sejdeme,“ prozradil Tomislav: „Namačká se nás tam čtrnáct, Blanka a Olinka s manželem, já se ženou a všech sedm babiččiných vnuků, a ona pro všechny peče palačinky.“
Paní Míra se při těchto slovech jen skromně usmála. Je to opravdu babička na plný úvazek: „Pracovala jsem v sisackém Domě zdraví, ale když se narodili první vnuci, tak jsem šla do důchodu a od té doby pomáhám hlídat. Ty nejstarší už jsou velký, teď jsou na řadě ty nejmladší.“
„Bez babičky se neobejdeme,“ říká Tomislav. „Nevím, jak bychom to bez ní zvládli. Já pracuju ve směnách v obchodě s auto-díly, manželka každý den cestuje do Záhřebu, domů se vrací o půl šesté, takže jsou děti po školce u babičky tak dlouho, dokud pro ně nepřijdeme.“ Do Lipovce, kde žijí bratr a sestra paní Míry se svými rodinami, jezdí teď sisačtí Královi méně, přesto je tato vesnička napořád v jejich srdcích.
 „Sisak mám rád, tady žiju, mám tu kamarády, ale Lipovec je... Lipovec,“ uvažuje Tomislav, „Strávil jsem tam každé školní prázdniny, chodil jsem ke Kalenským hned příští den, jak skončilo vyučování, a odjížděl den před jeho začátkem. Se svými sousedy z horní části vesnice a kluky z generace, Slávkem Holečkem, Tomislavem Šutou a Alenem Lacinou jsme prošli křížem krážem všechny louky a lesy kolem vesnice, věděli jsme o každé stezce, potůčku... Když já byl kluk, tak pro nás byl Daruvar něco. Bylo to velké město. Když jsme tam šli, tak to byla celá výprava. Cítili jsme se důležití, že tam jedeme, nejčastěji na kole, a to ne po silnici, ale alejí. Do Daruvaru, to byla pro nás daleká cesta, ještě když jsme tam večer tajně přelezli přes plot bazénu a vykoupali se v něm, cítili jsme se jako v dobrodružném filmu. Dnes už Lipovec není vzdálená vesnice, dnešní děti jsou v Daruvaru pořád…“
Se svými dětmi se Tomislav snaží mluvit česky: „Jsou rozdílné, mladší Tom by jenom lítal za míčem, zato Tin má rád folklór, moc rád chodí do naší besední taneční skupiny, to má snad po mně. Já rád tancuju, ale protože je v Sisku málo mladých mužů, kteří dobře mluví česky, stále mě volají, abych hrál divadlo. Rád pomůžu, ale já se nějak nemůžu sejít s časem...“ vysvětluje nám s úsměvem, který mu vlastně během našeho rozhovoru nezmizel z tváře: „Já jsem sice v Lipovci chodil na divadla, v zimě jsme s kluky také chodili ,do sekničky‘ dívat se, jak se divadla nacvičují, ale nikdy jsem si nemyslel, že se stanu tak žádaným hercem. To má na svědomí Kristýna Mulanovićová, ona mě našla...“
Práci se Silvijem Vadlou z místního Divadla 21, který letos pomáhal sisackým krajanům a režíroval jejich Poštovní pohádku Karla Čapka, si Tomislav pochvaluje: „Byl přísným režisérem, ale práce s ním se nám velice líbila. Bylo vidět, že je to profesionál – naše dohadování, jestli auto uděláme z drátů, kartonu či polystyrenu rázně přesekl − nebude žádné, stačí vám jen volant. Pořád také něco vylepšoval, měnil, dokonce i den před premiérou. Také on nám řekl, že to pro něj byla velice příjemná zkušenost, že amatéři hrají se srdcem. Silvije má po babičce také českou krev.
A nezapomeňte napsat, že já mám moc rád všechny své divadelní včelky, snad až budou děti větší, budu se moci divadlu věnovat víc, protože já se rád do každé práce vložím celý. Stejně tak jsem většinu práce na tomto domě, který jsme s Tanjou koupili nedokončený, a to ještě než jsme se vzali, udělal vlastníma rukama. Rozvedl elektřinu, stavěl, maloval...“
Tanju, rodačku ze Splitu, a Tomislava dali dohromady společní kamarádi, ale od začátku bylo jasné, že budou bydlet v Sisku. Proto Tanja svou práci ve splitské přístavní správě vbrzku vyměnila za post přednostky sektoru na Ministerstvu námořnictví a spojů, a na denní dojíždění do práce si zvykla. „Přes týden je to opravdu náročné, proto ale máme své víkendy.“  Čeština jí byla blízká i před tím, než se seznámila s Tomislavem. Její rodina se zabývá turismem, takže každé léto přichází do styku s českými turisty, pro které mají jen slova chvály. Do Splitu jezdí mladí Královi rádi a často, a je zajímavé, že Tomislava do České republiky úplně poprvé odvedl švagr, Tanjin bratr. „Před tím jsem na Čechy nenašel dost volného času,“ směje se Tomislav a dodává: „Víte, on mi ještě ve špásu říká, že já jsem splnil věčný sen každého Čecha, aby se každé léto bezplatně koupal v Jadranu.“  
Všichni jsme se zasmáli, ochutnali bábovku, kterou přinesla babička Míra, prohlédli si pěkný domek v klidné části Sisku, obdivovali akvárium a orchideje, které jsou Tomislavovým koníčkem, stejně tak jako vaření a oprava starého vozu značky Autobianchi, který čeká v garáži, až na něj zbude čas. A byl čas, abychom se rozloučili...                        
V. Daňková/vd