Andrea Dortová z Venezuely se zajímá o chorvatsko-české vztahy

  • Posted on:  středa, 10 březen 2021 00:00

CHORVATSKO JAKO VYSNĚNÁ ZEMĚ
V Záhřebu jsou ulice Pražská a Masarykova v centru města, v hlavním městě České republiky Praze existuje ulice Záhřebská, a ještě několik ulic pojmenovaných podle chorvatských měst a chorvatských velikánů, jako jsou Radić, Tesla nebo Strossmayer. Už tento fakt vypovídá o tom, že Čechy a Chorvaty spojuje víc, než by si lidé mysleli. „Milostný poměr“ (vlastně přátelský vztah) mezi Čechy a Chorvaty je oboustranný. Český vliv byl v Chorvatsku vždy chápán jako něco dobrého, kulturního a kladného, a ne jako ohrožení chorvatské identity.

Podobné věty se často mohly číst na stránkách Jednoty, byly vyřčené nebo napsané mnohými příslušníky české menšiny nebo znalci chorvatsko-českých vztahů, ale tentokrát je jejich autorka zvláštní. Jde o 21letou Andreu Dortovou z Venezuely, která od roku 2019 žije v Záhřebu a studuje chorvatštinu, kterou už docela dobře ovládá.
Svými světlými vlasy a očima úplně vyvrací obvyklou představu o latinskoamerických děvčatech, ale ještě neobvyklejší je důvod, proč se zajímá o Česko a chorvatsko-české vztahy, i to, jak se dostala do Chorvatska.
Andrea se narodila v Caracasu v roce 1999, v roce 2017 se tam zapsala na studium moderních jazyků a rozhodla se, že se někdy v budoucnosti vystěhuje z Venezuely, kde nebyla šťastná ani spokojená. Protože svým vzhledem v tamním prostředí velmi vynikala a vybočovala, a její otec byl Španěl, nebyla pro místní dostatečně Venezuelankou ani pro Španěly dostatečně Španělkou. Otcova vlast ji proto nelákala, nelákaly ji ani Německo, Itálie nebo Francie, třebaže těmito jazyky mluví. Ideální zemi našla v Chorvatsku, které ji nadchlo, jakmile ho začala zkoumat. Byla to, jak sama říká, láska na první pohled – Chorvatsko se jí zdálo krásné a zajímavé, zalíbil se jí i jazyk. Klíčová však byla její cesta do USA v roce 2018, kdy zašla do chorvatské restaurace v Miami, aby poprvé ochutnala nějakou chorvatskou specialitu.
„Tehdy jsem chorvatsky nemluvila, kromě desítky frází, které jsem se naučila online, ale pokusila jsem se objednat si jídlo. Ptali se mě, jak to, že vůbec něco chorvatsky umím, když je z mého jména zřejmé, že nejsem Chorvatka. Řekla jsem jim, že se zajímám o Chorvatsko a chtěla bych se učit chorvatsky. Oni mi vyprávěli o Chorvatsku, o chorvatské hudbě, dokonce mě pozvali na chorvatský mejdan, abych se bavila s Chorvaty, což jsem nezažila ani se svými Venezuelany. Pro občany Venezuely nejsem vůbec (ani tehdy, ani teď) Venezuelanka, a pro Španěly nejsem dostatečně Španělka, ale pro Chorvaty stačilo, že já jsem já, aby mě přijali mezi sebe. To se mi zvlášť líbilo. Taktéž to bylo s venezuelskými Chorvaty. Když jsem se zapojila do malého jazykového kurzu na čestném konzulátu, zvali mne na různé události. První den jsem měla strach, že se budu cítit nepříjemně, protože nemám chorvatský původ, ale už ve chvíli, kdy jsem to vyslovila, se zaradovali, že cizinka má zájem o Chorvatsko. O několik týdnů později jsem potkala čestného konzula, který se mě zeptal, ze které části Chorvatska pochází moje rodina, a já jsem mu odpověděla, že z Chorvatska nepochází. On na to řekl, že na tom nezáleží, že je důležitý zájem, který mám, a vášeň – to, co já cítím. Ještě chvíli jsme si povídali, on mi věnoval jednu knihu a řekl mi, že mohu používat jeho knihovnu, jestli budu chtít, a kdybych potřebovala pomoc, ať se klidně na něj obrátím. Takováto podpora byla pro mne novinkou, a šestiměsíční kurz chorvatštiny byl pro mne „oblíbenou částí týdne,“ vzpomíná Andrea na začátky svého poznávání Chorvatska.
Kvůli politickým problémům ve Venezuele se rozhodla opustit vlast dřív, než původně plánovala. Přerušila tam studium a rozhodla se v září 2019 přicestovat do Chorvatska a zapsat se na Croaticum, středisko výuky chorvatského jazyka a kultury na Filozofické fakultě v Záhřebu. Mezitím ale zahlédla inzerát, kterým se hledali lektoři na letní kurz španělštiny, a usoudila, že by se tím dalo dobře vyplnit dobu od června do září. Dostala kladnou odpověď a letadlem se z Venezuely vydala přes Bělehrad do Černé Hory. V Podgorici při výuce španělštiny využívala písně a telenovely a usoudila, že jsou si Černohorci mentalitou blízcí s Latinoameričany. Andrea si zvykla na nové prostředí, ale přece pro ni bylo neobyčejné, když se jednou frekventanti nedostavili na výuku, protože pršelo. Vzpomíná také na případ, kdy na své cestě vlakem omylem uvázla v Bijelém Polji na severu Černé Hory. „Bylo 22 hodin, měla jsem hlad, baterku vybitou, a velký strach k tomu. Nevěděla jsem, jak bych se vrátila do Podgorice, tak jsem začala tiše plakat. Nějací lidé mě uviděli, nabídli mi svou pomoc, a díky nim bylo všechno v pořádku. Ze samého zoufalství jsem jim věřila, ale vím jistě, že bych vám v případě, že by se mi to stalo ve Venezuele, tento příběh už nevyprávěla,“ praví Andrea.
I když se vázala k Černé Hoře a jejím lidem, v září nastal čas, aby šla do Chorvatska, do Záhřebu. „Mým oblíbeným místem je náměstí Bana Jelačiće, protože bylo první, které jsem navštívila. Když jsem konečně na vlastní oči viděla Jelačićovu sochu, uvědomila jsem si, že se mi podařilo přijít do Chorvatska. Na Záhřebu se mi líbí to, že je na svůj standard klidný, uspořádaný a čistý. Velkým plusem je i bezpečnost. Nemůžu přesně vysvětlit proč, ale Záhřeb zbožňuji a tady cítím zvláštní radost spojenou se zdejším životem,“ říká Andrea, která má zážitek z koncertu skupiny Prljavo kazalište v říjnu 2019 k 30. výročí legendárního koncertu z roku 1989. „Byl to první koncert, na kterém jsem v životě byla. Bylo krásné živě poslouchat píseň Mojoj majci,“ dodává Andrea. Kromě učení se chorvatštině se zabývá také učením španělštiny prostřednictvím internetu.
V Záhřebu pouhý měsíc po příchodu měla nehodu, při které ji v Ilici srazilo auto, proto musela strávit nějaký čas v nemocnici. V Záhřebu zažila také zemětřesení. Brzy nato Andreinu pozornost připoutaly nápisy, že Češi v létě, vzdor pandemii koronaviru, přijedou na dovolenou na chorvatský Jadran, dokonce speciálními vlaky. Logicky se tázala, v čem vězí takové nadšení Čechů Chorvatskem a začala zkoumat chorvatsko-české vztahy. V srpnu byla na vernisáži výstavy o Dušanu Karpatském v Národní a univerzitní knihovně v Záhřebu, kde se seznámila s autorem tohoto textu, který ji doporučil dodatečnou literaturu. Andrea se totiž rozhodla v rámci Croatica přednášet o chorvatsko-českých vztazích, a to 23. listopadu vykonala výborně a získala nejlepší známku. Tak vznikly věty ze začátku tohoto textu, jehož celkové znění přinášíme dodatečně.
V uplynulém roce se Andrea skutečně zamilovala do Chorvatska a chorvatského způsobu života, který se jí líbí víc než ten ve Venezuele. Na rozdíl od většiny cizinců, kteří se baví mezi sebou, se Andrea baví a kamarádí s místními lidmi, dokonce jednu dobu tančila ve folklorním spolku Zagreb-Markovac. Koncem roku 2019 se zúčastnila prvního setkání Mezinárodní sítě badatelů o migračních procesech mezi Chorvatskem a Jižní Amerikou, na němž měla prezentaci o venezuelských Chorvatech nazvanou Gubitak hrvatskog jezika kao posljedica prilagodbe Hrvata u Venezueli (Úbytek chorvatského jazyka jako následek adaptace Chorvatů ve Venezuele).
V Chorvatsku doposud navštívila Dubrovník, Knin, Krapinu, Vinkovce, Vukovar, Slavonský Brod a několik dalších míst. V Krapině ji zaujal pomník národního hrdiny Izidora Štroka, který byl bojovníkem ve španělské občanské válce. „Internacionální brigády a jejich příslušníci za občanské války jsou velmi významnou částí španělských dějin, proto jsem se musela krátce zastavit a vyfotografovat pomník,“ řekla Andrea, které pandemie stála v cestě, aby letos cestovala Chorvatskem ještě víc. „Vím, že Chorvatsko má i své nevýhody i přednosti, má své slabiny i věci, které nemám ráda, ale pro mne je lepší být pozitivní a zaměřit se na výhody,“ říká Andrea, která se sebekriticky vyjadřuje také o své, vskutku docela solidní, znalosti chorvatštiny. „Nejtěžší pro mne je mluvit, protože kvůli své stydlivosti občas zapomínám na slova nebo struktury. Jsem perfekcionistka, proto jsou chyby pro mne frustrující. Gramatika je trápením každého studenta jazyka, ale myslím si, že i když není lehká, má smysl, a postupně se ji naučím,“ říká Andrea. Nostalgii po Venezuele, kde dodnes žije její nejbližší rodina, nepociťuje. „Téměř každodenně si telefonuji s rodiči a babičkou a občas jim posílám fotografie. Oni nebyli nadšení, abych se učila Chorvatsky, ani abych se do Chorvatska stěhovala, ale postupně se s tím vyrovnali a teď jsou velmi šťastní a spokojení. Moje matka nazývá Chorvatsko krajinou mých snů. Otec mě loni v únoru navštívil a spolu jsme si prohlíželi Záhřeb,“ praví Andrea, sympatická a neobyčejná Venezuelanka, které se Chorvatsko pravděpodobně stane novou vlastí, a doufejme, že zachová svůj zájem o chorvatsko-české vztahy.
Text Marijan Lipovac, přel. žp, foto archiv

HISTORICKÉ VZTAHY MEZI ČECHY A CHORVATY
V Záhřebu jsou ulice Pražská a Masarykova v centru města, v hlavním městě České republiky Praze existuje ulice Záhřebská, a ještě několik ulic pojmenovaných podle chorvatských měst a chorvatských velikánů jako jsou Radić, Tesla nebo Strossmayer. Už tento fakt vypovídá o tom, že Čechy a Chorvaty spojuje víc, než by si lidé mysleli. Turismus na Jadranu, například, podnítili Češi, kteří už koncem 19. století pořádali zájezdy na chorvatské pobřeží. Tak vznikla jejich tradice, že každoročně alespoň jednou přijedou a užívají si u moře nebo chodí po horách, z čehož pak vznikly stereotypy o Češích v žabkách, kteří zaměstnávají horskou záchrannou službu HGSS, protože se ztratili na Biokovu, nebo název paštikáři, protože v době komunismu s sebou přiváželi potraviny, třebaže statistiky hovoří o něčem úplně jiném.
V každém případě je pravda, že je „milostný poměr“ (vlastně přátelské vztahy) mezi Čechy a Chorvaty oboustranný. Chorvatský jazyk má hodně slov, která dnes považujeme za chorvatská, ale ve skutečnosti pochází z češtiny. Tyto bohemismy čili čechismy byly zavedené proto, aby nahradily cizí slova, která se intelektuálům, jako byl Bogoslav Šulek, zdály nevhodné pro chorvatský jazyk, a kupodivu přežily jazykový purismus. Jedním z nich je například slovo vlak, které se nikdo nikdy nepokusil vymýtit, i když slovo stejného významu voz pochází od chorvatského slova voziti. Další příklady lze najít ve slovech dojam, časopis, predmet, stroj, mladež, narječje, smjer, pokus, zavod, vodopad a tak dále. Český vliv byl v Chorvatsku vždy chápán jako něco dobrého, kulturního a kladného, a ne jako ohrožení chorvatské identity. Právě naopak, Češi přispěli k šíření chorvatské kultury, protože píseň U boj o Nikolovi Šubićovi Zrinském (který měl za ženu Češku Evu z Rožmberka), která je v té zemi velmi populární, s Československými legiemi (po první světové válce) vyvezli do Japonska, a proto ji dodnes zpívají v japonských sborech. A pokud jde o písně, je nutné podotknout, že je známá fanouškovská píseň Oj hrvatska mati v původním znění vlastně česká sokolská píseň Sokolíci. Zvláštní vztahy jsou mezi dvěma národy, které se navzájem podporují v době válečné, v dnešní době pandemie nebo zemětřesení v roce 1880, kdy noviny v Praze pravidelně psaly o situaci v Záhřebu. August Šenoa, který měl mimochodem český původ a který zemřel na následky zápalu plic, ochořel jím při péči o postižené záhřebským velkým zemětřesením na velké zimě, byl ve své době městským radním. V době domovinské války do Chorvatska nejezdilo hodně turistů, kromě nebojácných Čechů, kteří se stejně dostali do částí Chorvatska nezasažených válkou. Tehdejší prezident Václav Havel podpořil operaci Oluja (bouře) a obranu chorvatského národa, protože mínil, že země čekala na klidný návrat okupovaných oblastí dostatečně dlouho, a když k tomu nedošlo, byla vojenská akce přijatelná. Předtím Chorvaté podpořili Čechy v době Pražského jara (které později inspirovalo Chorvatské jaro). Zajímavé jsou příběhy českých (i slovenských) turistů, kteří za pomoci svých chorvatských hostitelů museli prodloužit svůj pobyt, když se československé hranice kvůli sovětské intervenci uzavřely. V novější době Češi fandili Chorvatsku a nazývali ho Letní Česká republika (odkaz na dějiny českého turismu v této zemi) na světovém fotbalovém mistrovství v roce 2018, a o rok dříve zemřel největší český kroatista Dušan Karpatský, jemuž na počest byla před několika měsíci otevřena výstava v Národní a univerzitní knihovně. Byl jedním z nejvěrnějších zahraničních milovníků Chorvatska, který chápal „chorvatskou duši“ a to projevoval ve svých překladech. Další Čech zamilovaný do Chorvatska, který zemřel v roce 2020, byl režisér Jiří Menzel, který natočil několik dokumentů o Dubrovníku a Chorvatsku (měl nahrát i film o Záhřebu, ale se k tomu už nedostal), v jednom rozhovoru uvedl: „Když se mnou mluvíte o Chorvatsku, hned se rozveselím a je mi krásně.“ A třebaže je tu spousta dalších věcí, které by se daly zmínit, jako například první záhřebský biskup Duch, který byl prvním Čechem v Chorvatsku, nebo „Černá královna“ Barbara Celjská, významná postava chorvatských i českých dějin, nejlepší je uzavřít slovy písně Arsena Dediće: „To kad se kaže: Život je more riječ je preteška / Život je manje: malo lukavstvo / Život je Češka (Když se řekne: Život je moře, slovo je příliš těžké / Život je méně: malý úskok / Život je Česko).“
(shrnutí přednášky z 23. listopadu 2020 v Záhřebu)
Text Andrea Dortová, přel. žp,

Read 227 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 42 2021

V Jednotě číslo 42, která vychází 23. října 2021, čtěte:
- Předsednictvo Svazu v Česku: Úspěšný zájezd s bohatým programem
- Přehlídka malých hudebních skupin se poprvé konala v Osijeku
- V Lipovci se konal přátelský večírek
- Radioklub Jan Hus oslavil padesátiny: Stále ve světovém vrchu
- Sto let Svazu Čechů: Nové vedení Svazu
- In memoriam Karolina-Seka Kmoníčková
- Shrnutí jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi