Pokud se i vy rozhodnete navštívit naše hlavní město nebo být průvodce svým hostům, máme několik dobrých tipů. Bývalý fotoreportér Jednoty Tony Hnojčík, který už dvacet let žije v Záhřebu, nám poradil: „Pokud se jedná o mladé hosty, kteří vyhledávají hlavně zábavu, nasměrujte je na Jarun, tam se jim určitě bude líbit. Jestli se potřebujete s někým v Záhřebu sejít v domácké atmosféře nebo dokonce uspořádat piknik s grilováním, tak si dejte sraz na Bundeku. Pokud máte málo času, udělejte pěší okruh kolem Tomislavce (Trg kralja Tomislava), botanická zahrada je zase krásný kus uspořádané a mnohovrstvé přírody přímo v centru. Milovníkům piva doporučuji Czech Pub, najdete tam nápojový lístek v češtině i pivo podávané se štamprlí něčeho ostrého. Maksimir je pravé místo, pokud chcete dopřát odpočinek utahaným nohám; Daruvařan se v něm bude cítit, jako by byl v daruvarském lesoparku.“
Návštěvu největšího záhřebského parku během skutečně horkého letního dne doporučuje i další krajan, publicista Alen Matušek: „Při návštěvě Maksimiru by každého krajana měla hřát myšlenka, že u zrodu parku, takového jak vyhlíží dnes, stáli Slovák a Čech. Byli to arcibiskup Juraj Haulik a zahradník František Serafín Körbler, pocházející z Dačic na Moravě. Vyučil se v císařských zahradách ve Vídni a Laxenburgu a pak působil od roku 1839 jako arcibiskupský vrchnostenský zahradník skoro třicet let. Kromě Maksimiru upravil v Záhřebu oranžérii a park kolem arcibiskupského sídla a Strossmayerovu promenádu, vysázel kaštanovou alej, která vedla od kostela sv. Petra až k Maksimiru.“
Návštěva Maksimiru obvykle začíná u tramvajové zastávky u majestátního stadionu Dinama. Jen málo turistů si všimne žluté budovy vlevo před vstupní branou. Dnešní fara je bývalé Haulikovo letní sídlo. Vana, zabudovaná do podlahy ložnice, byla v tehdejší době opravdovou raritou.
Vstupní bránu do parku dvakrát ničily přírodní síly, nejdříve zemětřesení, pak velký nečas. Dnešní brána je z roku 1914 a vidíme na ní římské bohyně Floru (květiny) a Pomenu (ovoce). Na místě, kde dříve stával nápis Jurjaves, jak se Maksimir kdysi jmenoval, jsou dnes verše z Gundulićovy Dubravky.
Hned za branou se nachází Vratareva kućica (Vrátnice), kde bydleli první hlídači a zároveň i průvodci parkem – váleční invalidé. Vlevo je velká zahradní restaurace, cestička vpravo vás přivede k takzvanému prvnímu jezeru, vstupu do ZOO a také k pavilónu Jeka (Ozvěna). V jeho středu je slyšet tak krásná ozvěna, že si ji musí vyzkoušet snad každý. Je to typický objekt všech romantických parků, zasvěcený bohyni Échó.
Přímá cesta od vchodu směrem nahoru je jediný pozůstatek původní francouzské, barokní úpravy parku, silnice lemovaná dobovými lampami vede k Vidikovci (Rozhledna). Pod ní najdete Kameno sjedište (Kamenná lavice). Obnovena byla v roce 2008, kdy byla zahájena revitalizace Maksimiru v Haulikově stylu. Dvojjazyčná tabule hlásá, že tento záhřebský arcibiskup byl slovenský rodák.
Právě rozhledna je nejznámější objekt v Maksimiru, který proslavil zejména film Tko pjeva, zlo ne misli. Je to také místo, odkud jako hvězdice vycházejí všechny maksimirské klikaté cestičky. Několik set metrů výše je takzvaná Švicarska nebo také Tirolska kuća (Švýcarský dům). Uvnitř stylizované rustikální budovy se skrývá pravý skvost – Haulikův salón. Jeho bohatě vyřezávaný dřevěný barokní strop a dvanáct vitráží přišly jako dar z jednoho rakouského augustiniánského kláštera.
Vpravo od rozhledny se rozkládá květinová louka plná různobarevných jiřin – Park dalija (jiřin). O kousek výše najdete obelisk čili kamennou pyramidu s bronzovými vavřínovými věnci a latinským nápisem. Je to Haulikův pomník na oslavu dokončení úpravy parku.
Zatímco jsou dolní části Maksimiru obvykle plné návštěvníků, takzvaná horní jezera jsou skutečné oázy klidu. Tato část se velice podobá lesoparku v Daruvaru, upravené lesní pěšinky a rybníky, které nesou honosný název Jezera. To páté je zároveň sportovní rybník, kde si můžete zarybařit, a čtvrté má velice malebný altánek, zvaný Ribarska kuća (Rybářský dům). Je to replika původně gotické stavby, jejíž půvab spočívá v obložení březovým dřevem.
Kousek pod čtvrtým jezerem najdete celou řadu dobových hospodářských budov, je mezi nimi jak včelín, tak svilana, kde se pěstoval bourec morušový. V hlubokém chládku lesíku stojí neogotická kaplička zasvěcená svatému Jiří, kde chtěl být Juraj (Jiří) Haulik pohřben.
Vlevo pod rozhlednou se nachází velká louka pověstná tím, že se tam chodí na „radnički grah“ čili fazolovou polévku při oslavách Svátku práce na 1. máje. Je tu i letní scéna s jevištěm a hledištěm. Ještě o kus dále je Mogila (Mohyla), která byla v Maksimiru vybudována v roce 1925, kdy se oslavovalo tisíciletí chorvatského království. Pomník vybudoval Chorvatský Sokol na kopečku, kam byly přivezeny hroudy země z více než 150 míst v Chorvatsku.
Kdysi byl Maksimir stoletý dubový les, dnes se tu častěji vyskytují buky a kaštany. Je to útočiště pro více než sto druhů různého ptactva; zdejší populace červenohlavého datla je jedna z největších ve světě. Maksimirské louky jsou často využívané pro dětské hry a rodinné pikniky. V. Daňková, foto Tony Hnojčík