Kdo je vlastně Mirko Knížek? Čím se zabývá a co udělal pro krajanské hnutí? Deset let úspěšně vede Českou besedu v Lipovlanech, a právě díky jemu se tento spolek stal specifický svým přátelstvím a čilými kontakty s krajany nejen v Chorvatsku, ale i v zahraničí. Je si totiž vědom toho, že je širší veřejnost doma i ve světě nutné seznamovat s bohatstvím české kultury – jazykem, gastronomií, zvyky.
Zajímalo nás, co tohoto strojního inženýra v důchodu vedlo k rozhodnutí věnovat se krajanskému životu v Lipovlanech, v obci s třinácti menšinami, označované jako Evropa v malém.
„Rok po obnovení Besedy v Lipovlanech jsme si založili pěveckou skupinu. Dnes máme i taneční, do které se zapojuje čím dál víc děvčat, a hudební, o kterou zase mají větší zájem chlapci. A to nás těší,“ řekl Mirko. Protože má kladný vztah k literatuře – sám píše básně a rád je recituje - má lipovlanská Beseda jako jedna z mála také recitační sekci. Kromě několika dospělých jsou v ní děti, které se v základní škole J. Kozarce učí česky.
M. Knížek vždy oplývá srdečností a každému rád pomůže. Bez ohledu na zdravotní potíže se místní Besedu snaží vést, jak nejlépe dovede, ale jak říká: „...teď už by byl čas, aby se předsedování ujal někdo mladší.“ Ostatní jen kývají hlavami a myslí si: kde bychom našli tak všestranného a oddaného předsedu? Být v čele spolku jedno desetiletí, být podporován ostatními krajany a vidět za sebou kus práce, je rozhodně hezký pocit. To nám dosvědčil. Ale kolik úsilí, nervů a probděných nocí za tím stojí, to ví snad jen ten, kdo tuto funkci koná.
Beseda v Lipovlanech působila v letech 1932-1960, obnovena byla v roce 2004. „V Lipovlanech jsem se do Besedy zapojil hned po jejím obnovení, a to proto, že jsem chtěl být aktivní a ve společnosti lidí, které mám rád. Prvním předsedou byl Mladen Počta, a já jsem byl ve správním výboru. Po čtyřech měsících, když se vše začalo rozpadat, mi Vlado Vaněk, který už není mezi námi, řekl: „Knížku, jestli si to teď nevezmeš, tak z toho nebude nic,“ vzpomíná na své začátky v Besedě náš hostitel. Zpočátku se jezdil učit k okolním krajanským spolkům a radit do Svazu Čechů s předsedkyní Lenkou Janotovou. „Musel jsem zjistit, jak se organizují valné hromady a jiné akce. Od té doby se naše aktivita rozšířila. Nyní spolupracujeme s Českem, Bosnou, Srbskem, Rumunskem a Maďarskem. V Maďarsku jsme byli dvakrát, Češi z Maďarska a Rumunska hostovali u nás. Nejčastěji jezdíme do Bosny, tam už jsme byli pětkrát – v Prijedoru na Dnech Besedy a jednou na mezinárodní přehlídce folkloru v Bosenské Krupě.“ Spolupráci s krajany navázal Mirko na jazykovém kursu v Dobrušce. „Letos na podzim se máme v plánu na pozvání velvyslance ČR v BaH Tomáše Szunyoga zúčastnit setkání Besed v Sarajevu při ukončení jeho mandátu. V září bychom chtěli vystoupit v Novém Jičíně.“
V tomto roce Beseda slaví desáté výročí znovuzaložení, při té příležitosti chtěl její předseda vydat dvojjazyčnou monografii (v češtině a chorvatštině), ale „...bohužel to nestihneme, protože nás, kteří by o spolku mohli napsat, je málo. Jen já, Miroslav Lovčanin a Mirjana Markićová. Takže světlo světa publikace uvidí až příští rok o desátých narozeninách pěvecké skupiny Vějíř.“
„Být v čele Besedy je pro mě výzvou. Ale teď, když mně a manželce přibyly zdravotní potíže, bych byl rád, kdyby se našel někdo mladší. Do té doby bych ale chtěl realizovat jedno své přání: abychom dostali kancelář s předsálím, kde máme zkoušky. Využíváme ji společně s místním sdružením důchodců. Důchodci se podle slibu starosty Lipovlan přestěhují do bývalé knihovny. V předsálí bychom za finanční pomoci obce chtěli udělat etnografickou výstavu. Naše Beseda pomohla  při adaptaci místního kulturního domu. Na naši iniciativu přispěla Česká republika před dvěma roky 30 tisíci a Rada pro národnostní menšiny v Chorvatsku 70 tisíci kunami.“
Mirko byl od začátku členem organizačního výboru Lipovlanských setkání. Hrdě zdůrazňuje, že právě česká menšina má na jejich obnovení největší podíl (křestní jméno Vaněk, křestní jméno Zeman, Mirko Knížek a křestní jméno Merhaut). „Až když se ukázalo, že akce není přínosná jen pro menšiny, ale že zviditelňuje obec, připojily se i další menšiny. Od té doby byl zveleben park a celý areál, v němž se Lipovlanská setkání konají.“
Mirko se před šedesáti čtyřmi lety narodil Emile, roz. Kupské, a Františkovi Knížkovým v Krivaji jako druhé dítě, sestra Zdenka už bohužel zemřela. Školu vychodil v Krivaji a Banově Jaruze. Po střední strojní škole v Kutině a po dalším vzdělávání v Záhřebu začal v roce 1972 pracovat na speciálních svářecích zařízeních, určených pro průzkum ložisek nafty a plynu a v uvedeném odvětví se podílel na technických inovacích, později byl vedoucí ve firmě INA Naftaplyn v Záhřebu, od ní získal stříbrnou plaketu za inovaci hrotu vrtáku (kruna) a třikrát peněžní odměnu. Působil na platformách na Maltě v Itálii a v Chorvatsku. Díky svému zaměstnání procestoval kus světa – Afriku a Asii. Láska k cestování a poznávání mu zůstala dodnes – když během roku někam nejede, není ve své kůži.
S manželkou Ankicou, také z Krivaje, má dvě děti. Danijela je vedoucí oddělení pro aprobace na ministerstvu spravedlnosti v Záhřebu a Denis pracuje v Sokolu Marić v Ivanić Gradu. Mirko oba učil česky, přesto česky mluví málo. Manželka Ankica se vyučila kadeřnicí, pracovala ale jako švadlena v továrnách na knoflíky. Nyní je v důchodu.
Mirko je aktivní i v jiných spolcích – byl členem správního výboru Sdružení důchodců v Lipovlanech, nyní je ve Sdružení důchodců v Ivanić Gradu, kde s rodinou bydlí přes zimu. Už třicet let je jeho koníčkem včelařství. Dříve se staral o sto padesát, nyní o sedmdesát úlů. Je členem Včelařského sdružení Metvica Novska, kde je osm let ve správním výboru, několikrát byl vyslancem na výroční valné hromadě Chorvatského včelařského svazu. Za padesátinásobné dárcovství krve dostal uznání, celkem daroval krev třiašedesátkrát, v dalších odběrech mu však zabránil narušený zdravotní stav. Svaz Čechů mu udělil uznání za činnost v Besedě a v maďarském spolku Bohemie se vloni stal čestným členem, čehož si nesmírně váží. „Jen v mých Lipovlanech si mě nikdo nevšiml,“ podotkl s trochou ironie M. Knížek. Podle všeho se dá říci, že život Mirka Knížka je bohatý jedině jeho vlastní zásluhou – vždyť se říká – každý je sám strůjce svého štěstí, proto by se na něj hodilo obměněné úsloví, že každý je sám strůjce svého žití.
„S prací naší Besedy jsem spokojen. Myslím, že dobře prezentujeme nejen náš spolek, ale i obec Lipovlany,“ zhodnotil na závěr Mirko a poděkoval všem, kteří k tomu přispěli.       

A. Raisová/ar