OKO JADRANA je sdružení Čechů a Slováků, kteří žijí, pracují a působí na území Dalmácie. Cílem sdružení je propagace a zlepšování vzájemných kulturních, sportovních a hospodářských vztahů. Sdružení organizuje poradenství, přednášky a semináře pro členy a spolupracuje i s jinými podobnými sdruženími a organizacemi v zemi a zahraničí.
O tom, jak začaly nový život v Chorvatsku a proč založily sdružení OKO JADRANA, jsme se dozvěděli přímo od jeho zakladatelek Češky Barbory Veselićové, která je předsedkyní sdružení, a jeho místopředsedkyně – Slovenky Moniky Sunarové. Obě jsou zároveň členkami Chorvatsko-české společnosti, stejně jako jejich manželé, a do Chorvatska, tedy do Dalmácie, přišly za láskou.
Barbora Veselićová
„Pocházím z Jižní Moravy, ze Znojma. Před x lety, ještě během vysokoškolských studií v Praze, kde jsem vystudovala němčinu, jsem pracovala několik letních sezon v Istrii pro jednu cestovní kancelář. Tehdy tam jako turistický animátor pracoval i můj budoucí manžel, takže jsme se celé léto vídali a přátelili se. Díky němu jsem se v roce 2004 přestěhovala do Zadru. V Istrii to byl tehdy jediný Dalmatinec, kterého jsem poznala a do kterého jsem se zamilovala. Jmenuje se Dragan a pracuje jako loutkoherec. Máme spolu dvě děti. Když o tom všem dnes přemýšlím, přijde mi to, jako bych se sem přistěhovala před sto lety,“ řekla nám temperamentní a veselá Barbora.
Pokračovala o tom, jak založili sdružení: „Před třemi roky jsem se úplně náhodou seznámila s jednou Slovenkou, ta znala ještě jednu Slovenku a tehdy jsme na facebooku založily skupinku Češek a Slovenek v Zadru. Když nás už bylo víc, domluvily jsme si setkání na kávě v centru Zadru u sv. Donáta. Bylo to velmi vtipné, chodily jsme sem tam s facebookovým profilem, dívaly se na sebe a vyptávaly: „Jsi to ty, jsi to ty?“ Bylo nás tam tenkrát asi deset a byl to vlastně neoficiální začátek sdružení, nebo jen káva Čechoslovaček, které se tam setkaly. Postupně to přerostlo ve sdružení. OKO JADRANA je zázrakem, že vůbec došlo k jeho založení. Byl to Moničin nápad. “
Přiznám se, nikdy mě nenapadlo, že budu někdy bydlet mimo Českou republiku, ale člověk míní, pan Bůh mění. Jsem tady velmi spokojená. Všichni jsou ke mně hodní, cítím se tu velmi dobře – manžel ani děti nezlobí. Jednou se mě někdo ptal, proč jsem tady a já jsem mu řekla, že se mi tady velmi dobře dýchá. Chorvati jsou trochu specifičtí, jasně, je to jiná mentalita než česká, ale nemám pocit, že se temperamentem nějak moc liší. Nejvíc mi chybí moje rodina, ta, co zůstala na Moravě. Najednou se mi zdá, že je dál, než jsem si myslela. Taky mi chybí naše typická česká kuchyně, s jídlem bojujeme. Vždycky si necháváme něco přivést z České republiky. Tady nekoupíš knedlíky, nekoupíš tak dobrou hořčici, tatarskou omáčku. Snažím se i doma kombinovat českou a chorvatskou kuchyni.“
Sdružení má dnes víc než třicet členů, mezi nimi jsou Češky, Slovenky, Chorvatky, české, slovenské a chorvatské firmy. Aktivity tohoto spolku jsou velmi bohaté a zahrnují spolupráci v oblasti kultury, sportu, politiky i byznysu v česko-chorvatsko-slovenských vztazích. „Zadarské županství bylo příjemně překvapené naším nápadem založit sdružení, které je ochotné vyřešit malé každodenní problémy. O velké se postará županství, ambasáda a jiné. My jsme zde jako první pomoc každému, kdo ji potřebuje. Řešíme problémy přímo na místě, komunikujme a kontaktujeme ve městě – tedy lokálně. Když někam přijdu, zaklepu na dveře a řeknu, že přicházím jménem našeho sdružení, má to větší váhu, než když řeknu, že jsem přivdaná Češka. Sdružení otevírá mnohá dveře,“ vysvětlila Barbora a dodala: „Tak jsme se seznámili i s Jirkou Bílkem, který nás seznámil s bratrem, s poslancem Vladimírem. Najednou to vzalo vysoké tempo a my všichni z toho máme velkou radost, protože velice dobře spolupracujeme.“
Monika Sunarová
Monika Sunarová pochází ze středního Slovenska z města Martin. Je pedagožkou. „Ještě v minulém století, když jsem chodila do druhé třídy střední školy, jsem jela do Mariboru na výměnu sportovců. Byla jsem v československé atletické reprezentaci. V Mariboru jsem později dostala práci a poznala jsem i svého manžela Ivana, který byl trenérem v jednom mariborském klubu. Přišla i láska a nakonec jsem zjistila, že manžel je Chorvat a skončili jsme v Zadru. Teď jsem tu už víc než dvacet let a jsem moc spokojená. Máme tři děti. Lidi mě velice dobře přijali, naučila jsem se jazyk. Musím zdůraznit, že všichni byli vstřícní a nikdy jsem neměla pocit, že tu nemají rádi cizince, jak se to občas slýchá. Někteří si stěžují, ale já jsem problémy neměla a cítím se tu jako doma. Teď už jsem tady vlastně půl života. Přišla jsem z hor na jih. Mám dva domovy, ale život bych neměnila. Dalmácie a střední Slovensko se liší, mentalita je jedním způsobem podobná, ale přece jen rozdílná. U nás na Slovensku jsou lidé zavření, ale myslím, že pracovitější, než tady na jihu. Je to rozdíl, ale vím, že je rozdíl i mezi Záhřebem a Zadrem. Tady v Zadru je život pomalejší a lidé se tolik nestresují.
Kdybych to měla srovnávat, a spolu s manželem jsme procestovali celý svět, v Zadru je nejlépe. Rodinný život, možnosti pro rozvoj dětí... Všechno se dá, jen je to třeba umět zkoordinovat. Já jsem spokojená a šťastná tu, kde jsem. Vlastním realitní kancelář a jsem moc ráda, že Barbora pracuje se mnou. Barbora tlumočí českým delegacím, které navštěvují Zadar a já zase slovenským. Plánů máme hodně...“ vysvětlovala.
Monika říká, že jí chybí rodina na Slovensku, ale moderní technologie jim moc pomáhá: „Vstanu ráno v pět, máma si dá taky budíka a po skypu si povídáme, takže nemám pocit, že jsem nebyla s mámou, sestrou nebo se svou rodinou. Teď je líp, než když jsme závisely jen na mobilech. Je to úplně jiná situace a to je dobré.
Co se týká chorvatštiny, Monika a Barbora si nejdříve myslely, že to nebude tak snadné, ale později se ukázalo, že to velký problém nebyl. Na začátku měly problémy s chorvatskými dialekty, kterým nerozuměly. „Jsou to slova, která nenajdete ve slovníku, a v běžné mluvě se používají.“
OKO JADRANA a Výuka češtiny a slovenštiny v Dalmácii
V Základní škole v Bibinji u Zadru bylo loni v září zahájeno vyučování českého jazyka podle modelu C. Bibinjská základní škola se tak stala první školou v Dalmácii, kde se podařilo shromáždit dostatečný počet žáků, kteří mají zájem o češtinu jako volitelný předmět. Iniciátorem výuky bylo česko-slovensko-chorvatské sdružení OKO JADRANA. Na výuku chodí převážně děti ze smíšených manželství, ale i děti daruvarských Čechů.
Skupinka je velmi rozmanitá, jsou tam žáci nižšího stupně a jedna žákyně páté třídy. Ředitelka školy Mirka Sikirićová s nadšením přijala možnost rozšířit výuku ve škole právě o češtinu, protože jak sama uvádí, v sezoně hodně hostů v Zadru a okolí jsou právě Češi. Velký dík patří poslanci Vladimíru Bílkovi, který pomohl s uskutečněním projektu sdružení OKO JADRANA a poradkyni Jitce Staňové Brdarové, která přispěla cennými radami. Český jazyk v Bibinji vyučuje Barbora Veselićová.
V současné době už víme, že od září díky sdružení a neúnavné Moničině práci bude v ZŠ J. Dalmatince v Šibeníku a v ZŠ Stjepana Radiće v Bibinji zahájena i výuka slovenštiny podle modelu C.
A.M. Štrumlová Tučková/archiv
