„Můj děda Fráňa Richter se na Podbory, jak se Hornímu Daruvaru také říká, přistěhoval v roce 1864, ale nevím, z které části Čech,“ upozornil nás na své české kořeny hned na začátku rozhovoru Véna. Pozval si nás k sobě, aby vzdal hold dvěma ženám ze své rodiny, které už nežijí – své matce Albíně a manželce Aloisii, které byly tehdy nositelkami hornodaruvarské besední činnosti. „Moje matka, za svobodna Stříbrná, vedla v letech 1946–60 babské bály a maškarní obchůzky. Ty byly každoročně,“ zavzpomínal Véna, který se domnívá, že si lásku ke kabaretu asi přinesla z Dežanovce, odkud pocházela. Potom se této funkce ujala jeho žena Aloisie, která v tradici babských bálů pokračovala v letech 1964–1980, v té době byla i předsedkyní spolku. I po manželčině smrti příprava babských bálů zůstala v rodině, převzala ji sestřenice Alenka Horáková. Babské bály Českou besedu v Horním Daruvaru proslavily a pro ves se staly brandem. Až na výjimky byly a zůstaly v doméně místních žen. Během domovinské války se nekonaly, ale po ní byly zase obnoveny.
Zajímavé bylo vyprávění o Miroslavu Bílkovi, který působil jako učitel v hornodaruvarské škole v letech 1944–48. Podle slov tohoto pamětníka: „Pečoval o rozvoj divadelní činnosti ve vsi. Tenkrát jsme hráli minimálně dvě různá představení ročně. Vzpomínám si, jak jsme v jeho režii, Alois Hlušička, Jindřich Kek a já v roce 1944 sehráli jednoaktovku pro tři herce – Partyzánští kulometníci. Tenkrát ještě kulturní dům nestál, ten se stavěl až v letech 1946–51, a proto jsme hráli v Zittově hospodě. Stejné představení jsme měli předvést i v Dežanovci. Byla ale válka, a když jsme tam dorazili a začali se připravovat, bylo nám hlášeno, že od Leňáku táhne nepřítel. Nezbývalo než utíkat. V tom jsme ale dostali avízo, že nebezpečí minulo a že nepřátelé se stahují zpět, takže jsme představení přece jen sehráli.“ Véna dodal, že po odchodu M. Bílka činnost Besedy klesala.
Maškarní obchůzky osadou se podle tvrzení našeho hostitele konaly od roku 1936 do začátku druhé světové války. Po ní je Beseda obnovila a zachovaly se dodnes. „Jedním z jejich organizátorů byli v polovině dvacátého století i moje matka, bratr, starší sestra a nakonec i já s Alojzem Hlušičkou a Radoušem Zittou a dalšími staršími členy Besedy. Na Podborech jsme nikdy neměli tradiční masky jako třeba v Končenicích. Vždy jsou jiné.“
Véna Richter se zmínil i o vzniku podborské hudby: „Vojta Janota od roku 1952 učil hrát třináct kluků, mezi nimiž byli Alois Hlušička, Jindřich Kek, Toník Dočkal a Toník Veltruský. Přidávali se k nám i další. Já jsem hrál na křídlovku a basflighornu. Teď už jen na foukací harmoniku,“ a jako důkaz, že na ni opravdu umí, zahrál několik českých písniček. „Já i brácha jsme se na ni naučili jako děti díky matce, která na ni také hrála. Kromě toho i dobře zpívala. Byli jsme chudí, neměli jsme na chleba, ale na foukací harmoniku být muselo.“ Podborská hasičská hudba na besedních akcích nikdy nechyběla, přesto se po domovinské válce v roce 1997 Beseda rozhodla založit si vlastní kapelu, která je velice aktivní a nechybí na žádných vesnických akcích.
Véna Richtr nás upozornil na nesprávný údaj v Jednotě, který byl podle jeho slov uveden asi před třemi lety: „Psalo se tam, že první dožínková scéna byla veřejnosti předvedena v roce 1947, ale já tvrdím, že to bylo o rok dříve, v roce 1946 ve dvoře Českého domu, tam kde teď stojí česká škola. Jejími režiséry byli Miroslav Bílek a Radouš Zitta. Vím to, protože v roce 1946 začala vycházet Jednota a my ji od té doby odebíráme. V dožínkové scéně jsem tančil já, moje budoucí manželka Aloisie, sestry Božena (provd. Valentová) a Fanda (provd. Lozićová), bratr Josef a kamarádi Lojzík Kek a Hynko Hlušička. Představovali jsme vesnickou rodinu, která se radovala z konce žní. Samozřejmě, že scéna se neobešla bez kos a cepů.“
Do besední činnosti byla zapojena celá Richtrova rodina včetně Vény, který o svých začátcích v ní řekl: „Od Adolfa Hašpla, který byl tenkrát předsedou Besedy, jsem jako kluk dostal za úkol projít celou vesnicí s oběžníkem, ve kterém bylo všech 134 členů informováno o konání schůze. Každý se musel podepsat, že zprávu viděl. Celou ves jsem oběhl za tři, čtyři hodiny. Za to jsem pak dostal dva dináry, což tenkrát byly čtyři zmrzliny. Dělal jsem to moc rád.“ Když Véna dospěl, byl v šedesátých až osmdesátých letech v České besedě Horní Daruvar jednatelem. „Ve stejnou dobu jsem byl i tajemníkem v hasičském spolku a v roce 1976 jsem vedl stavbu zvonice a v roce 1983 asfaltování dolní části vsi (horní část byla vyasfaltována až v roce 2003). V 60. letech jsem se zapojil do elektrifikace vsi, která podle tvrzení předsedy Besedy Damira Maliny skončila v roce 1962. Předsedou místního výboru byl tenkrát Alois Hlušička. Do té doby jsme svítili petrolejovými lampami. V Daruvaru byla elektrická energie zavedena v roce 1925 a v Lipovci v roce 1954,“ sypal letopočty z rukávu stařík, který si hodně věcí, které by bylo dobré zaznamenat, pamatuje.
A. Raisová/ar
