Zdenka Pelikánová: V oranžové třídě
Kursu českého jazyka se zúčastnilo třiasedmdesát osob z 26 zemí. Byly to skvělé čtyři týdny, a když skončily, nikomu se nechtělo jet domů zpět do reality.
Morena a já jsme chodily do tzv. oranžové třídy. Ještě v ní byly tři Rumunky, dva Američané a jeden Australan. Hned na začátku jsme se krátce představily, a učitel Pavel Smolák hned řekl: „Ty jsou moje!“
Tempo výuky, výletů a ostatních aktivit bylo opravdu náročné. Vedoucí kursu Vlaďka Koreňová nám hned na začátku řekla, že si odpočineme, až se vrátíme domů.
Výuka začínala vždy v osm hodin. Kromě českého jazyka jsme měli přednášky o historii a zeměpisu České republiky, o politickém zřízení a o možnostech studia. Také jsme měli výtvarnou a hudební výchovu, které vedl pan učitel Pepa. Jednou za týden se konaly večery národů. Byly velmi oblíbené: díky prezentacím jsme mohli poznat krásy různých států z celého světa. Měli jsme také možnost ochutnat různé dobroty například z Austrálie, Chile, Argentiny, Brazílie či Maďarska.
Během čtyř týdnu jsme navštívili zámky a města v blízkosti Dobrušky, například Potštejn, Nové Město nad Metují, Ratibořice, Náchod, Opočno a další. Byli jsme nadšení výlety do Krkonoš a Teplických skal. V Orlických horách jsme měli možnost jet lanovkou a vyzkoušet si atrakce v adrenalinovém parku.
Poslední týden jsme strávili v hotelu Krystal v Praze. Jeden večer jsme se společně prošli Prahou a jedno odpoledne jsme pluli lodí po Vltavě, což bylo nádherné. Navštívili jsme také Lidice, které zničili nacisté během druhé světové války. Bylo tam velmi smutno, stále je cítit atmosféru tragédie. Poslední den jsme se všichni setkali v Senátu, kde nám senátor Tomáš Grulich předal certifikáty o absolvování kursu.
Čtyři týdny v Dobrušce uplynuly velmi rychle. Zdokonalovali jsme se v jazyce, poznali nádherná místa, seznámili se s lidmi z celého světa a navázali přátelství na celý život. Děkuji všem, kteří mi to umožnili. Tento kurs bych doporučila všem, protože se tam hodně naučíte a zůstane vám hodně krásných a nezapomenutelných vzpomínek a přátelství.

Morena Ulrichová: Všechny úsměvy Dobrušky
„Kouzlo Dobrušky musíš zažít! Teprve potom pochopíš,“ říkal mi kamarád. Ale já jsem tam jela až teď, a to díky mamince, která se o přihláškách na kurs dočetla v Jednotě. Přihlásila jsem se elektronickou cestou a za krátkou dobu jsem dostala oznámení, že jsem na kurs přijata.
I když jsem se přihlásila především proto, abych se zdokonalila v češtině, věděla jsem, že je přede mnou nádherné léto. Když přišel čas, abych začala balit, těšila jsem se, ale trápilo mne, jak do jednoho kufru uložit vše potřebné na měsíc pobytu! Nakonec kolegyně Zdenka, která jela autobusem, přivezla i část mých věcí.
Byl to můj první let. Letušky nás vítaly s úsměvem, obklopovaly nás obláčky jako z huňaté vatičky, i sluníčko se krásně usmívalo.
V Dobrušce nás uvítal úsměv vedoucí kursu Vlaďky. O pokoj jsem se dělila s Jadirou z Kuby a Natašou z Kyrgyzstánu, která se hned příštího dne stala mou nejlepší přítelkyní.
Měli jsme dopolední i odpolední výuku, přednášky o českých dějinách a současnosti, večery písní a tanců, večery národů, na kterých jsme všichni prezentovali své státy. Jezdili jsme na výlety – do Deštného, Nového města nad Metují, Náchoda, Opočna, Hradce Králové... to všechno patří ke „kouzlu Dobrušky“. Ale nejvíce mě zaujal pocit, že my všichni, bez ohledu na to odkud pocházíme a kolik je nám let, máme něco společného – český jazyk a pocit, že sem patříme.
Když jsem ráno v pyžamu běžela do kuchyně uvařit si kávu, ze všech stran jsem slyšela „Dobré ráno!“ Přesto že mě mrzelo, že nemohu v posteli zůstat ještě alespoň chvilku, na úsměv všichni odpovídáme úsměvem a už nikdo není mrzutý. Venku na schodech už čekají kolegové ze žluté třídy (úplní začátečníci) s učebnicemi a spoustu dotazů o domácím úkolu. Minutu před osmou běžíme do své třídy, a těšíme se na výuku! Víme, že profesor Pavel pro nás zase přichystal novou osobnost a že se dozvíme víc o významných osobnostech z české historie, kultury a sportu. Kolega z Austrálie si zopakuje měsíce a vy se smějete, že si je počítá na prsty.
Při diktátu se u tabule nečervenáme, když uděláme chybu – vždyť jsme se sem všichni přijeli učit! Jedeme se svou skupinou například do vesničky Librantice, o které se musíme dozvědět co nejvíce a pak to prezentovat. A nezapomeneme, že se váš kapitán chtěl o své pivo podělit s pejskem, který vás tu uvítal.
Po vyučování běh – na oběd. S kolegy z Itálie, Kyrgyzstánu, Bosny a Hercegoviny, Ukrajiny, Skotska, Kazachstánu, Ameriky, Brazílie, Čile... to ve frontě nudné jistě nebude! Prohlédneme si jídelníček, při obědě ochutnáváme z jejich talířů. To, co děvčatům zbude, s chutí snědí kolegové. A stejně tak se dělíme o všechno – kosmetiku, večer o pivo. Do svého batohu na výlet vezmeme něčí vodu a křupky, a když bude někomu chladno, někdo bude mít pro něj svetr. Na večírku si zatančíme mazurku a polku, zahrajeme si různé hry a budeme pyšní na šálek Univerzity Karlovy jako cenu za vítězství.
V autobuse si všichni zazpíváme písně, které nás naučili profesorka Milena a profesor Pepa. V angličtině (a rukama) kolegyni povídáme o městečku, do kterého se jede na výlet. A možná, jako já, někdo z vás v adrenalinovém parku vykročí na lano a začne si opakovat: „Nikdy víc! Nikdy víc!“ Uklouznete a zůstanete viset za jednu nohu, a kolegové vám budou fandit. Když se zase dostanete zpět na můstek, přejete si přijít sem zase! Příští den rychlá řeka na bazénech zmítala vaším tělem jako pytlem brambor.
Na konci kursu jsme strávili několik dní v Praze, šli jsme na romantickou večerní procházku městem, pluli lodí po Vltavě, navštívili Pražský hrad… V Senátu poslední den jsme dostali osvědčení o absolvování kursu.
 Není ale možné v jednom článku říci, co všechno je Dobruška! Abyste to pochopili, musíte to zažít! Pocit, že si s kolegy rozumíte tak, že se současně bavíte česky, anglicky, chorvatsky, rusky a italsky, a všichni se nádherně bavíte nelze jinak získat!
Je krásně vzpomínat! Slova „slunce“, „ano“ a „polyglot“ budou pro mne mít ještě jeden význam, který znají jen účastníci letošního kursu. Budou vzpomínkou na naše přátelství, společné zážitky, smích a slzy při loučení. Budou naším úsměvem Dobrušky.