„Toto setkání bylo zamyšleno jako setkání lidí, kteří by měli menšinu vést kupředu,“ řekla úvodem L. Stráníková. Podle ní jsou pávě učitelé „první z prvních“, kteří mohou u dětí rozvíjet vztah k české řeči, tradicím a kultuře. Uvedla, že i díky tomu, že je sama z učitelské rodiny, jsou pro ni učitelé skutečné osobnosti, autorita menšiny. „Čeští učitelé jsou výkvět české inteligence. Jsou to nejvzdělanější lidé v menšině a měli by menšinu vést,“ řekla. „Menšina žije na těchto prostorech už 225 let a my můžeme a máme být hrdí na to, co máme, na jazyk, tradice a zvyky, které se zachovaly. Nejvýznamnějším prvkem pro jejich další uchování je rodina, protože děti se řídí vzorem rodičů, dále je to české školství: Jestli vy mluvíte česky, děti si to uvědomují a jdou za vaším příkladem. Když ne, také si toho všimnou,“ dodala. Dalším prvkem pro uchování tradic je účast v krajanském životě.
„Naše české školství je skutečný světový fenomén. Existuje už 95 let, a vy ho máte nést dál,“ připomněla a s velkým dojetím se zeptala účastníků setkání, zda se cítí být výjimečnými. Vedení panelové diskuse se pak suverénně a zaujatě ujal tajemník Svazu Ivan Vrbický.
Ředitelka české školy Komenského z Daruvaru Marie Válková uvedla, že být českým učitelem je nejen povolání, ale i čest a poslání. Poděkovala dosavadní předsedkyni za spolupráci, která má pokračovat i v budoucnosti. Ředitel končenické české školy J. Růžičky Jaromír Vrabec připomněl někdejší roli vesnických učitelů, kteří byli váženými občany a promotory dění ve vsi. Zmínil například učitele Otokara Sakaře a Miroslava Bílka. Vyjádřil potěšení ze skutečnosti, že se bývalí žáci dnes do školy vracejí jako vystudovaní učitelé a z toho, že v Končenicích učitelé mezi sebou většinou mluví česky. Mluvil o probíhajících projektech ve prospěch žáků. Na závěr poděkoval L. Stráníkové za spolupráci a také za zprostředkování mezinárodní výměny, díky které se k nám dostávají čeští studenti.
O učitelích jako vzorech, se zvláštním ohledem na své učitele, mluvila Světluška Prokopićová. Připomněla učitele Jindru Požára a Ivanku Farkašovou, kteří vedli dechovku, taneční skupinu a připravovali divadla. „Nebyli to jen učitelé, byli skuteční pilíře kulturního dění ve vsi,“ uvedla. Sama vycítila, že se má zapojit do menšinového života, a činí tak dodnes. Se svými téměř vesměs kladnými zkušenostmi studentky-příslušnice menšiny se zapojila Anna Vodvárková, kterou, jak řekla, ovlivnili její učitelé Koutníkovi. „Naši předchůdci se velmi snažili, abychom my, kteří přicházíme po nich, měli všechno potřebné k výuce v češtině,“ řekla. Podle ní byli žáci českých škol vždy klidnější, slušnější a hodnější. Dnes se bohužel mezi dětmi i mezi učiteli méně mluví česky.
Na otázku moderátora I. Vrbického, zda mladí učitele cítí, že s nimi česká menšina počítá, uvedla Vlatka Milićová Janotová svou situaci: Česky se mluvilo v rodině, ve škole se jí neučila, ale tančila v Besedě. Češtinu si pak vylepšila vlastně „za pochodu“, na pracovišti v české škole. Tina Varatová naopak chodila do české školy, ale doma se mluvilo chorvatsky. Velice dobrou češtinou vyprávěla, jak je hrdá na to, že pracuje na české škole, ale postěžovala si, že se v české komunitě vždy necítí být přijatou kvůli tomu, že méně ovládá jazyk. Ve specifické situaci jsou také chorvatští učitelé na českých školách, uvedla. Doporučila, aby se je k češtině netlačilo, ale aby se je k učení jazyka více motivovalo a aby spolupráce mezi českými školami byla lepší. „Musíme najít způsob, jak přilákat více dětí do české menšiny, a musíme přitom být flexibilnější,“ uzavřela.
Se zkušenostmi z praxe se přihlásila ředitelka daruvarské české mateřské školy Zdena Kutilová, která uvedla, že se učitelé při práci potýkají s velkým počtem dětí, který je však nutný, aby škola mohla  na svou činnost dostatečně vydělat. Uvedla příklady, kdy děti z chorvatských rodin chodí do české školy díky znalostem a přátelstvím, která nabyly v jejich školce. „Zájem o nás je velký, škola má dobré jméno,“ konstatovala a připomněla velkou pomoc českého ministerstva zahraničních věcí a Československého ústavu zahraničního Praha.
Do diskuse se zapojila také Štefanie Kučeková, která v řadách přítomných učitelů napočítala čtrnáct svých bývalých žáků. Jiřinka Brkićová řekla, že účastnit se menšinového života lze i „tichým způsobem“, totiž působením v klubu výtvarníků a psaním veršů, kterých je podle ní v kulturně uměleckých školních i besedních programech málo. „U každého z nás, kdo má v sobě něco českého, to dřív nebo později vyjde najevo. Nepomůžete si tím, že budete své české kořeny zapírat,“ uvedla. Zmínila význam učení se více jazykům pro rozvoj člověka.
Debatovalo se o čistotě jazyka, kterým se mluví v krajanské komunitě. Byl uveden příklad burgenlandských Chorvatů, jejichž chorvatština je vlastně zvláštním jazykem. Podle L. Stráníkové je důležité mluvit česky, i když to nebude úplně správně. V. Milićová Janotová si myslí, že na rozdíl od jiných menšinových škol zdejší děti umí obstojně oba jazyky. „Děláme to dobře, jen si stále myslíme, že to má být lepší,“ řekla.
Byla zmíněna potřeba lepší spolupráce mezi školami, ke které může dojít třeba výměnou dětí na programech. Byly uvedeny dobré příklady hostování lipoveckých žáků v Končenicích nebo spolupráce na zimní škole tvořivé dramatiky.
Učitelé si postěžovali, že chorvatské školství během posledních dvacet let tápe na místě, stejně se učí na největších i na malých vesnických školách. Učitelé jsou úředníci a nemohou se projevit ve volnější práci s žáky.
I. Vrbický sugeroval účastníkům setkání, kteří mají v rukou generace – budoucnost menšiny, aby se zapojili všude tam, kde mohou pomoci. Navrhl vytvoření skupiny na sociálních sítích, kde by se podávaly návrhy a doporučení učitelů. L. Stráníková navrhla, aby učitelé napsali své názory, které by se případně mohly uveřejnit v menšinovém tisku. Danuška Doležalová-Baltová zastává větší zapojování mladých učitelů do života menšiny: „Na učitelích záleží, jak dlouho se menšina udrží. Záleží i na tom jak se sami budou zapojovat do akcí, nejen tím, že budou zpívat či tančit, ale i tím, že přitom budou sledovat, co se děje.“ Ksenie Tomášková vyjádřila přání pozvat k nám častěji českého duchovního a připomněla pomoc učitelky Marie Štěpánové.
I. Vrbický závěrem konstatoval, že podmínky ve školství nejsou jen technika, plastová okna či zateplené fasády, ale že školy tvoří především lidé, kteří mají ze své práce mít radost a být s ní spokojení.
Na závěr dojemného setkání L. Stráníková podělila účastníkům růže, poděkovala za účast a ubezpečila je, že je jim stále k dispozici. Věříme, že se s pořádáním podobných setkání menšinových učitelů bude pokračovat.
Ž. Podsedník/žp