Každé dožínky jsou jinačí, každé mají úplně jinou atmosféru. V Daruvaru vládne městská, přímo festivalová atmosféra, v Končenicích to zase byly pravé vesnické dožínky, takové intimní, tyto v Kaptole byly něco mezi. Překvapilo mě, kolik se sešlo lidí. Tanečně to byly doposud  dožínky nejlépe připravené.
Program byl ale moc dlouhý, trval tři hodiny a čtvrt a škodilo mu to. Vzhledem k počtu Besed, které teď v Chorvatsku působí – a všechny chtějí vystoupit na dožínkách, všechny se snaží, ale jejich taneční možnosti jsou různé, je jasné, že to tak příště nesmíme nechat. Hlavní program se musí vejít do dvou hodin, řešením může být další program, řekněme, před průvodem. Do hlavního je třeba rozepsat konkurs, měsíc před dožínkami objet všechny přihlášené a vybrat nejlepší a to, co se režijně hodí.
Dalším problémem bylo ozvučení. Daruvarský „kotel“ je pro folklorní programy v každém pohledu ideální, v Končenicích to bylo sevřenější a pro zvukaře složitější, nejtěžší úkol ale měli v Kaptole. Zvuk se na otevřené ploše ztrácel, tanečníci na jevišti neslyšeli, co jim hudba hraje, a zvukaři na problémy pozdě reagovali. Bylo to i tím, že nebyla žádná generálka, příště by se takový velký program bez zkoušky nesměl odbýt, včetně světelné – takto se stalo, že hudebníci ve tmě neviděli na noty.
Program těchto dožínek jsem připravoval dva roky a kromě Pepy Součka, mi pomáhaly  členky Jihlavského souboru Pramínek Lenka Prägerová, Marta Voršiláková a Marketa Kozová i domácí síly Kristýna Kvapilová a Željka Zadrová.“

JOSEF SOUČEK, dlouholetý tanečník z Daruvaru, nyní v Jihlavě:

„Slyšel jsem názory, že není dobré, když se dožínky konají tak daleko od Daruvaru, že je to daleko, aby se lidé na ně jeli podívat. Možná je to pravda, ale mně se právě líbilo, že jednou byly někde jinde. Měly úplně jinou atmosféru a právě to bylo velice dobré.
Program byl dlouhý, byly by lepší dva kratší, aby si všichni mohli zatancovat a diváci nemuseli sedět tři hodiny v kuse. S výkony tanečních skupin jsem spokojený. Nebylo to všechno úplně super, ale přesně je vidět, kdo pracuje kontinuovaně. A další velice pozitivní věc  – jen dvě skupiny tančily na nahrávku, ostatní měly živý doprovod!
Ozvučení bylo problematické, ale ozvučit něco natolik specifického jako jsou dožínky, kde jednou hraje smyčcová kapela, podruhé dechovka, potřetí jedna harmonika a k tomu se zpívá, a každý bod trvá jen pár minut, je opravdu komplikované. Bylo by dobré, aby ho nedělal vždycky někdo jiný, prostě, aby jedni zvukaři jezdili za dožínkami, ať se konají kdekoliv.“          
vd