„Přesto, že okolnosti, za kterých jsem se dostal z armády, byly dramatické, když dnes o tom mluvím, přijde mi to spíše jako vtip; mohl jsem bydlet na Československém velvyslanectví v Bělehradě, mohl jsem tam zajít kdykoliv a měl dveře pořád otevřené," usmívá se David a nalévá nám daruvarské Staročeské pivo, které mu pořád chutná, i když si v Praze zvykl na skutečné české.
Co se vlastně stalo? Psal se rok 1991, začala válka a on sloužil z moci zákona vojenskou brannou povinnost, a to shodou okolností zrovna v Srbsku, ve Vršci. Na frontě u Vukovaru s několika dalšími kamarády z Chorvatska plánoval útěk.
Neutekl nikdo z nich. Skončili ve vězení. Náročnou a delikátní operaci dostat ho z vězení zahájila jeho maminka, novinářka Jednoty Věra Vystydová a teta, novinářka Marie Selicharová. Matka angažovala Davidova otce Vladimíra, který žil v Praze. Ten využil své novinářské kontakty a známého ze studentských let, v té době na Ministerstvu zahraničních věcí ČR. O osudu svého syna matka Věra řekla poslankyni v českém parlamentu Viktorii Hradské při její návštěvě v Daruvaru (sehrála důležitou roli při organizaci odsunu dětí z Daruvarska do Čech), vedoucímu československé delegace Alexandru Vondrovi a československému velvyslanci v Bělehradě Františku Lipkovi.
V mezičase byl nějakou dobu spolu s pěti kolegy ve vězení, v Bogojevu. Pak je vojenská policie přepravila do vojenského vězení v Bělehradu s obžalobou: velezrada. Tam probíhaly výslechy, pracoval gumový obušek: „Člověk se skrčí, aby chránil měkotu a pak už jen čeká až to skončí." Netouží po odvetě. „Ten člověk plnil rozkazy... Nevím, jak to všechno venku přesně probíhalo, ale po třech měsících nás z vězení propustili," vzpomíná David. Převzalo ho československé velvyslanectví.
Pak začali v ambasádě připravovat jeho odjezd. Udělali mu československý pas a zdálo se, že se jeho drama blíží ke konci. Vyskytl se však další problém – srbští policisté ostře sledovali, kdo a jak vstupuje do země, a Davidův pas byl zcela prázdný, zatím nepoužitý. Přitom měl vycestovat jako československý občan (po otci) do Československa. „Vyřešil to ale vojenský atašé československé ambasády, který znal nějakého policistu, a ten řekl: Tak potřebuješ jugoslávský pas. Vzal ze šuplíku prázdný, vyplnil ho rukou, nalepil fotku a dal razítko... vypadalo to jako ve filmu, ale fungovalo to. Mám ho pořád doma." Vycestoval do Československa, protože při vyjednávání osvobození česká strana slíbila srbské, že se do Chorvatska nevrátí.
I v Praze v první dobu hodně pomohl otec, který zajistil podmínky na život a práci. Začátkem devadesátých let byla v hlavním městě České republiky i poměrně velká komunita lidí, kteří před válkou utekli z balkánských zemí. David se v těchto kruzích nepohyboval, spíše se jim vyhýbal. „Bylo tam hodně všelijakých, jak se tam říká – naplavenin. Podnikali v divných kšeftech, překupovali zlato a takové věci."
Hlavně, David to neměl snadné. Uvažoval i o studiu, ale když zjistil, kolik rozdílových zkoušek by měl složit, od úmyslu upustil. „Pořád jsem plánoval, že se vrátím, vrátím, vrátím, a šly roky, roky, roky, a já jsem se – nevrátil." Dnes už o návratu málo uvažuje, ale klidně by se vrátil, ne však do Daruvaru, ale třeba do Puly, protože by v malém městě se svým povoláním neměl co dělat. A že ho to táhne, to je pravda, vždyť zde prožil polovinu života, i nejdůležitější tvořivá léta, včetně středoškolského studia, na kterém se vyučil za soustružníka. „Teď dělám něco úplně jiného, ale kdybych uměl dělat soustružnické práce – s tím bych se v Čechách dobře uživil." Předtím chodil do české základní školy, dva roky v Končenicích, potom v Daruvaru. „Na první léta v Končenicích si málem nepamatuji. Ve škole jsem měl určité problémy, snažím se na ně zapomenout. Vím ale, že bylo vynikající být pořád na rybnících, z ostatního ve vzpomínkách zůstalo málo. Ve škole v Daruvaru mi bylo dobře. U třídní učitelky paní Lalićové bylo skvěle. V Daruvaru jsem měl i partu kamarádů, která se rozpadla, když začala válka."
Když před dvaceti a něco lety v Praze začínal, lidé se trošku divili jeho češtině, považovali ji za starou, archaickou, zatímco o chorvatských krajanech a o skvěle organizované české komunitě s vlastními školami a kulturními spolky hlavně nevěděli nic. Za práci je vděčný tátovi Vladimírovi, pracoval v jeho reklamní agentuře. „Bylo to zajímavé, hodně jsem cestoval po České republice, dostal automobil – předtím jsem ale musel znovu složit řidičskou zkoušku, protože chorvatský řidičský průkaz zůstal ve Vršci – a jezdil po tiskárnách a redakcích." Velice ho zaujaly počítače a ovládl grafiku. Dnes pracuje v jiné reklamní agentuře, (otcova se po velké vodě v roce 2002 nevzpamatovala) je v ní zástupce vedoucího studia. „Je to velká agentura Astrosat Media. Graficky upravujeme populární vydání jako Květy, Vlasta, a vydáváme i českou verzi časopisu National Geografic nebo magazín Story, který znají i čtenáři v Chorvatsku."
Práce je náročná, rodinné povinnosti kolem dvou malých dětí daleko náročnější, ale David se navzdor tomu dokáže věnovat zajímavému koníčku, též hodně náročnému. Je to potápění, které je v České republice, na Slovensku, Německu a vůbec v celé střední Evropě velice populární. Složil zkoušku na řízení motorové lodi a plachetnice v přípobřežní plavbě, také na potápěčského průvodce. Kvůli potápění jezdí na Baltik, do Polska, nejčastěji ale na Jadran, právě přijel z Premantury u Puly... Začalo to náhodou. „Jednou k nám do práce přišel pán, jehož matka pocházela z Chorvatska. Vlastnil vydavatelství, v němž vycházel časopis Potápěč a organizoval školu potápění. Zaujalo mě to, a teď jsem tady," vzpomíná.

David dnes žije v Horních Měcholupech v Praze s manželkou Radkou, vystudovanou informatičkou a knihovnicí, momentálně na mateřské dovolené, se starším synem Kryštofem a mladší dcerou Kristýnou („My jsme trochu infantilní, tak jsme jim dali jména K a K."). Manželka Radka, rozená Lišková z Příbrami, vystudovala nejdřív Vyšší odbornou školu informačních služeb a následně na Filozofické fakultě obor Informační studia a knihovnictví. Při studiu pracovala v radiu Svobodná Evropa, nyní v soukromé zdravotnické klinice jako informační specialista.
Párkrát do roka David jezdí na Jadran potápět se, často zavítá do Končenic, kam manželka a děti jezdí také rády. Třeba i dát se do práce, tak jako toho červnového čtvrtka, kdy jsme téměř celou rodinu zastihli jak s maminkou Věrou, jejím nynějším manželem Jiřím a tetou Máňou škubali kuřata.
O tom, co bude v budoucnu, nechce uvažovat, a co se týče plánů, uznává jen ty krátkodobé, třeba „jak splatit byt." Na dramatické válečné události by už dávno rád zapomněl, nebýt zvědavých novinářů, kteří občas vyprovokují vzpomínání, ale ono, na štěstí, má už charakter anekdotální. M. Pejić/mp a rodinné album