Samozřejmě, nebyl to ani pravý motýl ani pravý hrneček, ale nejnovější krajková háčkovaná díla babičky, která je, jak se s pýchou pochlubila, už pětkrát i prababičkou. Přestože jí jen čtyři roky chybí do osmdesátky, ráno odházela všechen sníh z mostu, aby se naše auto mělo kde otočit.
„Ruční práce mě odjakživa velmi zajímaly, háčkovala jsem, pletla. Byla doba, kdy se hodně pletlo, a to nejen svetry, ale i punčochy, a ty hřály líp než kterékoliv dnešní. V šedesátých a sedmdesátých letech jsem také hodně šila. Dnes za cenu metru látky můžete koupit hotový konfekční kus,“ řekla nám paní Pepica. První knížku s „různýma mustrama“ (vzorky) jí dala sousedka, teta Máry. Podle ní pak naháčkovala Pepica celou řadu ubrusů, „tabletičů“ (deček) a jiných okrasných věcí. Pak přišla éra gobelínů. Ty slavné Wiehlerovy byly na podborské poměry drahé a tak se spokojila i s těmi, které si koupila na tržnici.
„Toho anděla strážného jsem dělala při každodenní domácí práci dva měsíce,“ vzpomíná. Vedle visí i vyšívaná Poslední večeře a pak květiny. „Gobelíny už nejsou v módě a možná jsou už jenom na mé zdi v Horním Daruvaru, ale já jsem je vyšila a tak je tu mám,“ zasmála se a odvedla nás do prázdného pokoje po dětech, kde si zařídila svou výstavní síň.
„To dělám teď, na stará kolena, jen tak, pro své potěšení,“ svěřila se nám a my obdivovali vázy a květiny, zvonečky a anděly, klobouk i mističky, krabičky s víkem a v nich další, ale menší. Uprostřed všeho křížek a vlevo celý betlém včetně oveček a komety.
To vše paní Pepica dělá jen tak z hlavy, začne a přidává, střídá barvy, formuje. Fialky nastaly tak, že si je přinesla ze zahrádky a odkoukala si je, jak přesně vypadají. Máky háčkovala znovu, když zjistila, že mají čtyři okvětní lístky, a ne pět, jak udělala nejdřív. „Musí se to pevně uháčkovat, aby se to pak dalo dobře naškrobit,“ říká. Aby to opravdu dobře drželo, smíchá jednu lžíci vody s jednou lžící cukru. Takové krajkové květiny pak voní i mouchám, a tak je v létě, než se usuší, pokrývá zvláštním deštníčkem.
Od té doby, co zavřeli továrnu Dalmatinka v Sinji, to nemá s koupí příze jednoduché. Teď vyjde dvaceti dekagramová „štrena“ (příze) čtyřikrát dráž. Pepica hodně svých prací rozdala, dostaly se i do jiných světadílů, ale ještě pořád má doma pozoruhodnou sbírku. Část rozložila po gauči, na kterém jinak sedí panenka v českém kroji – také její ruční práce.
Po fotografování následovalo příjemné posezení u kávy. I když byste podle mluvy nikdy nepoznali, paní Pepica není Češka. Narodila se ve válečném roce 1941 v jedné vesničce uprostřed Liky. Když jí bylo osmnáct měsíců, zůstala bez otce a její maminka se s třemi dětmi dostala do Daruvaru v dobytčím vagónu jako válečný uprchlík. Po několika dnech strávených v Českém domě se rodina dostala do Trojhlavy, pak do Holubňáku. Pepica chodila do české školy, protože chorvatská tam tehdy nebyla. Ve dvanácti letech začala sloužit, ve čtrnácti chodila po výdělku. „Okopávala jsem všechny daruvarské vinohrady – když jsem chtěla jíst. Za den jsem si vydělala 250 dinárů, to nebyly ani dva kilogramy cukru. Kilogram tehdy stál 140 dinárů, sádlo 300. Za jeden metr látky jsem okopávala dva dny. A kolik se teď cukru může koupit za stovku!“ povzdechla si.
To už žila na Podborech, s maminkou a bratrem, který se učil řemeslu spolu s kamarádem Karlem Hlušičkou. Tak se seznámila s manželem, „s kterým za tři měsíce budeme spolu celých šedesát let“. Svatbu sice měli v roce 1959, když nabyla plnoletosti, ale „Karel si mě odvedl domů rovnou po jednom divadle, Lešetínském kováři, a já tehdy ještě neměla ani šestnáct“. Spolu vychovali dceru Libuši a syna Drahouše. Teď se babička Hlušičková věnuje hlavně nemocnému manželovi.
„Neměla jsem hezké dětství, vychovávali mě cizí lidé a víte, jak se říká, Koho cizí dveře po patách bijí... Byly jsme tři děti, rozdělili nás do různých rodin a tak jsme ani nevyrůstaly spolu. Byly jsme moc rády, když jsme se alespoň někdy sešly,“ vyprávěla nám paní Pepica u zarámovaného rodokmenu, který sama vypracovala a pečlivě opatřila fotografiemi. „Narodila jsem se takříkajíc na cestě, hned mě pokřtili a podle tatínkova přání zapsali jako Josefina. Moje babička ale prý hned řekla, že mě budou říkat Pepica, podle oblíbené místní učitelky Slovinky. A tak mě to zůstalo, pro všechny jsem i dnes Pepica. Když jednou nechal listonoš u sousedů dopis adresovaný na Josefina Hlušička, tak mu ho vrátili, že taková tady nežije,“ zasmála se paní Hlušičková.
Hned také demonstrovala, že je navzdory svým letům docela moderní babička. Z mrazáku vytáhla tři druhy cukroví, ohřála je v mikrovlnce, a zatímco jsme si na nich pochutnávali, přidala na rozloučenou i historku o Jednotě: „Bylo to v roce 1957, na naše divadlo přišel mladý muž a děvčata říkala, to je fotograf. Já se divila, do té doby jsme myslela, že tu nefotí nikdo jiný než Foto Jenda či Standa. Když jsme později dostali fotografie z divadla a jak zpíváme ve sboru, zjistila jsem, že i Jednota měla fotografa, tenkrát to byl Vládo Daněk,“ zavzpomínala Pepica a hned vyhledala fotografii. „Byla to jednoaktovka Podařená rodina, já jsem ta druhá zleva. Polovina lidí z té fotografie už nežije...“  V. Daňková/vd