Korunou pětiletého studia herectví a loutkářství na Umělecké akademii v Osijeku jsou dvě absolventská představení: jedno z herectví, druhé z loutkářství. „Loutkářské představení jsem připravovala už od ledna. Představení Pleti mi dušo sevdah bylo inspirováno verši písní sevdalinek. V představení jsme se zabývali animací zvuků, vytvářeli atmosféru a jediná konkrétní věc, kterou bychom mohly nazvat loutkou, byla nit, klubko nití. Prostřednictvím sedmi písní jsme vyprávěli sedm velmi jednoduchých příběhů o vztazích. Těchto sedm příběhů se v určitém okamžiku změní v milion příběhů. Jde o příběhy, v nichž každý může najít kousek sebe, bez ohledu na věk, národnost, sexuální nebo náboženskou příslušnost. Po praktické části zkoušky je ještě analýza a popsání pracovního procesu představení formou diplomové práce. Tak jako i na ostatních fakultách, diplomová práce se musí obhájit.
Jako podnět pro další práci a potvrzení našich titulů jsme dostali nejkrásnější odměnu – bouřlivý potlesk a okouzlené publikum.
Měsíce práce donutí tělo k úsudku, že je konec. Ale brzy jsem si uvědomila, že mé studium je dvoupředmětové a že na mě čeká ještě jeden takový proces. S kolegou Gordanem jsme si pro další zkoušku vybrali text Harolda Pintera Milenec.
Milenec je podivná a zajímavá postava, která znázorňuje složitost vztahu moderního manželského páru. Sarah a Richard jsou konvenční předměstský pár. Před světem vypadá jejich život naprosto normální, dokonce dokonalý. To, co se děje doma, daleko od zvědavých pohledů nám říká, že tato dokonalost je dusí, a tak si vytvářejí tajný život. Každý den chodí Richard do práce, Sarah navštěvuje milenec v jejich domě. Richard, mezitím, chodí s děvkou. Specifičnost jejich vztahu spočívá v tom, že o svých milencích mluví otevřeně. Celá iluze havaruje v okamžiku, kdy se autor rozhodne odhalit Sarah a její odpoledne s milencem. Zjistí, že milenec Richard je vlastně její manžel. Richard, který hraje Maxe, je Richardův opak: zneužívaný svůdce, někdy jemný gentleman nebo hlídač parku. Pro ni staví milovníka, zatímco ona vytváří své vlastní smilstvo.
Vybrali jsme si mentory, o kterých víme, že by nám umožnili pokusit se vytvořit celou hru a vést nás při vývoji našich myšlenek. Naším cílem bylo zjistit, co jsme schopni po pěti letech studia a zda se můžeme tiše vydat na „trh“. Po pěti měsících práce jsme hru uvedli 17. dubna.
Před třemi lety, když jsem měla poslední představení, podporovali mne kamarádi z Dolan. Také tentokrát dodrželi slovo a přijeli. Když jsme si s Gor-
danem uvědomili, že na naše představení přijede hodně lidí, rozhodli jsme sehrát hru dvakrát, tak aby se všichni do divadla vešli. Za dva dny naši hru zhlédlo asi 150 lidí. Dokonce dvacítka známých a příbuzných z Dolan a Daruvaru se vlastními auty přijelo na hru podívat a podpořit mne. Rodiny Marjanovićova a Bublićova nabídly pomoc při uspořádání recepce a také přivezly občerstvení: různá pečiva, rohlíky, víno, domácí slivovici... Byla jsem šťastná a hrdá na to, odkud pocházím a že za mnou stojí lidé, kteří mne podporují tak či onak a mají velkou radost z mých úspěchů.
Veselé tváře, květinové kytice, čokolády, lahve, pohlednice, blahopřání… To všechno vede k myšlence, že všechno skončilo. Bylo hezké hrát si – studovat, pro to žiju, ale teď musím nabrat síly a donutit dítě v sobě, aby se posadilo k počítači a začalo psát diplomovou práci.“
Na konci tohoto semestru Matea získá diplom. Plánuje zůstat v Osijeku, kde se spolu s kolegy zúčastní různých festivalů. Prozatím je zapojená do několika projektů Národního divadla v Osijeku, do loutkového představení ve virovitickém divadle a má „nejkrásnější práci na světě – stala jsem se klaunovým doktorem v Červených nosech.
Mám mnoho dalších přání a cílů, které chci dosáhnout. Do té doby si budu hrát.“ Přeložila a upravila amšt
