Zde je celý text zprávy selektorky D. Crnojevićové Carićové o představeních uvedených v Lipovci a přihlášených na Festival chorvatských divadelních amatérů: (FOTO na facebooku)
ČESKÁ BESEDA LIPOVEC: REVIZOR
Soubor pod vedením Drahušky De Bonové si uložil veliký a náročný úkol: inscenaci Gogolova Revizora. Revizor byl proveden s podstatnými dramaturgickými změnami (mužské role byly přeměněny na ženské), kus se krátil a byl vynechán závěrečný Němý obraz.
Tím došlo také k velkým žánrovým změnám. Revizor v podání souboru České besedy Lipovec ale oplývá vtipnými, herecky výborně podanými situacemi. Zvlášť vynikají Drago Res (Bobčinskij) a Mája Krejčová (jeho manželka). Jejich hra je rychlá, vtipná, jsou sehraná dvojice, která zaujímá svou energií. Zvlášť bych pochválila Dalibora Lose v roli listonoše.
Pokud jde o stupeň energie, představení občas osciluje. Bylo by dobré ještě pracovat na změnách tempa, tj. na rytmu představení. Nicméně, upozornila bych tento dobrý a pilný ansámbl na jednu důležitou věc: hudba je důležitou součástí představení, stejně jako i vizuální identita představení – v té souvislosti si myslím, že není nutné stavět „náročné kulisy“. I skromnějšími prostředky lze docílit záviděníhodné výsledky pokud jde o scénu a kostýmy. Vždy je na prvním místě idea, tj. vytváření dodatečné znakové soustavy.
Je zajímavé, že tento ansámbl při pokloně, tj. při odchodu ze scény působil velmi uvolněně, vesele, s citem pro společný a jednotlivý rytmus, které tak trochu chyběly při samé inscenaci.
ČESKÁ BESEDA MĚSTA HRUBEČNÉHO POLE: BRATRÁNEK
Jde o krátkou komedii omylu, která začíná zajímavým způsobem: herec se objeví před zataženou oponou a zvoní na domácí, kteří jsou „z druhé strany“, v bezpečí. Ta postava – Bratránek – je podvodník, který se falešně představuje, odvolává se na rodinnou solidaritu, bere peníze od naivních lidí. Ansámbl byl při sehrání kusu poměrně „tvrdý“. Herci se vzájemně dobře „neposlouchali“, ale co je ještě důležitější – těla i hlasová ústrojí byla strnulá, nerozcvičená. Bylo by důležité učit se artikulovat, vytvářet soulad mezi tělem a hlasem, vztahy herce vůči činu, který se chystá provést, provádět herecká cvičení. Byly by zapotřebí také větší vědomosti z dramaturgie: představení je sestaveno ze tří nesouměrně dlouhých částí. Přitom není jasné ospravedlnění takového činu.
ČESKÁ BESEDA MĚSTA GAREŠNICE: VEČEŘE PRO JEDNOHO
Tento kus ztvárňuje herecká dvojice. Josef Strachoň v roli sluhy (butlera) se výborně zhostil velice složitého úkolu. Hrál několik rolí: střídal hlasové polohy, způsob mluvy a pohybu, gesta, mimiku. Všechno to dělal s lehkostí a rychlostí, kterou by mu mohli závidět i profesionální herci. Kromě toho, brilantně sehrál opilost, jakož i škytání. Na druhé straně, herečka, která měla výjimečně těžký úkol (být stále na jevišti a vytrvale opakovat tutéž větu, která však nese četné symbolické a významové vrstvy; a tu jednoduchou a zároveň silnou větu opakuje a adresuje na různé postavy ze své minulosti), se bohužel ve své roli dost dobře nezorientovala. Opakovanou větu totiž vyslovovala vždy stejně, bez ohledu na to, na koho se v dané chvíli obrací. Moje sugesce je dodatečně rozpracovat charakterizaci (a tím také „držení těla“) slečny Sofie. Věřím, že tato herečka rozvine svou roli ve správném směru.
Celkově vzato: Měli jsme požitek z výkonu vynikajícího herce Josefa Strachoně. Blahopřeji.
ČESKÁ BESEDA DOLNÍ STŘEŽANY: MY TAKÉ OSLAVÍME
Jde o text, který se zabývá aktuálním tématem, složitostí soudobého života a jeho výzev. Zvlášť se zdůrazňuje postavení ženy v současné společnosti.
Text je vtipný, navíc je zvlášť dobře inscenován díky vynikajícímu scénickému řešení. To je výjimečně vynalézavé a velice prospívá dramaturgickým a režisérským zásadám. To je příklad toho, jak dobré výtvarné řešení může žánrově pozměnit nabídnutý text a určit celkovou estetiku představení.
Herecké role jsou poněkud nevyrovnané, což občas zpomalovalo hru. Bylo by zapotřebí zvýšit energii (i tehdy, když se hraje únava nebo smutek – herec musí mít tzv. energii na pozadí, která udrží pozornost diváka).
Ráda bych zvlášť pochválila výborné výkony Růženky Bukačové a Ankici Nechvátalové. Blahopřeji k zajímavým scénografickým, dramaturgickým i hereckým řešením!
ČESKÁ BESEDA DARUVAR: ZVLÁŠTNÍ ZNAMENÍ, TECHTLE MECHTLE
Byly ohlášeny dva skeče, nalezené v archívu České besedy Daruvar, bez údajů o autorech. Bohužel byl uveden jen jeden krátký skeč. Zabývá se zajímavým tématem: jde o dva starší pány, kteří jsou na procházce se svými vnoučaty. Dochází k nedorozumění, protože děti jsou ve stejných kočárcích a dědové nerozeznají jedno mimino od druhého.
Dvojice herců (Antonín Stráník a Zvonko Huněk) hrají rychle, vtipně, dobře vzájemně spolupracují a získávají si obecenstvo. Vlastní konec kusu byl proveden poněkud neobratně, ale za veškeré pochvaly stojí práce na textech z archívu a vtipná hra herců.
ČESKÁ BESEDA SISAK: NOVÉ OSUDY DOBRÉHO VOJÁKA ŠVEJKA
Skvělý režisér Silvije Vadla se i tentokrát chopil dramatizace a práce na tématu, které ho zřejmě velice zaujalo. Jde o téma, které je dnes, bohužel, velmi aktuální.
Režisér vedl ansámbl výborně. Skupina hraje vyrovnaně, každý z herců podává svou roli skvěle. Zajímavý je sám způsob dramatizace: voják Švejk tu není, o něm se pouze mluví, tj. hraje ho každý vypravěč, nehledě na pohlaví čili rod. Každá z postav vypráví o tom, co se přiházelo, a přestupuje z role vypravěče do role vojáka. Symbolické významy jsou jasné, ale zároveň vrstevnaté. Mimo jiné platí: každý z nás je voják Švejk, každý z nás je marioneta vedená sílou, kterou nemůže ani pojmenovat. Toto představení využívá všechny pro divadlo významné prvky: kromě verbálního plánu zdůrazňuje také neverbální plán představení. Skvělým způsobem využívá prvky scénografie, jejichž funkce se po čase mění, rekvizity jsou také částí symbolické soustavy, kterou sestavuje režisér, a světla, jakož i hudba – se rovnoprávně podílejí ve vytváření jazyka a specifického melancholického kódu tohoto představení.
Zvlášť blahopřeji Zoranu Crnobrnjovi za ztvárnění role vojáka Bosňana, také Jiřince Vidovićové. Představení jako celek je výborné a je dobrým příkladem, jak by se mělo pracovat, pokud jde o výrazové prvky, které divadlo jako forma nabízí. Blahopřeji!
Toto představení je nejlepší představení přehlídky, proto ho navrhuji do další soutěže na státním festivalu.

ČESKÁ BESEDA JAZVENIK: POSLEDNÍ VŮLE STRÝČKA HONZY
Jde o poměrně jednoduchou humornou formu, která si vyžaduje odevzdanou a seriózní práci na dramatické předloze.
Představení ale trpí poměrně častými amatérskými chorobami: scénografie je příliš velká, přičemž nepřispívá k bohatství provedení. Sedí se u stolu: mizanscena je v okamžicích, kdy se zapojují nové postavy vždy stejná, přitom je neobratná a herci se vzájemně „kryjí“. Také obsah rozhovoru je strukturovaný hlavně podobně, témata se opakují a jsou hrána na stejné významové úrovni. Největší námitky jsou ale na nedostatek energie v hereckém ansámblu, poměrně těžkopádný způsob hry a pomalé tempo. Zdálo se, že posloucháme zpomalenou variantu textu: jako bychom poslouchali desku na 33 otáčkách místo předpokládaných 45 otáček.
Sugeruji vzdělávání, jak pokud jde o herectví, tak režisérství a dramaturgii. Ale, jen dál a kupředu! Amatérskou činnost máme pěstovat odborně, ale klíčové je, že se lidé scházejí kolem společného divadelního projektu.
ČESKÁ OBEC BJELOVAR: DIVADLO PANA STAROSTY
Také tento ansambl používal kulisy, které jsme na této přehlídce viděli už ve dvou inscenacích, i když toho skutečně nebylo zapotřebí.
Jde o text, na kterém by bylo třeba dodatečně pracovat. Hlavně se opakují stereotypy, zejména když jde o vztah mladé ženy a ženy ve středních letech. Manželka je stereotypicky představena jako „otrava“.
Režisérská řešení se uchylují k tomu, aby se publikum bavilo lascivitou (zvedání sukně, ukazování kalhotek apod...). Přesto právě Miruška Lončarová podala v roli manželky výborný herecký výkon; velmi dobrá byla Ankica Sedláčková, taktéž Alenka Blažetićová, která hrála mužskou roli (k tomuto ale pouze jako připomínka: na jevišti jsou vidět mnohé detaily – je například důležité zkrátit si nehty, pokud se hraje mužská role, v tomto případě herečka měla dlouhé nalakované nehty). Kus se hraje setrvačně, občas náhle klesá tempo, rytmus představení není dobře vyřešen a vzniká dojem monotónnosti.
ČESKÁ BESEDA DOLANY: POSVÍCENÍ V HUDLICÍCH
Režisérka a autorka přizpůsobení dramatického textu udělala skvělé představení se svým stejně výborným hereckým ansámblem! Bylo velkým požitkem sledovat toto představení i specifický režisérský rukopis Světlušky Prokopićové. Jde o výjimečnou autorku – která dává do rovnováhy vizuální znaky představení, zvuková řešení, dramaturgii, montáž, a pozadu nezůstává ani její výborná práce s herci. Světluška Prokopićová by podle mého soudu byla výborná i profesionální režisérka. Herci hrají energicky, mizansceny jsou vtipné a vynalézavé, přestavby mezi obrazy jsou přesné a dobré. Scénografie i kostýmy jsou – výborné. Přesto však, ve třetí čtvrti představení vzniká problém právě při přestavbě scény: scénografii přestavují spolupracovníci, kteří ve vlastní hře nehrají, přestavba navíc trvá dlouho. To vše by se dalo jednoduše vyřešit: kostýmování i této části technického týmu.
Herecký kolektiv je vcelku výborný, zvlášť bych vyjmula výbornou Slavici Bublićovou, Zdenka Janotu, Marinu Bublićovou, Maria Bubliće a Tomislava Jermana.
Při výběru nejlepšího představení jsem váhala právě mezi tímto představením a představením S. Vadly. Jde o dvě esteticky různorodá, ale velice dobrá představení. Rozhodla skutečnost, že v případě Nových osudů dobrého vojáka Švejka jde o nové, svěží dílo.
ČESKÁ BESEDA VIROVITICA: SEM–TAM
Téma je zajímavé a aktuální: jde o migraci obyvatelstva. Dramaturgie představení však stojí na poněkud vratkých nohách. Používá se stínohra, což si zaslouží veškeré pochvaly. Se stíny se ale pracuje nepřesně a nedůsledně. Je velice důležité uvědomit si, že je v divadle, i v amatérském, důležitá kázeň a přesnost. Herci jsou velice tiší, mají malou hereckou energii a dostáváme dojem, že na přípravě představení nepracovali dostatečně dlouho. Přechody mezi obrazy jsou neobratné, přitom je velmi důležité pochopit, že jsou právě ty přechody rovnoprávné části inscenace.
Co se týče hereckých úkolů: jakoby každý hrál „sám pro sebe“. Je zapotřebí pracovat na lepším kontaktu mezi herci. Také úplný konec kusu působí nedořečeně, protože je poslední věta vyslovena nedostatečně energicky.
Celkově vzato, ze srdce doporučuji dílny herectví a režie! Je třeba pracovat, ale i déle se připravovat, aby se před publikum mohlo předstoupit s plným sebevědomím.
ČESKÁ BESEDA ZÁHŘEB: PROHLÍDKA PODZEMÍ
Za pochvalu stojí skutečnost, že byl utvořen mladý ansámbl, který se chce zabývat divadlem. Ukázalo se však, že tým přece není dostatečně připraven. Také této skupině doporučuji návštěvu dílen a seminářů, aby se poučili o divadelních dovednostech a získali divadelní vědomosti (dramaturgie, režie, herectví).
Představení je dramaturgicky nejasné a nedokončené, ale vlastní nápad je sympatický a dalo by se z něj vytvořit zajímavé a dobré představení. Všechno ale zůstalo na automatizovaném vyslovování textu. Mladí herci jakoby nevěděli kam s rukama a nohama. Vzájemně se neposlouchali, nebyl patrný ani společný duch.
Divadlo je kolektivní počin, proto je výjimečně důležité, aby všichni na scéně „žili“ jak tehdy, když mluví, tak tehdy, když nemluví. V některých okamžicích se zdálo, že se herci na jevišti cítí téměř nepříjemně: zdálo se, že je zajímá jen to, jak sami fyzicky vypadají.
To se dá poměrně snadno vyřešit: je zapotřebí pracovat na charakterizaci postav, je třeba zavádět a přesně provádět scénický děj. V tom případě by je neovládla v takové míře tréma, předešlo by se nebezpečí automatizovaného vyslovování replik. Divadlo totiž nespočívá především na memorování textu (který je poměrně neobratný a nedodělaný), ale memorování textu je přirozený proces, ke kterému dochází bez námahy, pokud se zabýváme záměry postav, úkoly, které chtějí splnit, jejich přáními, jejich stavy a vzájemnými vztahy.
Každopádně – pracujte i nadále. Ale pracujte s odborným vedením, třeba v rámci dílen.

ZÁVĚR: Nejlepším představením této přehlídky je představení České besedy Sisak Nové osudy dobrého vojáka Švejka v režii Silvije Vadly.
Přeložil Ž. Podsedník