Celá rodina pak na mě svorně čekala jednoho vřelého letního dne na terase rodinného domku v daruvarské Gundulićově ulici.
„Tu jsme třetím rokem, já vyrostl skoro v centru Daruvaru, tam jsme deset let bydleli, ale tady máme velký dvůr, zahrádku, zahradu. Děti si mohou kdykoliv utrhnout ovoce, hrát si na trávníku, a to je to, co se nám líbí,“ řekl nám otec rodiny Alen poté, co jsme obdivovali jak předzahrádku, tak dvůr s trampolínou, houpačkami a grilem. U nohou se motal pejsek, v králíkárně klimbali ušatí miláčci.
Ke slovu se nejdříve dostaly děti. Iva půjde na podzim do páté třídy české základní školy, tancuje, zpívá a v hudební škole se učí hrát na flétnu. Na letní prázdniny si vymyslela, že sestaví rodokmen, aby viděla, kdo všechno do rodiny patří. V Mildově rodině muži, bohužel, poměrně brzo umírali, takže se na mnohé věci už nemá koho zeptat, proto se s tatínkem dohodli, že z Jednoty a knih o krajanech kopírují, co o dědovi a pradědovi bylo napsáno.
Sven ukončil druhou třídu. Podle jeho názoru škola vůbec není těžká a ze všeho má nejraději tělocvik, z jídel palačinky. Ty by mohl jíst každý den. Obě děti nám potom ukázaly několik karate sestav a zapózovaly s medailemi ze soutěží. Jsou na ně patřičně hrdí, jak ony, tak rodiče: „Pokud je škola, ví se, jaký je pořádek. Po škole hned úkoly, do postele nejpozději o půl desáté večer,“ říká tatínek. „Naše děti jsou až moc samostatné, zvykly si, že pracujeme, a to ve směnách, a tak se samy starají, kdy mají nějakou zkoušku nebo trénink,“ říká maminka.
Mildovi se seznámili před osmnácti lety v jednom bistru, kde Sanela dostala první zaměstnání: „Byla to láska na první pohled,“ říkají svorně. Potom Sanela vystřídala několik míst – nejdéle byla pletařkou – než začala pracovat ve školce: „Je to práce, kterou by si přála každá kuchařka. Víte, jak to u dětí chodí. Ve školce chutná lépe než doma a maminky si přicházejí pro recepty.“ Její rodina se však hned vmísila do rozhovoru a potvrdila, že u nich maminka opravdu vaří nejlépe. A Sanela na to zase, že u Mildů jedí všechno, od sýrové omáčky a špenátu k olihním a nokům. Jen grilování je manželova záležitost.
Alena v poslední dobu můžete potkat v samoobsluze v centru Daruvaru, kam se po vystřídání několika zaměstnavatelů a obchodů dostal jako zkušený prodavač z oddělení s bílou technikou. To, co o něm asi nevíte, je, že je náruživý cyklista.
Začalo to, když děti ještě byly malé a každý z manželů jedno vozil na sedačce. Dnes Alen dokáže v jednom dni ušlapat víc než sto kilometrů a jeho oblíbená trasa je silnice podél Toplice. „Nic není hezčí, než jet přírodou a vyčistit si hlavu. Zima mi nepřekáží, na déšť jsem připraven. A údolí Toplice je opravdu překrásné, město Daruvar si málo cení, jakou zelenou krásu má, navíc k tomu můžete přidat tvrze Stupčanica a Dobra kuća...“ libuje si. Nejčastěji jezdí sám, práce ve směnách je velkou překážkou jak pro domluvu s jinými cyklisty, tak pro práci v Besedě.
Sanela, dívčím jménem Nováková, vyrostla v Šibovci: „Měla jsem hezké, pravé vesnické dětství. Stále jsme lítali venku, domů jsme se vraceli až večer,“ vzpomíná. Česká škola v Šibovci už tehdy nebyla a tak v páté třídě pokračovala v chorvatské škole.
Poté, co děti povyrostly, uvažovala Sanela dlouho o tom, že se zapojí do činnosti buď daruvarské nebo šibovecké Besedy, až vše vyřešilo pozvání telefonem: „Chtěla bys s námi hrát divadlo, zeptala se mě režisérka Jasna Jermanová, a já nevěděla co říci. Nikdy jsem divadlo nehrála, ale šla jsem. Po prvním jsem viděla, že mi to jde a že mě to baví, pak přišlo druhé, třetí a dnes se nemůžu dočkat, co budeme dalšího hrát,“ vylíčila své začátky v besední činnosti Sanela.
Šibovecký herecký kolektiv si nemůže vynachválit. „Rozumíme si. Hned vím, co odpovím, když mi Tomislav řekne něco, co v textu není. Také nás moc potěší, když nás na přehlídce vyberou mezi nejlepší.“ Na letošní Lásku na poslední pohled bude vzpomínat jako na divadlo, které jí umožnilo, aby se maskovala a oblékla do gala a nejen hrála, ale aby byla na jevišti opravdovou hereckou hvězdou.
Dnes Sanela nejen hraje divadlo, ale i zpívá v šiboveckém sboru a také je už rok a půl předsedkyní Besedy. Stala se jí v okamžiku, kdy neměl kdo převzít vedení: „Bála jsem se, že to nezvládnu,“ vzpomíná a říká, že nejtěžší je chodit na různé schůze, které jdou s funkcí. Hezké ale je, že se tak seznámila se spoustou nových lidí.
O své Besedě říká, že je to „pilná a veselá skupina lidí, kteří sotva čekají, aby se něco dělalo, něco nacvičovalo, nebo někam jelo. A když k nám přijedou návštěvy, také všichni říkají, že u nás vládne hezká atmosféra. A co se týká spolupráce se sousedními besedami, tak se samozřejmě snažíme držet spolu.“ I když je to územně zamotané: Čtyři zdejší sousední vesnice patří ke čtyřem různým jednotkám místní samosprávy – Dolní Střežany k obci Dežanovec, Badljevina k městu Pakrac, Dolany k městu Daruvar a Šibovec k obci Sirač.  
„Šibovec je malá vesnice, ale žijí tu lidé, zvyklí jeden druhému pomáhat,“ říká Sanela. A vzhledem k tomu, že tu teď do školy chodí deset dětí, věří, že tato vesnice má budoucnost. A obec Sirač pro ní, podle Sanely, udělala opravdu hodně. Ale děti v páté třídě automaticky patří do (chorvatské) školy Sirač.
Mildovi o sobě říkají, že jsou rodina, která všechno dělá společně. „Domluvíme se a jdeme do toho všichni spolu,“ říká Alen. „Jsme společenští, máme hodně kamarádů,“ říká Sanela a dodává: „Když se mě ptají, jak se tak můžu pořád smát, já odpovídám, že je nám hezky. Máme práci, pěkný domov, hodně přátel. Jsme spokojeni, nic nás netrápí,“ a samozřejmě se při tom usmála. „Na dnešní dobu jsme spokojeni,“ upřesnil situaci Alen úplně na konci našeho setkání s Mildovými.
A nám nezbývalo, než popřát této mladé krajanské rodině, aby jim dobrá vůle, nálada i spokojenost vydržely navždy.
V. Daňková/vd, archív