O velikonočních pohlednicích ze sbírky Městského muzea Bjelovar

  • Posted on:  pátek, 09 duben 2021 00:00

Jeden z oblíbených, i když novějších velikonočních obyčejů, je poblahopřát k svátkům prostřednictvím pohlednic. Tento obyčej zdomácněl jak v Chorvatsku, tak i v Česku koncem 19. století. Velikonoční pohlednice vznikly pravděpodobně kolem roku 1880, a podobně jako o něco starší vánoční, staly se předmětem sběru jak soukromých sběratelů, tak i muzejních pracovníků. I v našem muzeu máme ve sbírce kolem čtyř set velikonočních pohlednic.

Díky zachovaným exemplářům můžeme dnes vidět, jak se během minulého století jejich podoba a provedení měnilo – od náročného chromolitografického až k dnešnímu offsetovému či digitálnímu tisku. To, co se na pohledech od jejich vzniku neměnilo, jsou zobrazované motivy, jež dodnes představují univerzální velikonoční symboliku.
Nejčastějším motivem na pohlednicích bylo omalované a ozdobené vajíčko – kraslice. S vajíčkem se setkáváme v mýtech o stvoření světa již v nejstarších starověkých kulturách, jakými byly například mezopotámská a egyptská. Také staří Římané měly přísloví „omne vivum ex ovo“ (všechno živé pochází z vajíčka). Kraslice bývala na pohlednicích zobrazována buď jako neozdobené barevné vajíčko, červené, zelené, modré či žluté nebo také ozdobená zpravidla vegetabilní ornamentikou a kompozičně umístěna mezi jarní květiny a hrající se děti, a také často vedle kuřat a zajíčků, nejčastějšími zoomorfními motivy.
Symboliku kuřete ve velikonočním kontextu lze jednoduše vysvětlit tím, že představuje nový život, protože se vylíhlo z vajíčka. Motiv zajíce pochází z germánské a anglosaské mytologie, kde byl spojován s bohyní plodnosti a jara Ostary (Eostre). Zvyk obdarovávat děti vajíčky velikonočního zajíce byl poprvé zaznamenán v druhé polovině 17. století. V roce 1678 tento obyčej popsal německý lékař a botanik Georg Franck von Franckenau (Naumburg, 1644 – Kodaň, 1704) v díle Von Ostereyern (O kraslicích) publikovaném v Heidelbergu. Zvířátko se podle jeho svědectví vyskytovalo o Velikonocích v Alsasku, Falcku a Oberrheinu, v oblastech, jejichž obyvatelstvo se většinou hlásilo k reformovaným křesťanským církvím. Legenda o zajíci, který o jarních svátcích snáší v poli barevná vajíčka a daruje je hodným dětem se rozšířila do západní a střední Evropy a migračními cestami odplula i do zámoří.
Velikonoční zajíc se tak objevil na pohlednicích a také se dostal do dětské literatury, kde se s ním poprvé setkáváme v povídce Kraslice (Ostereyer) z roku 1816, jejímž autorem byl německy farář Christoph von Schmid (Dinkelsbühl, 1768 – Augsburg, 1845). Povídka se stala velice populární a časem se vyhledávání kraslic na zahrádkách pod stromy a keři stalo jednou z nejoblíbenějších dětských kratochvílí o velikonočním ránu v Německu a v Anglii.
V druhé polovině 19. století pekárny před Velikonocemi nabízely vedle již běžných tradičních velikonočních pečiv také pečivo ve formě zajíce, do jehož středu se vsazovalo malované vajíčko. Koncem století se zpestřila i nabídka v cukrárnách, kde prodávali zákusky a marcipánové a čokoládové cukrovinky ve tvaru zajíce. Dodnes jsou čokoládoví zajíčci, zabalení do pestrobarevného staniolu, oblíbeným velikonočním dárkem. Velikonoční zajíc má dnes i své museum v Mnichově (Osterhasenmuseum). Museum bylo založeno v roce 2005, ve svých sbírkách má kolem 2000 exponátů, z nichž nejstarší pochází z 80. let 19. století.
Beránek také patří k jednomu z nejstarších a nejčastějších křesťanských symbolů, jehož původ sahá až do starozákonního období. Z těchto pradávných dob pochází zvyk obětování beránka během všech důležitých svátků, a proto se opékaný beránek stal tradičním rituálním pokrmem. V 19. století se ve středoevropských zemích na sváteční velikonoční tabuli objevuje i pečivo ve formě beránka. Jde o, v této době, přepychovou pochoutku, i když je recept na dnešní poměry jednoduchý – piškotové těsto se upeče v keramickém či plechovém pekáči ve formě beránka a vystydlé se potom ozdobí směsí z ušlehaných bílků a cukru.
Na velikonočních pohlednicích často nacházíme motiv jehněčího stáda v čele s Ježíšem pastýřem, který v jedné ruce nese jehňátko a v druhé hůl. Z ostatních náboženských motivů je tu například Poslední večeře, Modlitba na Olivetské hoře nebo Ježíšův hrob v Jeruzalému.
Kříž, jako základní symbol křesťanství, a oblíbené nebeské bytosti, andělé, se vyskytují na pohlednicích zřídka. Poměrně často se ale vyskytují zvony, jež zaujímaly významné místo v různých obřadech již v předkřesťanských obdobích. Také v starořímských hrobech jsou zachované bronzové zvony, kterými kněží vyzváněním vyháněli zlé duchy. Nejstarší zmínka o použití zvonů, jimiž se věřící zvali k bohoslužbám, pochází z roku 313. V tomto roce císař Konstantin I. Velký (274–337) vydal Milánský edikt, kterým bylo oficiálně oznámeno, že je v Římském císařství ukončeno pronásledování křesťanů. V 6. století kněží používali zvony během zpívaných mší a největší zásluhy o jejich použití v liturgii patří papežovi Řehořovi I. (540–604). Papež vydal prohlášení, ve kterém bylo nařízeno, aby se vyzváněním označoval čas a aby občané byli varováni před nebezpečím.
Církevními zvony se začalo po čase zvonit během mší v průběhu celého liturgického roku, především o vánočních a velikonočních svátcích. Během velkého – pašijového týdne církevní zvony zamlknou, protože bývají svázány od Zeleného čtvrtku až do Velikonoc. Lid věřil, že zvony na Velký čtvrtek odlétají do Říma a jejich zvuk se znovu uslyší v okamžiku oznámení Ježíšova zmrtvýchvstání. Během doby, po kterou byly zvony svázány, se používala dřevěná chrastítka či řehtačky.
Velikonoce jsou prvními jarními svátky a jedním z prvních znaků probouzející se přírody jsou zčásti rozvité pupeny na vrbovém proutí (chorv.  cice-mace, česky kočičky) a první jarní květiny – sněženky, fialky, šafrány, a proto je také často nacházíme na pohlednicích.
Pohlednice měly být hezké a líbivé. O to se postarali početní grafikové a výtvarníci. Nebylo a také dodnes není výjimkou, že se i známí malíři a výtvarníci podílejí na jejich produkci. Mezi českými výtvarníky je bezesporu nejznámější Josef Lada, ale také například Karel Šimůnek, Václav Čutta či Josef Koudelka. Z chorvatských výtvarníků sérii velikonočních pohledů vytvořil Andrija Maurović (1901–1982), zvaný i otcem chorvatského komiksu (stripu).
Přestože velikonoční klasické, tj. papírové pohlednice posílané poštou dostáváme i dnes, tento zvyk se pozvolna odsunuje do ústraní díky novým elektronickým technologiím, především digitálním pohlednicím posílaným elektronickou poštou. Virtuální svět tak pronikl i do sféry výročních obyčejů a liturgických svátků, a proto každá zachovaná pohlednice, dokonce i ta úplně nová, má svou hodnotu, jejíž půvab a krásu budeme moci v budoucnu obdivovat alespoň v muzeích.
Text Sylvie Sittová

Velikonoce ve světě
Na pohlednicích je často text, ze kterého můžeme usoudit, z které země pohlednice pochází. Jeden z nejstarších názvu pro svátek Ježíšova zmrtvýchvstání je latinské slovo pascha, jehož původ se odvozuje od hebrejského slova pesah („klidně projít“), které dodnes používají například Řekové a Aramejci. Převzaly jej také románské a skandinávské národy (francouzsky – Pasques, italsky – Pascua, rumunsky – Pasti, španělsky – Pascua de Resureccion, norsky – Påske, švédsky – Påsk, islandsky – Páskar), vyskytuje se také v holandštině – Pasen.
Ruština je jediný slovanský jazyk, který používá název pascha. V češtině se velký týden nazývá pašijový. V chorvatštině se svátek Ježíšova vzkříšení nazývá Uskrs a v srbštině Vaskrs. Tato slova mají původ ve staroslovanském slovu krьsnǫti, což znamená růst, rozvíjet se. Západoslovanské národy nazývají největší křesťanský svátek velkou nocí (česky – Velikonoce, slovensky – Veľká noc, polsky – Wielkanoc, slovinsky – Velika noč,) kdežto východoslovanské „veliký den“ (bělorusky – Вялі́кдзень, bulharsky – Великден, makedonsky – Велигден, ukrajinsky – Вели́кдень).
O něco složitější k objasnění je název pro Velikonoce v germánském světě (anglicky – Easter, německy – Ostern). Původ slova Eastern/Ostern dodnes ještě není jednoznačně jasný a existuje pro něj několik vysvětlení. Podle anglického benediktinského mnicha Bedy Ctihodného (672–735) název pochází z anglického jména bohyně jara Ostare (Eostre). Do německy mluvících zemí se slovo Eastern pravděpodobně dostalo během christianizace dnešního Německa anglosaskými mnichy, a původní obyvatelstvo je možná přechýlilo na název Ostern. Také existuje domněnka, že název Ostern pochází ze středně hornoněmeckého (mittelhochdeutsch) slova Urständ („vstal z mrtvých“).

Literatura a prameny
Cavendish, Richard i Trevor O. Ling. 1989. Mitologija. Zagreb: Mladinska knjiga.
Chevalier, Jean a Alain Gheerbrant. 1994. Rječnik simbola. Zagreb: NZMH, Mladost.
Karpaš, Roman. 2005. Pohlednice – historie lístků, které změnily svět, Liberec: Vydal Roman Karpaš – RK.
Sitta, Silvija. 2007. Svijet starih razglednica. Bjelovar: Gradski muzej Bjelovar.
Vavřinová, Valburga. 2006. Malá encyklopedie Velikonoc, Praha: Nakladatelství Libri.
www.filokartie.com – online magazín pro sběratelé pohlednic
Dokumentace a archív GMB: Inventární kniha muzea a katalogické kartičky ze Sbírky pohlednic (1997–2020)

Read 52 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 37 2021

V Jednotě číslo 37, která vychází 18. září 2021, čtěte:
- Poprvé Dny české kultury v Daruvarském Brestově
- Valná hromada v Šibovci
- Valná hromada a křest ročenky v Daruvaru
- Přátelské posezení v Kaptolu
- Letní škola v Česku žáků šestých tříd českých škol
- Sto let Svazu Čechů: Nové úspěchy a náznaky zlepšení vztahů
- Z dějin Ivanova Sela
- Vzpomínka na básníka a výtvarného kritika Željka Sabola
- Županská přehlídka menšinové tvořivosti v Daruvaru
- Shrnutí jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi