Jediná žena v rodině, matka Danijela, pochází z Pavlovce, kadeřnicí se vyučila v Ivanić Gradu, kde bydlela v internátě. Na život v tomto malém, klidném městě i dnes vzpomíná s radostí. Bylo to koncem devadesátých let, kdy alfou a omegou všech dobrých zábav v okolí byla zdenecká skupina Plava laguna. Společnost kolem kapely a zdenecké besední dechovky, ve které Robert vypomáhal, se stala osudnou. Oddali se přesně dva roky poté, co začali spolu chodit, bylo to 3. ledna 2000.
Nejdříve žili v Pavlovci, pak se stěhovali do Končenic, vesnice, kde Robert vyrostl, ukončil základní školu, kde se ve školní dechovce naučil hrát na křídlovku: „Končenice mého mládí? Lesy, zábavy, kopaná, kamarádství...“ Vše však přerušila válka. Většina jeho vrstevníků odjela do Seče v České republice, Robert zůstal v Končenicích: „Hodně jsme si tenkrát s kluky psali, cítil jsem se tak osamělý... Mám ty dopisy ještě dnes schované...“
Po maturitě na technické škole, směr elektrotechnika, získal práci v Dalitu. Dva roky pracoval jen v třetí, noční směně. a to mu v kombinaci s jízdním řádem autobusu, kterým do práce cestoval, nechávalo na spánek moc málo času. Najednou mu začaly brnět ruce a nohy, viděl dvojitě, ztrácel koordinaci pohybů. „Nebyl jsem schopen sám jít k lékaři, Danijela mě musela doprovodit. V autobuse říkali: Hele, vožrala...“ Skončilo to drasticky – tři dny v kómatu v bjelovarské nemocnici.
Ačkoliv to bylo před šestnácti lety, kdy se k diagnóze nepoužívaly dnešní metody vyšetření, lékaři poznali, že chronická únava a velké psychické napětí byly spouštěčem zákeřné multiply sklerózy. „Pomohl interferon a sdružení nemocných roztroušenou sklerózou, kde mě naučili s touto „nemocí s tisícero tváří“ žít. Absolvoval jsem řadu kursů a naučil se se svou nemocí vypořádat. Už umím odlišit to, co je pro život skutečně důležité od toho, co je pouhý balast, smetí. A to odstraňuji ze života hned a bezkompromisně.
Žiji, jako bych nebyl nemocný a řídím se vlastně jinými principy než většina lidí. Proto je také výchova našich synů jinačí. Pořád jim říkáme, já i Danijela, dělejte to, co máte rádi, a dělejte to nejlíp, jak můžete. Mějte se přitom rádi a pomáhejte si. Oba vlastně žijeme pro ně, chceme jim dát víc, než co jsme měli my. Danijela vyrostla bez otce a ani já neměl moc radostné dětství.“
Už na začátku manželství se domluvili, že budou mít tři děti a plán dodrželi, přestože Danijela všechny porodila císařským řezem. Robert také hned řekl, že si přeje, aby se alespoň jeden „psal“ jako Čech. „Jaké by to bylo, takhle je dělit? Jestli jeden, tak všichni,“ řekla Danijela, a tak jsou v této rodině všichni muži - Češi.
Své kořeny Robert dobře zná. Kromě bohaté rodinné foto-dokumentace (k některým zajímavým fotografiím se ještě vrátíme na historické stránce) má i tlustý fascikl dokumentů: „Nechal jsem se inspirovat a poradil se s Končeňany, kteří se amatérsky zabývají historií. Nejstarší dokument, který mám, je z roku 1838. Ulovcovi sice byli v Končenicích už v roce 1821, pravděpodobně ale šlo o dva různé rody, takže jsou naši předkové možná z Černých lesů na Šumavě, a možná ze Stříbrné Skalice, ale nenašli jsme k tomu žádné doklady.
Další Robertův tlustý pořadač obsahuje ne tak pěkné papíry. Jsou to dokumenty a rozsudky, týkající se věcí, nad kterými rozumný člověk může jen kroutit hlavou. V jeho pracovní knížce se totiž můžeme dočíst, že během let, kdy byl zaměstnán, jak by průměrný Daruvařan řekl, v „Dalitu“, pracoval vlastně ve firmách Dalit Corp, Dalit, pak TOAD, Cimos, opět Toad, Slévárna železa, Dalit CT, Dalit PAO a nakonec opět ve Slévárně a přitom nevykročil z kruhu jedné továrny.
Výsledek? Dvacet sedm tisíc kun – tolik mu bývalý zaměstnavatel zkrachované firmy dluží na platě. Dostane je vůbec? Asi těžko. Podnik, který na papíru platy dluží, nevlastní nic. A kde je tedy majetek Dalitu? V jiné firmě! V té, které patří byt, kde Ulovcovi nakonec našli střechu nad hlavou!
Takže konkursní správce (stečajni upravitelj) Dalitu, firmy, která vlastní byt, jim každý měsíc řádně účtuje nájemné a současně jim píše (protože je zároveň i jejím konkursním správcem), že tatáž firma, která mu dluží plat, nemá žádný majetek, a tudíž nemá z čeho dluh uhradit.
To ale není vše. Když bydleli v Končenicích, začala Danijela pracovat v pobočce daruvarské textilní firmy Vesna. Po čase přešla do daruvarského sesterského podniku, a když ten zkrachoval, zůstala po třinácti letech bez práce. Spolu se svými kolegyněmi teď čeká, až jim (jejich) konkursní správce vyplatí poslední tři (nevyplacené) mzdy. Celkem deset tisíc kun.
Jak přežili dobu, kdy byli oba bez zaměstnání a bez platů, vědí jen oni. Robert je proto rád, že si v roce 2013 našel nové zaměstnání, v podniku POD v Dežanovci. V době, kdy tento rozhovor vznikal, byla Danijela nezaměstnaná. Kromě péče o rodinu ve volných chvílích háčkuje a šije. Šikovně využívá různé textilní zbytky k novým užitkovým předmětům.
Nejstarší, desetiletý Jan, hraje stolní tenis, je členem sdružení Impress, zajímají ho jazyky, učí se anglicky a pokouší se i o francouzštinu. Osmiletý Matej má ve škole nejraději matematiku a uvažuje, že by šel do hudební školy. Luka nám pouze s úsměvem sdělil, že se těší na školu...
V. Daňková/vd, rodinný archiv
