Jak jste se vůbec k dobrovolníkům přidala?
Do spolku Jedni za druge a jeho činnosti jsem se zapojila na konci minulého roku. Účel samého spolku je humanitární pomoc, a aktivuje se vždy, kdy je toho potřeba. Neměli jsme zkušenost s pohromami, jako je zemětřesení velkých rozměrů, ale když k němu na území Banije došlo, neváhali jsme a šli jsme lidem poskytnout pomoc. Abychom čas našeho pobytu co nejlépe využili, na dvoře budovy městské samosprávy v Glině byl postavený velký stan, kde jsme měli sklad balíků s donacemi a někteří z nás tam také spali. Náš spolek tam byl 21 den, já jsem tam byla dva týdny.
Jak jste konkrétně lidem pomáhali?
Jeden z hlavních úkolů spolku je sběr donací a distribuce v čase nouze přesně tomu, kdo pomoc potřebuje, takže jsme se na to soustředili i v případě zemětřesení. Ale když jsme byli přímo mezi lidmi, dělali jsme, co bylo zapotřebí, abychom jim pomohli. Mužští členové spolku dokonce pomáhali s taškami na střechách nebo stavěli improvizované úkryty pro domácí zvířata. Na sociálních sítích jsme ohlašovali kontakty na lidi, kteří chtěli nějakým způsobem pomoci. Také jsme spolupracovali s ostatními spolky dobrovolníků, abychom si rozdělili úkoly mezi sebou.
Popište nám, jak probíhal jeden den na terénu.
Vstávali jsme každé ráno kolem půl sedmé, a když jsme se nasnídali a vypili kávu, následovala domluva. Rozdělili jsme se na tři dvojčlenné nebo trojčlenné týmy a automobily se vydali každý jiným směrem. Celý den jsme věnovali obchůzce vesnic, od stavení k stavení a ptali se lidí, co nejnutněji potřebují. Základní věci, jako jsou jídlo, pití, oděv, deky, polštáře a povlečení, hygienické potřeby a krmivo pro zvířata jsme jim dávali hned. Jestli bylo něco jiného zapotřebí, hleděli jsme to obstarat. Bylo-li třeba něco udělat hned, pomáhali jsme, kolik bylo v naší moci. Večer jsme se zase všichni sešli, sdělili si denní zážitky, a šlo se spát, aby bylo sil na příští den.  
Co bylo pro vás ze všeho nejtěžší?
Pohled. Smutný pohled člověka, který trpí, a svým způsobem ve tvých očích hledá ujištění, že se utrpení blíží konec. A ty víš, že mu ho nemůžeš dát. Všichni jsou vystrašení zemětřesením, a jak jsme sami mohli cítit, zem se i dále neustále otřásá. Někteří ani nepotřebovali materiální pomoc, stačilo, aby je někdo objal, anebo si s nimi popovídal. Aby alespoň na chvíli nemysleli na zemětřesení. Ta chvíle ale trvá krátce a s každým dalším otřesem se vrací i smutný pohled. Všimla jsem si, že jsem své vlastní city, asi pod přílivem adrenalinu, kontrolovala a nedala jim průchod. Obrazy strádaní, které jsme tam viděli, by ani toho nejtvrdšího člověka nenechaly lhostejným. Ale musíš být silný, abys lidem doopravdy pomohl. Když jsem ale přišla domů a začala přemýšlet o všem, co jsem viděla, tak přišly i slzy. A ty nepřestaly, až vymizel i nejslabší pocit, který jsem potlačovala. Po tom ulehčení zase přišel pocit, že jsem nepomohla dostatečně, a právě proto jsem se do Gliny několikrát vracela.
Co vás nejvíce potěšilo?
Pravě to, když jsem viděla, že jsem někomu pomohla. Lidé nám byli vděční v takové míře, že to ani neuměli vyjádřit, a tak nás objímali, brečeli. V několika případech nám zaslali dojemná psaní s poděkováním. Cítím blízkost jak s lidmi, kterým jsme pomáhali, tak i s ostatními dobrovolníky. Byli jsme v tom neštěstí spolu a vím, že mi z toho období zůstanou přátelství na celý život.
Na co jste se nejvíc těšila, když jste jela domů?
Na teplou sprchu! Sprchování ve stanu nebylo možné. Vůbec to, že jsem v teplém prostředí už bylo neobvyklé. Stan nelze vyhřát ani třemi ohřívači, a chladno k nám našlo cestu i sedmi vrstvami oblečení. Stěžovat si ale, že je chladno, mezi lidmi, kteří zůstali bez svých teplých domovů si nikdo z nás dobrovolníků ani netroufl.
Co jste se naučila a jaké zkušenosti si odnášíte do budoucího života?   
Když se setkáš s katastrofou takových rozměrů, s jakými jsem se v Glině a okolí setkala, naučíš se, jak jsou problémy, které tě každodenně trápí, doopravdy malé. Člověk myslí, že je konec světa, když si třeba nemůže koupit tričko, které si právě přeje mít. Překvapilo mě, kolik dobrovolníků je ochotno přijít pomáhat, a že takové strašlivé časy ukážou, co všechno člověk dokáže. Ještě stále existují lidé, kteří by dali jinému i víc, než mají sami.  Byla jsem u toho, když dobrovolníci dokonce dávali vlastní obuv postiženým. V časech, když jsme všichni každodenně bombardováni špatnými zprávami v televizi, je dobré vědět, že lidem, když pracují pro společný cíl, velmi málo toho zůstane v kategorii – nemožné.  
Jak skutečnost, že jste na území, kde byla každý den další zemětřesení, působila na vaši rodinu a přátele?
Cítila jsem, že mě v tom podporují, což pro mne mělo velký význam a posilovalo mě to. Přátele mně, v případě nového zemětřesení, hned zavolali, aby se ujistili, jestli jsem v pořádku. Rodiče zase měli největší obavy z toho, že tam zmrznu, což byla do jisté míry pravda. Bylo mi chladno, ale zima byla všem kolem mě, a tak jsem to nebrala jako problém, ale jako normální situaci.
Co si myslíte, kolik času bude zapotřebí, než se situace vrátí do běžných mezí?
Řekla bych, že to všechno bude trvat po léta. Myslím si, že to záleží na tom, kolik pomoci lidé dostanou. Jsou to ohromné škody a lidé je nezvládnou sami, závisí především na pomoci státu. Je tu také otázka – stavět znovu nebo se odstěhovat. Ale mám pocit, že většina nechce odejít, protože to je jejich domov a ten se těžko opouští. Doufám, že jim bude umožněno obnovit, nejen budovy, ale i život.
Otázky připravili Jana Staňová a Alen Janota, foto aj a archiv spolku

Spolek Jedni za druge – Općina Sirač  
Je to projekt skupiny nadšenců, který vznikl s cílem pomáhat, a především měl působit v obci Sirač. Scházeli se, když se vyskytla potřeba někomu naléhavě pomoci. Od zemětřesení na území Banije formálně působí jako spolek. Vede je Nensi Rendićová a do činnosti je zapojeno 17 stálých členů a 25 dobrovolníků. I nadále každý týden jezdí do Gliny a vezou s sebou další potřebné věci pro pomoc lidem v nouzi.