„Můj otec byl jedním ze zakladatelů zdenecké České besedy, potom byl jejím dlouholetým jednatelem. Na tu dobu si však pamatuji jen z jeho povídání doma se sousedy a přáteli. Já jsem se totiž narodil na sklonku Království Jugoslávie," začíná se svým příběhem J. Procházka, který své důchodcovské dny tráví s rodinou v Bjelovaru. „Obrození české menšiny začalo vznikem Československé „první" republiky, který povzbudil národnostní uvědomění, a to vyvrcholilo zakládáním krajanských spolků. V tu dobu přišel z Čech i první zdenecký český učitel, s nímž můj otec přátelil, a on prý u nás i bydlel. Bylo to plodné období bohaté krajanské činnosti – krajané dali podnět k vzniku hasičského sboru, zemědělské odborné školy, chystaly se první daruvarské dožínky, hrála se divadla, pořádaly se maškarní, posvícenské, novoroční a májové zábavy, které bývaly v hospodě u Šlechtů, později v hasičském domě."
„Moje první vzpomínky sahají do druhé světové války. Mlhavě si pamatuji na hromadné přelety amerických letadel, na sestřelení jednoho z nich ve Zdencích, na poslední tažení vojska a na konec válečných trampot. Pak přišel mír a začalo se uvažovat o reemigraci do Československa. Na nádraží čekal vlak, který odvezl sousedy Přibylovy, Myslivečkovy... Život se začal vracet a obnovila se i činnost Besedy, především díky učitelům, ze kterých nejvíc přispěl Josef Zamostný."
J. Procházka se do besedních akcí zapojoval jako žák obecné školy v padesátých letech, když se činnost spolku přesunula do nového kulturního domu. Hrál v dvou ochotnických divadelních představeních a v divadle loutkovém. Zapojil se také do programu dožínek v Malých Zdencích na začátku šedesátých let.
Českou školu navštěvoval ve Zdencích u učitele Václava Volfa, potom u J. Zamostného, pokračoval v daruvarské škole Komenského a na českém oddělení gymnázia. Školní prázdniny trávil ve Zdencích a „pomáhal rodičům v sedlačině". Potom se jako stipendista velkozdenecké mlékárny Zdenka dostal na záhřebskou zemědělskou fakultu, obor dobytkářství – mlékařství. Studijní prázdniny využíval na odborné zdokonalování se v mlékařském a sýrařském řemesle ve Zdencích, na mlékařské škole ve slovinském Kranji a ve firmě Mang v bavorském Unterkammlachu. Poslední prázdniny strávil se studentskou pracovní brigádou na stavbě dálnice u Bělehradu.
Nejinak tomu bylo, když začal pracovat. Ve Zdence dostal úkol zavést nové zařízení na tavení sýru, pak organizoval dovoz mléka kamiony, který nahradil dovoz koňmi. V druhé polovině šedesátých let odmítl nabídku pracovat v německém Mangu a podílel se na zdokonalování zdeneckého provozu, který se z řemeslnického stal průmyslovým. Do té doby měla Zdenka desítku řemeslnických provozů mimo Zdence. Kromě provozů ve Virovitici a Lipiku byly všechny ostatní zavřeny. Následovalo zavadění nové organizace výroby, proto se J. Procházka ve své profesi zdokonaloval ve Švýcarsku a Německu. „Koncem roku 1969 navázala Zdenka spolupráci s mlékárnou zemědělského družstva z Pivnice ve Vojvodině, kde byla postavena a vybavena nová sýrárna, kterou bylo zapotřebí dát do provozu. Úkol jsem dostal já. Tak jsem se na šest měsíců přestěhoval do Pivnice s hotelovým ubytováním v nedaleké Bačké Palance. Za tu dobu vznikl Pivnički sir, čtyřhranný sýr tylžského typu," vypráví J. Procházka.
Jeho zásluhou bylo ve Zdence zavedeno zařízení na sušení syrovátky, které bylo zahájeno jak z hospodářských, tak z ekologických důvodů. V západních zemích to už bylo zvykem, a prosadit sušení syrovátky se mu podařilo i díky přátelství s německým mlékařem Tonym Megglem. „Majitel známé mlékárny ve Wasserburgu Tony Meggle k nám přijížděl na lov, bydlel u mě, a nadchl mě pro ideu sušení syrovátky."
Začátkem sedmdesátých let se nainstalovala nová linka na tavení sýru, a množství vyrobených produktů se několikrát znásobilo. Ve Velkých Zdencích pracoval J. Procházka do roku 1978, kdy se rozhodl změnit obchodní prostředí a přijal nabídku z Banja Luky, kde se zaváděla nová technologie na zpracovávání trvanlivého mléka. Měl tam příležitost poznat i historii výroby sýru v trapistickém klášteře, ale po šesti měsících neodolal pozvání kolegů z Bjelovaru a vrátil se do Chorvatska mimo jiné i proto, aby byl blíž starým rodičům. V bjelovarské Sirele se věnoval vedení oddělení rozvoje a investic a při práci dálkově absolvoval magisterské studium zaměřené na trvanlivost tavených sýrů. Po dvaadvaceti letech práce v Sirele odešel do důchodu a nyní se v klidu rodinného domu stará především o zdraví jak svoje, tak manželčino, dělá mužské práce v rodině a vzpomíná.
Obchodní cesty vedly J. Procházku i do země jeho předků, do České republiky, například do mlékárny ve Velkém Meziříčí, kam organizoval návštěvy kvůli výměně zkušeností. Tam mu znalost češtiny velmi prospěla. „Co se týče mých předků, pocházejí z Čech a Moravy. Děda Procházka sem dovandroval koncem devatenáctého století, a to prý dvakrát. Když si vzal Marii Truplovou z Brestova, též narozenou v Čechách, tak tady zakotvil." Nejdřív na Podborech, pak ve Velkých Zdencích. „Jelikož ho jeho sourozenci nenásledovali, máme příbuzné ve staré vlasti a udržujeme trvalé a pevné vztahy."
Druhá větev, Malounkova, pochází z Olšan u Prostějova. Přistěhovala se do Mezurače, děda Malounek se oženil s Matyldou Lacinovou z Malých Zdenců.
Vzdor takovému původu čeština v rodině Procházkově zanikla, stala se obětí smíšeného manželství a moderního životního tempa. Pan Josef sice mluví plynnou a slušnou češtinou, manželka Višnja, přestože je Chorvatka, se také v češtině vyzná dostatečně, aby dokázala přečíst Jednotu, ale jejích dvě dcery se česky mluvit nenaučily. „Jakmile maminka nemluví, tak je to těžké, a kromě toho, já jsem byl silně pracovně angažován, a tak jsem se tomu nemohl věnovat," říká pan Procházka a dodává, že to ovlivnila i shoda okolností. „Vzhledem k tomu, že jsme se dost stěhovali, neměli jsme ani možnost posílat je do české školy."
Přesto sděluje, že je se vším spokojen. Obě dcery jsou zaměstnány, jedna je provdaná, a jediné, co mu prozatím chybí a s čím se nemůže pochlubit, jsou – vnoučata.
M. Pejić/mp a rodinné album

Cenná kolekce etiket
Josef Procházka je snad jediný, kdo má všechny etikety taveného sýru Zdenka, který je ještě stále synonymem pro tavené sýry, nejen v Chorvatsku, ale také na území všech zemí bývalé Jugoslávie. „Mám i nejstarší etikety z doby Viktora Hrešiće, který počátkem třicátých let zahájil výrobu tavených sýrů," říká pan Procházka a dodává, že jsou v jeho sbírce i etikety v cyrilici, nebo ty pro německé turisty. V roce 1973 totiž navázal spolupráci Zdenky s německou firmou Grünland, a proto se k moři odvezlo dvě stě tisíc kusů sýru pro turisty z Německa. „Psal jsem Zdence a nabídl svou sbírku, jestli má o ni zájem, ale prozatím mi neodpověděla."