Nejen že se Antonín Řehák, oficiálně Antun, přezdívkou Tony, podílí na činnosti besedních skupin, že byl hercem v divadelní sekci, dokud tam působila, a že je v Besedě aktivní plných dvaadvacet let, stál také u kolébky rijeckého krajanského spolku a byl jeho prvním předsedou. „Od začátku příprav na založení Besedy jsem jednal s panem Zdenkem Bahníkem, iniciátorem akce, který inzerátem v Jednotě zval obyvatele Rijeky česk ho původu do spolku,“ popisuje pan Řehák první dny krajanského spolku, kterému byl v čele rok a půl. „Z této funkce mne odvolala jednak má práce, jednak ambice členů spolku vystavět český dům.“ Necítil jsem se schopen takovýto projekt vést, a proto jsem to nechal jiným, ale zůstal jsem činný ve spolkových skupinách.
Byl aktivní také v loutkovém divadle, byl představitelem české menšiny v Primorsko-goranském županství, jedním ze zakladatelů Koordinace rad a představitelů české menšiny a členem poradního tělesa chorvatského ministerstva školství.
Tím ale nekončí seznam činností Tonyho Řeháka, v nichž vynikal a zanechal hluboké stopy. Byl i dobrovolným dárcem krve, a to mu přineslo nejvyšší vyznamenání v oblasti humanitární činnosti –  Red Danice hrvatske s likom Katarine Zrinski (Řád Danice chorvatské s vyobrazením Katariny Zrinské).
A. Řehák je od roku 2002 v důchodu. Pracovní věk strávil hlavně ve dvou podnicích – Končar a DINA Petrokemija, jako psycholog a vedoucí kádrové služby, odborník na řízení soustavy. Vystudoval průmyslovou psychologii v Záhřebu a zdokonaloval se v USA, stal se odborníkem na tlumočení systému a fungování člověka jako biologické a psychologické bytosti. Své znalosti využíval k tomu, aby pomáhal lidem dostat se z nesnáze.
I když v Rijece s rodinou žije ještě od roku 1968, původem je z Prekopakry, a významné místo v jeho dospívání měla Učitelská škola v Pakraci, na které maturoval v roce 1961. Tam se naučil hrát na mandolínu a harmoniku a pokračoval v dlouhé a bohaté tradici rodu Řehákových, který zanechal stopy v této škole, a dal dokonce devatenáct osvětových pracovníků.
Řehákovi jsou v Prekopakře odjakživa. „Ještě v roce 1873 se do ní přistěhoval praděda Fráňa Řehák s manželkou Marií. Přijeli s vozem taženým jedním koněm. Z osady Praskačka u Hradce Králové cestovali patnáct dnů,“ vypraví T. Řehák, který nedávno zpracoval rodokmen, v němž popsal rodinné dějiny na základě rozhovorů s otcem Josipem, maminkou Dragicou a otcovou sestrou Cecílií. „Cenným zdrojem informací byl text otce Josipa, který v osmdesátých letech minulého století sepsal rodinné údaje, které čerpal ze vzpomínek Marie Mrázkové, rozené Řehákové,“ říká a dodává, že kronika není úplně přesná, a že se může doplňovat. „Ještě by bylo třeba vypátrat větev rodu v Daruvarském Brestově, Prekopakře, Kutině, a rád bych prozkoumal i matriční knihy v Čechách,“ dodává. Práce na tomto projektu je ještě dost. Jde totiž o pět generací velkého rodu, který se roztrousil křížem krážem Chorvatskem i světem. Někteří skončili i v Americe. V Prekopakře byly stopy nejhlubší, zvlášť v krajanské činnosti. „Děda Fráňa a babička Ludmila dokonce darovali svůj pozemek na stavbu Českého domu. Svědčí o tom darovací smlouva, která je uložená v archivu krajanského spolku.
S manželkou Dobrilou se Tony Řehák seznámil za studentských let, když spolu studovali. Oddali se už jako studenti, takže mají dokonce třiapadesát let manželské stáže. Dnes spolu pilně pracují v rijeckém krajanském spolku, zpívají v pěveckém sboru a tančí ve folklorní skupině dospělých. „Pro mě je to výborné, vládne velice příjemná atmosféra, my jsme všichni přátelé a bavíme se spolu. V překrásném domě máme velmi dobré podmínky pro práci, ale hlavně lidi. Podmínky by bez lidí neznamenaly nic,“ říká paní Řeháková, která se v Masarykově domě cítí jako doma. A skvěle se cítí také v České republice, kam s manželem cestovala několikrát. Paní Dobrila nemá české kořeny a česky nemluví, i když zpívá české písně, které se naučí nazpaměť. V takové rodinné situaci se českému jazyku nenaučily ani jejich děti. To jsou už dospělí lidé a mají své děti, žijí svým životem, syn Jaroslav v Kopru ve Slovinsku, dcera Kornelija v Rijece. Určitě k tomu přispělo i to, že Tony během celé kariéry hodně používal angličtinu, překládal odborné články a knihy do chorvatštiny, nezbýval mu čas víc se věnovat mateřštině. „Život nás nese bez naší vůle, a já jsem se kvůli svému povolání a literatuře naučil lépe anglicky než česky. Kvůli práci jsem přes třicet let neměl v rukách harmoniku, nebyl na to čas,“ vysvětluje Tony. „To, že nemluvím česky neznamená, že jsem méně Čech, než někdo, kdo česky mluví,“ zdůrazňuje pan Řehák. A bezpochyby má pravdu. Svědčí o tom jeho obrovský přínos jak kdysi krajanskému spolku v Prekopakře, tak dnes České besedě Rijeka a celé menšinové komunitě. Přenáší to i na své vnuky, kteří často sledují vystoupení dědy a babičky v rijeckém Českém domě. „Pokaždé prohlásili, že se jim to líbilo, zajímá je, o čem zpíváme,“ hrdě vypráví krajan Tony. „Stejně tak tomu bylo i v mém dětství. Tatínek dobře znal české písně, v rodině se zpívalo, a když jsem hrál v ochotnickém divadle, povídal mi, že se své role učil tak, že měl text před sebou, když oral. V dětství jsme byli obklopeni českými knihami, a když teta Mařena psala slabikář pro nižší třídy obecné školy, byli jsme jejími pokusnými králíky. Kdo žije v takovém prostředí a takovém ovzduší, ten je naočkován češstvím na celý život a přenáší ho dál. Tak se mne můj syn, který byl při zakládání České besedy v Rijece, ptal, jak by to bylo, kdyby založil krajanský spolek ve slovinském Kopru.“
Geny se zřejmě nezapřou a češství v rodině Řehákově žije dál, přenáší se na nová pokolení, ba i bez úplné znalosti a aktivního používání mateřského jazyka.    M. Pejić/mp, archiv Jednoty a rodinné album

POMÁHAL UČITELŮM ČESKÉ ŠKOLY
„Oblast kvality, bezpečnosti, údržby a procesů není problém jen technický, je to i otázka mezilidských vztahů,“ zdůrazňuje A. Řehák, když vysvětluje, čím se vlastně zabýval během pracovního věku. Pomáhal dělníkům naučit se, jak komunikovat s jinými lidmi. Pracoval s učiteli daruvarské české školy Komenského a  s vychovatelkami mateřské školy Ferdy Mravence, úspěšně spolupracoval s daruvarským střediskem sociální péče a občanským sdružením Duga. V Rijece a Stobreči pracoval s uprchlíky z Bosny a v Lovranu s dětmi bez rodičů. O těchto zkušenostech napsal četné články, některé z nich byly zveřejněné v Jednotě.