„Narodila jsem se jako Míra Tučková matce Anđelce a tatínkovi Fráňovi ve velkém domě v samém centru Ivanova Sela,“ začala popisovat svou zajímavou životní cestu křehká černovlasá žena. Bylo to v roce 1956 a rodina, dříve velice bohatá, už tak bohatá nebyla: „Děda Tuček měl hodně polí a děda Chudoba i vlastní obchod a truhlářskou dílnu, do které vždy chodilo několik učedníků. Dělalo se tam na zakázku všechno – nábytek, truhly… děda byl zručný truhlář.“ Po druhé světové válce obchod Chudobům „vzali“ a na jeho místo přišla pošta. Tam, kde bývala truhlářská dílna, se nastěhovali mladí Tučkovi a zde se narodily jejich čtyři děti.
„Hned vedle byl kolář Hausknecht, přes cestu Frantálova hospoda, o kus dál švec Štruml. Pak tu byl obchod a zemědělský obchod Ilova, kde pracoval můj tatínek. Vykupoval tam hlemýždě, višně, houby, kopřivy, husí játra a sušené bylinky na čaj. Ivanovo Selo v té době mělo i vlakové nádraží. Moje starší sestra Zlata a bratr Vlado jezdili do školy do Hrubečného Pole vlakem, já a mladší Drago už autobusem,“ vzpomíná paní Míra. Vzpomíná i na to, jak se o žních čekalo v dlouhé frontě s koňským povozem u váhy na železničním nádraží i přes noc, aby se mohla „předat“ pšenice.
 „Pémie tehdy měla mlýn a velkou pilu. Po celé dny bylo slyšet hlasité crnn, crnn, jak se velké klády řezaly na prkna, která se pak nakládala na vlak. O kousek dál byl obchod, kterému se říkalo Froněk, v Pražské ulici byla Vysokých hospoda, kde se konaly veselky i zábavy, vždy s živou muzikou. V kraji bylo několik hudeb. Jedné se říkalo Horáci, druhé Trojhlaváci. I více dechovek tu existovalo.“ V Ivanově Sele nebyl tehdy asfalt, ale zato vesnice měla i matriční úřad, veterinářskou stanici, dvakrát týdně lékařskou ambulanci a pravidelná filmová představení putovního kina z Hrubečneho Pole, v létě pod širým nebem.“
Šest tříd základní školy vychodila paní Ježincová v Ivanově Sele. V sedmé se v Hrubečném Poli dostala do třídy, kde byla většina spolužáků z Peratovice. „Byli chudí a nemohli si platit svačinu. Tak jsem se o tu svou s nimi dělila, každý den s jiným. Pak jsem z vlastního kapesného pro ně platila ještě jednu svačinu navíc. Když to ve škole zjistili, zavolali si mé rodiče, jestli o tom vědí. Nevěděli.“
V té době objevila paní Míra kytaru: „První akordy mě naučil třídní učitel Slávko Mežnarić a já poprvé hrála a zpívala na jednom školním představení. Lidem se to líbilo, volali na mě ze všech stran.“ O rok později hrála hlavní roli v divadle Praha–Brno nasedat, které sehrála ivanoselská Beseda. Bylo to v roce 1971. Následovala vystoupení na tehdy populárním festivalu v Hercegovci, zájezd s bjelovarským spolkem do Jiřic a Míšovic, dožínky v Ivanově Sele. V roce 1975 opět dostala hlavní roli v operetě Jak si Kačka štěstí vysloužila. Premiéra měla doma velký úspěch, přišly i nabídky k hostování, ale ze všeho sešlo, protože tehdy středoškolačka Míra skončila v nemocnici.
„Na konci osmiletky byly mým snem hudební škola a gymnázium, ale děda Chudoba, který v té době už žil v Daruvaru, mi rázně připomněl tatínkův infarkt a mladšího bratra, a tak jsem si vybrala „nejkratší cestu ke chlebu“ a ekonomickou školu. A to jsem vůbec nebyla já, já, která jsem už tehdy tajně psala do svého deníku povídky a měla kytaru za nejlepší kamarádku.“ Život v Daruvaru měl i další úskalí: „Děda byl sice i v té době majetný, měl hodně včel i velký kus vinohradu, byl ale i velice šetrný. Do Pémie mě často nepustil, nemáš se co špacírovat, říkával.“
Citlivá a empatická mladá dívka skončila v nemocnici na kapačkách po té, co jí zemřela babička, přišla o kytaru a dostala se do špatné situace kvůli šikaně („mobbing”), se kterou si sama neuměla poradit a o pomoc si netroufala říci. Aby se rány zahojily, pomohly každodenní návštěvy  mladého stavbyvedoucího, s kterým se seznámila přímo na Chudobově velké zahradě, kde se v tu dobu stavěla nová daruvarská základní škola. Za dva roky se s Goranem Ježincem vzali, to už dálkově studovala na Ekonomické fakultě a pracovala v Domě zdraví. Později přestoupila do stavebního podniku Gradnja čili Novogradnja. Když se firma dostala do konkursu, jako tajemnice musela vyřídit a předat 56 lidem výpověď. Na to prý nikdy nezapomene, a proto je v rodinné firmě Nove boje, kde od roku 2001 pracuje, „pouhý administrativní úředník“.
„Život mě těžce zkoušel,“ říká tato hluboce věřící žena. „Jinak to ani nemohlo být, když jsem vyrostla hned naproti kostelu,“ říká a vzpomíná, jak do Pémie do kostela tehdy chodili lidé z široka daleka. „Od Rášenice do Borovy Kosy. A to všichni.“
V roce 1977 se podruhé dostala do nemocnice, tři dny byla v kómatu, opět s podezřením na těžkou nemoc. Teprve o mnoho let později se zjistilo, že jí vlastně po těžkém porodu praskla bránice. S brániční kýlou (hiátová hernie) se časem naučila žít, jako i s nemocnou štítnou žlázou, která jí v jednom okamžiku způsobila celkový kolaps organismu a zase skončila nadlouho v nemocnici.
Dnes má velkou radost z vnuků Doriana a Dory, dcera Tamara byla výbornou studentkou defektologie a pracuje ve škole, syn Tihomir je lékařem. Oba žijí v Daruvaru, česky sice rozumí, ale nemluví.„Dokud byl můj pantáta Véna Ježinac z Dolního Daruvaru živ, tak jsem s ním mluvila česky, panímáma ale česky neumí, a tak manžel Goran chodil do chorvatské školy. A když byly naše děti malé, nějak jsem o tom ani nepřemýšlela,“ vysvětluje Míra velice pěknou češtinou. Dnes je pečlivou opatrovatelkou rodinných fotografií, výstřižků z Jednoty o všech svých vystoupeních i o vystoupeních bratrů a otce, který zemřel téměř hned po její svatbě.
„Byl velký muzikant, sám říkal, že hrál na více než 150 veselkách. Uměl hrát na housle, na harmoniku, na řadu dechových nástrojů. Často právě v našem domě zkoušela dechovka a já šla spát a zdi se otřásaly v rytmu hudby,“ vzpomíná s něhou v hlase. Po mamince a babičce má doma desítky výšivek, po nich zdědila i lásku k přírodě, bylinám a ručním pracím. Vypracovala celý projekt „domácí lněné tašky“ jako nový suvenýr županství, nenašla však pro něj pochopení.
Lepší osud neměla ani její knížka povídek nazvaná Tragom djetinjstva, psaná v chorvatštině, o dětství v Ivanově Sele. „Píšu vlastně celý život, moje práce ze školních let uveřejňovali v Koutku, teď je postupně nosím do Jednoty. Mají to na svědomí moje holky ze střední školy po tom, co jsem popsala jeden zážitek z nemocnice, kde ležel těžce nemocný bratr Drago. Jednota ho uveřejnila, a kdykoliv jsem se s holkami setkala, říkaly, že to bylo moc zajímavé, a kdy zase něco napíšu. Tak píšu…“ Ačkoliv je přesvědčená, že česky psát nedokáže, redakce ji vybídla, ať to v dalších příspěvcích zkusí. A všichni se budeme těšit na výsledky.

V. Daňková/vd a archiv