Kdyby si mohl přečíst tuto větu, Božo by se určitě hlasitě zasmál svým charakteristickým hlubokým hlasem, kterým v padesátých letech okouzloval diváky z jeviště Českého národního domu v Daruvaru. Také by velice dobře chápal její dvojí význam. Ano, Božidar Grubišić měřil skoro dva metry, a tak ho na všech dobových fotografiích snadno poznáte – je největší, jeho hlava vyčnívá nad všemi ostatními. Zároveň to byl také novinář, který vyrostl z Jednoty, a po ní udělal největší kariéru.
„Když jsem přišel do tiskárny v roce 1955, Božu jsem tam už zastihl a musím říci, že jsem takového člověka v životě už nepotkal. Měl kapacitu, energii a vůli, byl opravdu všestranný. Nejen že psal články do Jednoty, a to ne jako dnešní novináři, kteří jsou specializovaní pro určitou oblast, ale vyznal se ve všem, a pokud byl problém s časem, zasedl v tiskárně za linotyp a článek přímo vysázel v olovu. A nejen to, dlouho vlastně Jednotu i zalamoval, text rozložil na regále na stránky, nechal místa na fotografie a titulky. Teprve, když jsem já přišel, tak tu práci přestal dělat,“ vzpomíná dnes důchodce Tony Bukač.
„Ale kromě toho, Božo byl opravdu všude. Výborně hrál na harmoniku, a tak byl duší každé zábavy. Byl navíc velkým hercem a vůbec člověkem s velkým smyslem pro humor, který rád chodil do společnosti. Tehdy se žilo úplně jinak než dnes. Historky o našem stole, který jsme měli v tehdejším hotelu Zagreb, ani nejsou pro noviny, ale jsou svědkem jiné doby, kdy se žilo jinak. Tehdy jsme nejen pracovali spolu, ale spolu jsme trávili i volný čas. A tak byl Božo, i když pracoval v Jednotě, zcela „náš“. Když v roce 1965 odešel do Záhřebu, tak se celá tiskárna s ním loučila na zvláštní slavnosti,“ dokončil své vzpomínky pan Bukač, jeden z hrstky lidí, kteří Božu znali osobně.
Za číslem 2 ve zmíněné knize zaměstnanců je zapsáno jméno Vládo Daněk. „Tehdy se šlo pracovat podle dekretu, kam tě poslali. Mě Okresní národní výbor v roce 1950 poslal z městské knihovny do Svazu. Tehdy byl tajemníkem Svazu Karel Řehák z Prekopakry, který se jako ředitel Učitelského ústavu v Pakraci dostával do Daruvaru málokdy. Svaz a Jednota sídlily v patře Jovanovićovy budovy na hlavním daruvarském náměstí. Místnosti Jednoty se dívaly na teplou vodu. Seděl v nich advokát Alexandr Vondráček a diktoval Božovi do psacího stroje články pro Jednotu.
O tom, jak tehdejší politika chtěla Jednotu přestěhovat do Bjelovaru, a tak ji nechat potichu zaniknout, jsem už psal. Jsem rád, že jsem pomohl, aby se tak nestalo. Po dvou letech jsem přešel do Jednoty. Jako její hlavní redaktor se vždy formálně uváděl předseda Svazu, ale vlastně jsme ji s Božou dělali sami. Já chodil po terénech a zajišťoval materiál, fotografoval a vyvolával fotografie, Božo psal a chodil do tiskárny,“ dozvěděli jsme se od bývalého novináře a fotoreportéra Jednoty V. Daňka.
Když se Svaz a Jednota přestěhovaly do budovy, kde sídlí i teď, stal se Božo další zvláštností Jednoty – byl to v dějinách Jednoty jediný novinář, který v Jednotě i bydlel. Dnes se už asi přesně nedozvíme, jak se vlastně rodilý Záhřeban Božo dostal do Svazu. Pravděpodobně si člověka, který výborně ovládal češtinu a měl výborný přehled, vyžádal sám advokát Vondráček, který tehdy vyřizovat formality kolem reemigrace. Josef Matušek napsal, že Božo Grubišić do Daruvaru přišel na začátku října 1945. Ihned po příchodu začal pomáhat v Československém svazu a v Jednotě…
Božo se v Daruvaru brzy sžil s prostředím a nakonec se tu i oženil. Spolu s rodinou bydlel v „bytě“ který tvořila asi třetina severní části dnešní budovy Svazu a Jednoty.
O tom, jakým tempem se tehdy v Jednotě pracovalo, svědčí jeho záhřebské začátky. Hned v prvním týdnu, když v roce 1965 začal pracovat v Radiu Záhřeb, napsal tolik textu, že ho kolegové diskrétně upozornili, že má zpomalit. Koncem šedesátých let po poslechnutí hlavních zpráv v rádiu, které často končily větou – Uredio i vodio Božidar Grubišić, mnozí Daruvařané s pýchou říkali: To je náš Božo. Později se stal redaktorem deníku Borba a nezapomenutelné televizní Kroniky Čechů a Slováků. Do Daruvaru se vždy velice rád vracel. Často se stávalo, že po natáčení pořadu poslal spolupracovníky zpět a sám v Daruvaru ještě několik dní zůstal. Vzpomínám si, že jednou u nás doma, kde se „stará parta“ sešla u mariáše, se smíchem vykládal: „moje žena říká, že když odcestuju do Daruvaru, tak se neumím vrátit.“
Božo byl také předsedou obecního shromáždění Trešnjevka, a právě tehdy ho poznala Vlatka Banková, která zavzpomínala:
„Naše spolupráce začala na kulturním poli. Díky ní dnes v Prečku stojí busty dvou hudebníků. Jeho zkušenosti byly k nezaplacení. Velice dobře se vyznal v protokole, novinářství měl v malíčku, výborně znal chorvatštinu. „Neopakuj se, tohle jsi mohla napsat lépe, tady jsi nepoužila dobré slovo,“ říkal mi. On byl prostě takový. Od svých spolupracovníků žádal hodně, očekával, že se budou snažit a budou lepší a lepší. Byl přísný, ale hodně dával. Byl pro mě autoritou, a proto si ho i dnes vážím.
V Záhřebu Božo řádně chodil do Besedy a později se stal jedním ze zakladatelů Chorvatsko-české společnosti. V Daruvaru to nepřijali zrovna vstřícně a Božovi to bylo líto. On totiž zastával názor, že je třeba podchytit každou sympatii k češství a že uzavírání se jen v krajanských kruzích není dobré. To byla jeho neustálá touha: aby vše bylo lepší. My ve spolku se toho držíme i dnes. Opět vydáváme časopis Susreti, který on založil, a díky našemu snažení i širší veřejnost ví, kde si v chorvatštině může i na internetu přečíst různé zajímavé informace o Česku a Češích. Málo Chorvatů si je bohužel dokáže přečíst v češtině.
 Společnost pečuje o Božův odkaz. Jeho osobnost, a zároveň dalšího významného krajana, Miroslava Jílka, jsme si připomněli na zvláštním vzpomínkovém večeru, ke kterému jsme připravili i krátký dokument. Myslím si, že se v Daruvaru neprávem zapomíná, jak důležité bylo, že Božo pomohl krajanům překlenout jednu velice svízelnou dobu, kdy po reemigraci jejich řady velice prořídly a kdy navíc po rezoluci Informbyra vůbec nebylo možné počítat s jakoukoliv pomocí z Československa. V tom okamžiku byl Božo v Daruvaru jakási děvečka pro všechno. Nezapomeňme, byla to doba, kdy redigoval Jednotu, kdy znovu začal vycházet Dětský koutek, kdy začal vydávat Studnici, Český lidový kalendář, Přehled... Vycházejí bohudíky i dnes,“ zavzpomínala Božova záhřebská spolupracovnice V. Banková a dodala:
„A proto blahopřeji Jednotě k jejímu 70. výročí. Ráda vzpomínám na její padesáté výročí, které jsme ze Záhřebu do Daruvaru jeli s Božou oslavit společně. Letošní oslavy se bohužel nedočkal, zemřel v roce 2000.“ V. Daňková/ rodinné archivy