„Shromažďovat krajany žijící v Rijece začal úplně první pan Zdenko Bahník, rodák z Holubňáku, který prostě vzal do rukou telefonní seznam a volal řadou všechny, o kom usoudil, že má české příjmení. Nejvíce mu v tom pomáhali Antonín Řehák a Božo Selichar,“ zavzpomínala paní Husáková na první dny organizování krajanů. „Mně se to velmi líbilo, ale musím vám říci: Já nemůžu sedět na pokoji, musím při všem být, ale českou besedu bych se nikdy neopovážila založit.“
Ale vést, to ano. Jednadvacet let Besedu vedla a velké věci a důležité úkoly plnila doslova od prvního dne, od okamžiku, kdy se na prvním setkání riječtí krajané domluvili, kdo co vykoná, aby spolek žil. Nejdříve museli najít prostor pro činnost. „Hned jsem odešla na radnici k tehdejšímu starostovi panu Linićovi a řekla, že je nás nejvíc z městské čtvrti Pehlin a poprosila, aby nám umožnil používat místní dům kultury. Kromě možnosti používat sál jsme dostali i místnost na zkoušky a spolkovou administraci.“
Už tehdy se zrodila idea vystavět vlastní dům. „Rozumný člověk by řekl – co blbnete, myslíte si, že je to jen tak vystavět dům, ale my to mysleli vážně. Pracovala jsem ve Středisku mladých na korze a všichni, kteří dnes šéfují v městském úřadě a županství, byli tehdy studenty, a pro ně jsem vždycky byla teta Fanynka. Ke každému jsem mohla odejít a otevřeně žádat o finanční pomoc, a to jsem dělala,“ říká paní Fanynka a dodává, že jí na začátku snu o českém domě bylo devětapadesát, že byla plná energie a pro ni neexistovalo „nemůžu“.
Nevyčerpatelné energie a obrovské vůle si všímali všichni, pomoc nikdo neodmítal. Čeští přátelé z Bílovic, Římova a Ostravy také přispěli jak finančními prostředky, tak stavebním materiálem, pomáhaly město, županství, vlády a ministerstva obou států, velvyslanectví, Svaz Čechů, Rada pro národnostní menšiny, instituce a podniky… nelze všechny ani vyjmenovat.
Práce nikdy nepřestávala, pořad bylo co dělat. F. Husákova nabíjela baterky pro pracovní úkoly na zkouškách ochotnického divadla. „My jsme Češi, kteří neumíme správně česky mluvit. Divadlo nám pomáhalo napravit to. Na divadelních zkouškách jsem dostávala energii a odpočívala.“ A potom mohla pokračovat v práci na stavbě domu.
Ukázalo se, že paní Fanynka má opravdu všude otevřené dveře, a kamkoliv se obrátila, dostala hojné peněžní příspěvky. Zdálo se, že snadno zajistí potřebné finanční přostředky…  „Když nám pan Denona ve vedení županství řekl, že nám dá dvě stě tisíc, mysleli jsme, že je svět náš. A když nám starosta Obersnel oznámil, že nám město dá milion kun, vyšli jsme s tajemnicí Ankicí na korzo a tancovaly, takže si kolemjdoucí mysleli, že jsme se zbláznily,“ vzpomíná F. Husáková. „Šlo to dobře i dál, ozývali se i jednotliví občané, naši krajané z okolí Daruvaru, z Ostravy nám přivezli patnáct tun stavebního železa, takže je v celém domě železo z Ostravska. Město Rijeka pomáhalo různými způsoby, Svaz, Česká republika také…“
Stavba domu tak silně motivovala rijecké krajany, že mnozí trávili na staveništi celé dny, od rána do večera. „Třeba ženy, nemůžu je ani napočítat, kolik jich bylo, vařily celé obědy a nosily dělníkům, a tak stravování Besedu nestálo nic.“  
Stálo to ale za to. Všechno, co vložili do českého Masarykova domu, se dnes rijeckým krajanům hojně vrací, jednak v příjmech z pronajímání prostoru, jednak v zisku z hostelu, který je stále plný turistů. Ubytovna, která byla předělaná na hostel, tedy hotel nižší kategorie, byla po stavbě Českého domu dalším ternem. „Právě jsme dostali výsledky loňské práce, a tak víme, že Beseda má z činnosti hostelu příjmy vyšší než sto třicet tisíc kun a dalších pětaosmdesát tisíc z pronajímání sálu a jiných prostor,“ pochlubila se paní Fanynka.   
To, jasně, neznamená, že v Besedě mohou spát, a peníze budou padat z nebe. Pořád je něco, co se musí opravit, zařídit, zlepšit. Právě teď, na příklad, ukončila dlouhá a náročná oprava ústředního topení. Provoz tak velkého objektu a režijní náklady si také vyžadují velké finanční prostředky, všechno je to ale hra ve srovnání s existenčními problémy, které muselo vedení spolku řešit donedávna.
Protože bude méně práce technické, bude se moci více věnovat záležitostem tvůrčím, kulturní činnosti a učení se jazyka. „Na dnech české kultury bychom rádi uvítali některou z výstav Svazu Čechů, z města nás už kontaktovali, že by pro etnopřehlídku, která se bude konat teprve na podzim, pozvali jeden spolek nebo zpěváka z České republiky. My bychom měli být zprostředkovateli, takže máme co dělat.“
Beseda má tedy velice dobré podmínky pro činnost, ale pořád těžce bojuje o to, aby v domě měl kdo nacvičovat tance a písně a šířit českou kulturu. Spolek má sice 165 členů, avšak stále méně krajanů. Ve velkém městě je asimilace daleko silnější než ve venkovském prostředí a čeština víc a víc mizí. „V Rijece to máme těžké. My sice máme v dětské taneční sekci téměř čtyřicet dětí, ale hlavně nejsou Češi a česky neumí,“ vysvětluje F. Husáková. „Chtě nechtě se mluví převážně chorvatsky a polovina našich členů jsou Chorvaté. Snadno bych napočítala rodiny, ve kterých se ještě mluví česky a děti češtinu ovládají slušně.“
Mezi rodinami, které v dějinách spolku zanechaly zvlášť hluboké stopy, je rodina Husákova, nejen paní Fanynka, ale také její zesnulý manžel Jaroslav, dcera Jaruška Husáková Marinkovićová, vnučka Vladimíra Marinkovićová a mladší dcera Sněžka Husáková, která Besedu povede v příštím období. Paní Fanynka se Besedě věnovala nejvíc. Dnes říká, že nelituje času a sil darovaných činnosti spolku. „Hřeje mě, že si toho všímali i jiní, že máme tak dobré členy, a že nám různé instituce pomáhaly a vážily si našeho úsilí a námahy. Za můj přínos mne město Rijeka odměnilo svým uznáním, také Senát České republiky, jsem čestnou členkou Svazu Čechů, pořad o mé práci natočila Česká televize z Ostravy…“
Paní Fanynka ale nebude v klidu ani ve svém „druhém důchodu“.
„Teď, když na mě netlačí povinnosti vyplývající z funkce předsedkyně, budu se věnovat své staré lásce – divadlu. Shromáždím herce, obnovíme divadelní sekci a budeme nacvičovat divadlo. A udělám ještě něco: Tak jak to udělal pan Bahník na začátku příběhu rijecké Besedy – vezmu do rukou telefonní seznam, zavolám všem, kteří mají české příjmení a pozvu je do Besedy... aby nás bylo víc.“  M. Pejić/mp