Miroslav Stojković, profesor na střední škole v Srbci, zabývající se historií ve svém volném čase, dokázal to, co se nepovedlo mnohem větším spolkům a besedám či českým odborníkům: sepsat dějiny krajanské obce od jejího vzniku, včetně rodokmenů jejích obyvatel. A to bez jakéhokoliv institucionálního zázemí a zprvu i bez vyhlídky na to, že by jeho práce mohla být vydána. Je třeba připomenout, že mu byl nápomocen, tak jako všem zájemcům o dějiny krajanů, archiv v Daruvaru opečovávaný Václavem Heroutem, který poskytl svému kolegovi cenné rady a byl jedním z recenzentů knihy. Druhým byl profesor Željko Vaško z banjalucké Univerzity, původem z Nové Vsi.
Jak autor přiznává, motivem k tomu, aby se zabýval vlastní historií, se mu před několika málo lety staly ony základní otázky, které krajany provází: odkud přišli, a jaká jejich předky musela provázet vůle, když si vybudovali nový domov na neznámém území. První odpovědi hledal přirozeně u své rodiny a už po počátečním pátrání musel seznat, že spletitého materiálu je tolik, že by to odradilo i leckterého historika. Ne tak pana Stojkoviće. Za několik let mohl představit svým překvapeným přátelům dílo, které dokládá, jak je nenahraditelná zapsaná paměť.
Je nemnoho krajanských center a besed, v nichž proudil a uplývá krajanský život, kde si v tanečním kole některé ze zábav uvědomili, že to vše může být natrvalo uchováno, připomínáno a zanecháno následujícím generacím jen tehdy, když to bude zaneseno na papír, protože lidská paměť odchází už za života, s životem jediného člověka zaniká část paměti společenství a pak už nezůstane nic. I v okolí Nové Vsi jsou místa, která kdysi čeští osadníci pomáhali zušlechtit, protože jim byla dána, aby si zde nový domov vyvzdorovali. Dnes zde náhodný návštěvník nezaslechne český hlas, jen všímavější rozpozná v divoké vegetaci bývalou cestu na hřbitov, kde snad lze odečíst jména někdejších osadníků, a to je vše.
Díky knize Miroslava Stojkoviće bude kdokoliv moci nahlédnout a pochopit, jak těžký osud byl českým rodinám určen; co vše lidé přežili, přetrpěli a ustáli. Přicházeli sem po neúspěšném pokusu najít štěstí v daleké Volyni na území dnešní Ukrajiny, museli již podruhé zakládat svou životní existenci v nehostinném prostředí za řekou Sávou. A navíc se vyrovnat se strašlivými událostmi druhé světové války, které společenství téměř zničily.
A i když jich tu zůstalo do dnešních dnů jen několik málo (kniha přišla snad v nejvyšší možný čas), je zřejmé, jak jsou k tomuto místu upoutáni. Kolik informací si podrželi! Na více než devíti stech snímcích mohl autor identifikovat téměř každou tvář díky jejich neuvěřitelné schopnosti uchovat si v mysli dávnou minulost, mohl alespoň zaznamenat předměty, které dodnes schraňují, a zvyky, které se jinde už dávno vytratily v trvalém zapomnění.
Taková práce by snad nemohla vzniknout jinak, než se znalostí a účastí člověka, který se onomu tématu věnuje soustavně, protože je jeho vlastním údělem. Její smysl spočívá i v uctění památky všech těch, kteří se života v Nové Vsi účastnili a dodnes účastní.      Luděk Korbel/lk