„Mám k životu velice pozitivní vztah, nemám velké nároky a jsem zcela spokojená. Každá maličkost mne potěší, mám radost z malých každodenních rituálů, dáme si třeba s manželem kávu nebo se večer projdeme městem a popovídáme si. To mne vzpružuje, a také drobnosti, na které nepotřebujete ani peníze, ani hodně času.“ Těmito slovy popisuje Jarmila Kulhavá svoji povahu, která jí koneckonců i pomohla vydržet víc než dvě desetiletí v náročné funkci tajemnice Svazu Čechů. Každý, kdo Járu zná, potvrdí, že debata s ní je snadná, jednání příjemné a že neexistují nevyřešitelné problémy.
Jarmilu Kulhavou v menšinové komunitě zná každý, ale pravděpodobně málokdo ví, že před prací ve Svazu působila v zemědělském oboru – vystudovala zemědělskou fakultu v Záhřebu. Pak osmnáct let, do roku 1991, pracovala ve veterinární stanici v Lipovci. Když vypukla válka, odešla s dětmi do Česka a po návratu domů zůstala bez práce. Od dubna 1993 vykonávala funkci tajemnice Svazu Čechů.
„Je to dynamická práce, člověk při ní nesleduje čas a vůbec si nejsem vědoma toho, že uplynulo tolik let. Jednoduše plyne den za dnem, rok za rokem…“
Co je vlastně náplní práce tajemnice Svazu Čechů?
Je to za prvé starost o celou kulturně osvětovou činnost krajanských spolků a institucí, tedy sledování veškerých programů práce. S tím těsně souvisejí finanční otázky, které jsou i nejdůležitější, protože finančních prostředků stále ubývá a musíme hledat a nalézat nové zdroje financování. Během několika minulých let došlo k velikým změnám ve srovnání s dřívějším obdobím. Tajemnice se dále musí vyznat v záležitostech právnických, vlastně vůbec nevím, v čem všem ne. Je to práce, která zahrnuje snad pět nebo více oborů. Každý by potřeboval jednoho pracovníka, a všichni by měli co dělat. Vzhledem k tomu, že se zákony a předpisy neustále mění, nemůže se stát, že sklouzneme do rutiny. Jak to může být složité, ukážu na příkladu dožínek. Přípravy trvají přinejmenším celý rok a finanční prostředky, které dostáváme prostřednictvím Rady pro národnostní menšiny RCH přicházejí v měsíčních dávkách. Jsou přísně účelové a každá kuna se musí ospravedlnit. Každý účet má přesný obnos a lhůtu k zaplacení, takže si můžete myslet, jakou kombinatoriku musíme ovládat, abychom všechno uskutečnili a neporušili zákon.
Rada pro národnostní menšiny má velmi přísná kriteria a každá kuna, kterou spolek neospravedlní doklady o účelovém utrácení, se musí vrátit. Navíc, spolek potom nemá tři roky právo na financování své činnosti. Tak přísné podmínky není jednoduché dodržovat.
Není to snadné, ale přesto se nám nestalo, že bychom měli problémy s financováním, protože jsou naše spolky disciplinované a s penězi nakládají velmi opatrně. Každá Beseda přesně ví, kolik má na skupiny, kolik na akce, kolik na režijní výdeje, co může a co musí. Pravidla jsou jasná, Besedy to mají zapsáno ve smlouvách, a ještě je na to pořád upozorňujeme. Může se stát, že někomu něco unikne, ale jde o drobnosti, které napravujeme včas. Musím také říci, že takové podmínky spolky hodně zatěžují, zvláště jejich předsedy a vedoucí, protože se pozvolna stávají úředníky potýkajícími se s dokumentací. To dobrovolné kulturní činnosti nepřeje, naopak brzdí ji, a krajany odrazuje od spolkové činnosti.
Nejen, že je tajemnická práce stále složitější a obsáhlejší, ale zvětšuje se i přibýváním krajanských spolků a jejich skupin.
Když jsem nastoupila na místo tajemnice Svazu, bylo v Chorvatsku jen devatenáct Českých besed, dnes jich je jednatřicet, tedy téměř dvojnásobný počet, se sto čtyřiatřiceti skupinami, které mají právo na financování. Ale celkový počet spolkových složek je daleko větší, možná i sto sedmdesát…
… a Jára je pořád jen jedna…
… a Jára je jedna (směje se). Já si nestěžuji, jsem zvyklá pracovat. Pro mě nebylo těžké pracovat a pořad říkám, že všechno můžu. Nikdy pro mě nebyl problém zůstat v kanceláři odpoledne nebo večer, kdykoliv bylo zapotřebí něco dokončit.
Financemi, účetnictvím a vůbec úřadováním nekončí seznam povinností tajemnice Svazu. Ona je tu také proto, aby byla k dispozici pro každého předsedu a krajana, třeba i pro útěchu.
To je číslo jedna. Člověk musí mít komunikační schopnosti, vyslechnout každého, poradit a nikdy se nezlobit. Za tolik let a ve styku s tolika lidmi se sem tam stalo, že něco zaskřípalo, nemůže všechno být ideální. Mohu ale říct, že jsem jednání vždycky vedla dobrou cestou a nikdy jsem se nedostala do konfliktu. Samozřejmě, že byly situace, kdy bylo těžké přes něco přejít mlčením, ale byla jsem si vědoma toho, že jedna jiskra může vyvolat požár, a proto, aby menšinová činnost netrpěla, jsem raději přistupovala na kompromisy.
Jaké máte zkušeností s jednotlivými Besedami? Jsou spolky, které se častěji obracejí na Svaz s žádostí o radu a jaká je komunikace s krajanskými spolky?
Spolek je hlavně obrazem svého vedení. Jaký je předseda, taková je celá Beseda, alespoň já mám takovou zkušenost. Snad i proto, že předseda je člověkem, který je oprávněný komunikovat jménem celého spolku. Můj dojem je, že fungujeme jako jedna rodina.
Rodina se za posledních dvacet let dost rozrostla. Stála jste u kolébky dvanácti Besed.
Spolky se podobají dětem. Některé se narodí a nepotřebují příliš pomoci, aby se postavily na vlastní nohy a začaly samostatně žít, některé na to potřebují několik let. Většinou ale Besedy zakládali lidé, kteří už někde byli činní a věděli, do čeho se pouštějí. Problémy přicházely s požadovanou novou dokumentací, na to nikdo nebyl dostatečně připravený.
Styky s krajany mi umožnily i cestovat po celém Chorvatsku, byla jsem v každé Besedě. Za největší bohatství považuji kontakty s lidmi a to, že v každém místě, kde působí krajanský spolek, mám přátele a známé, nejen krajany, ale i představitele místní komunity.
•
Když J. Kulhavá přišla do Svazu, musela sama uspořádat práci a vymyslet systém, protože bylo potřeba organizovat zastřešující instituci české menšiny jinak než do té doby. Hodně jí pomohla tehdejší předsedkyně Svazu Lenka Janotová, ale většinou si musela poradit sama.
„Musím zdůraznit, že jsem vždycky měla štěstí na spolupracovníky. Nyní mám v osobách předsedkyně Svazu Libuši Stráníkové a poslance za českou a slovenskou menšinu v chorvatském parlamentu Vladimíru Bílkovi opravdu výborné spolupracovníky. Mým principem je, že Svaz musí vždycky vystupovat jednotně, bez ohledu na eventuální rozdíly v názorech. Nestalo se, že bychom nedocílili shody,“ zdůrazňuje tajemnice na odchodu. Své životní krédo vysvětluje moudrostí svého otce, významného krajanského pracovníka Josefa Zámostného. „U nás doma na stěně byl obraz kytary a tatínek říkával, že každá struna dává jiný tón, zatímco dohromady dávají krásnou melodii. Tak vnímám i Svaz Čechů – každá Beseda je jinačí, zvláštní svým způsobem, a dohromady všechno ladí.“
Dobří spolupracovníci a podnětné pracovní prostředí jistě značně přispělo k úspěšnému plnění všech povinností, stejně jako soulad v rodině i uspořádané životní poměry. S manželem Josefem mají dvě děti, syna Krunoslava a dceru Dášu, oba žijí v Daruvaru, jsou zaměstnaní a mají vlastní rodiny. Manžel Josef-Pepič byl a zůstal největší oporou, a bez jeho porozumění, morální podpory a pomoci v kuchyni a vůbec v domácnosti, by neměla podmínky pro důkladné plnění úkolů ve Svazu Čechů. „Mnohokrát totiž byla potřeba pracovat mimo pracovní dobu, odpoledne, večer, mimo kancelář… V neposlední řadě, manžel je rodinným informátorem. On měl jako učitel, nyní v důchodu, vždycky dostatek času přečíst si noviny a vůbec sledovat všechny zprávy, které mi řádně přenášel.“
Paní Jára nebude mít v důchodu dlouhou chvíli. Vrátí se k zemědělství – bude obdělávat zahrádku. Konečně přijde na řadu i čtení knih, na které zatím nebyl čas, a samozřejmě že nepřeruší ani styky s menšinovou komunitou. „I v penzi budu k dispozici všem, kteří budou potřebovat mou pomoc, týkající se tajemnické práce. Jsem ochotná podílet se na práci jednotlivých těles Svazu, třeba rady pro kulturní činnost. Zpěv ve sboru České besedy Daruvar je naprostou samozřejmostí. Dostala jsem nabídku z několika dalších Besed, abych se zapojila do jejich skupin. Mým dávným nesplněným přáním je hrát divadlo, velice ráda bych si ho splnila,“ prozrazuje paní Kulhavá.
Má hodně plánů, přání a velké množství činností, na prvním místě bude však bez jakékoliv konkurence milá rodinná povinnost: paní Jára má tři vnoučata a chtěla by se jim věnovat víc než dosud. Zita chodí do čtvrté třídy, Leona a Borna do první. „Nejvíc se těším na to, že na ně  budu čekat při návratu ze školy, budu jim dávat jíst a budu při psaní domácích úkolů, dokud jejich rodiče nepřijdou z práce.“

Otázky kladl M. Pejić
Foto V. Daňková, archiv Jednoty a rodinné album