Sto let Svazu Čechů XVIII – V nových poměrech

  • Posted on:  čtvrtek, 09 září 2021 00:00

ZALOŽENÍ ČESKOSLOVENSKÉHO SVAZU V NÁRODNÍ REPUBLICE CHORVATSKU
Bez podpory mateřského státu se Češi v Chorvatsku silněji zaměří na svou novou vlast, Jugoslávii, respektive Chorvatsko, a na spolupráci s jejich institucemi a národy. Ale přerušení přátelství Jugoslávie se Sovětským Svazem a dalšími socialistickými státy doprovázela nařčení, že Jugoslávie zradila zásady socialismu. Na to jugoslávská moc, aby dokázala svou „pravověrnost“, odpovídala větší represí a terorem proti rozdílně smýšlejícím lidem, včetně těch podporujících Rezoluci Informbyra. Objevily se také pochybnosti o loajálnosti české menšiny k Jugoslávii, protože se mnozí její příslušníci z Jugoslávie vystěhovali do Československa a někteří z nich Rezoluci Informbyra podpořili.

Mezi reemigranty byli také předáci Svazu Čechů, předseda Josef Vojáček Taras a tajemník Jan Pavlík. Za těch okolností Ministerstvo vnitra Chorvatska 20. října 1948 rozhodlo o rozpuštění Svazu Čechů v Jugoslávii. Svaz tedy po třech letech po obnovení přestal působit, přestala vycházet také Jednota. Důvod k zrušení Svazu není znám. Oficiální vysvětlení bylo, že byla provedena reorganizace, protože menšinová politika byla přenechána jednotlivým republikám, a proto se také menšinové organizace zakládaly na republikové úrovni. Šlo však o to, že stát chtěl Svaz úplně podřídit své politice, a to reemigrace také umožnila, protože se do čela dostal nový, k tomu způsobilejší kádr.
Obnovení činnosti Svazu probíhalo postupně. V Daruvaru bylo 20. února 1949 založeno Sdružení kulturních spolků české menšiny, které shromažďovalo devět spolků z území okresu Daruvar, jako jádro budoucího Svazu. Byly schváleny stanovy a zvolen výkonný výbor v čele s Josefem Křivkou Jokou, který byl zároveň předsedou Okresního národního výboru v Daruvaru, a s místopředsedou Aleksandrem Vondráčkem, tajemníkem Božidarem Grubišićem a členy Václavem Částkem, Frantou Burianem, Františkem Doležalem, Richardem Podsedníkem a Václavem Mildem. Sdružení rozhodlo dál vydávat týdeník Jednota a hlavním redaktorem zvolilo B. Grubišiće. Jednota začala znovu vycházet 11. března 1949, ale jako orgán české menšiny v Jugoslávii, ne Sdružení kulturních spolků, protože si jeho předáci byli vědomi toho, že zastřešují jen část české menšiny, byť možná nejvitálnější. Tím se zároveň chtělo předejít tomu, aby jiná sdružení začala vydávat vlastní noviny a umožnit, aby se Jednota profilovala jako celomenšinový zpravodaj.
Sdružení vypracovalo návrh stanov nové organizace, která svým názvem navazovala na předválečnou tradici: Československý svaz v Národní republice Chorvatsku, která měla být zastřešující institucí pro Čechy, ale také pro Slováky v Chorvatsku. Třebaže byla názvem omezena jen na Chorvatsko, stanovy umožňovaly sdružování všech českých a slovenských spolků, jak v Chorvatsku, tak v ostatních republikách. V dubnu 1949 Ministerstvo vnitra NR Chorvatska stanovy schválilo, a tím se mohlo přistoupit k založení, respektive obnovení Československého svazu. Jak stanovy uváděly, záměrem bylo, aby se „celá naše menšinová kulturně-osvětová činnost vedla a usměrňovala jednotně za jediným cílem – štěstím a blahobytem naší menšiny a šťastnou socialistickou Jugoslávií.“
Zakladatelské shromáždění Svazu se konalo 8. května 1949 v Daruvaru za přítomnosti 97 delegátů z 35 českých a slovenských spolků z Chorvatska, jakož i delegátů Čechů z Bělehradu a Vojvodiny. Předsedou Svazu se stal 49letý Václav Rohan, ředitel státního mlýna v Hercegovci, dřívější radní ZAVNOH, Josef Křivka Joka se stal místopředsedou, Karel Řehák z Pakrace tajemníkem a Václav Částek z Daruvaru pokladním. Zvolil výkonný výbor s 27 členy a 6 náhradníky a šestičlenný dozorčí výbor.
Schválil rezoluci, která určila rámec působení a cíle Československého svazu. Mezi jiným uvádí: „V rámci Československého svazu jako ústředního orgánu českých a slovenských kulturně-osvětových spolků na území NR Chorvatska budeme vyvíjet nejširší kulturní činnost s přesvědčením, že nás naše minulost a šťastnější budoucnost spojují; zaměříme své síly nejen na uchovávání našich národnostních a kulturních charakteristik, ale také na vývoj nových, v duchu naší socialistické skutečnosti, aby ty vlastnosti byly odrazem kreativity, úspěchu a radosti, se kterou vítáme všechna naše nová pracovní vítězství. Naším úkolem je uchovávat a prohlubovat kulturní spolupráci české a slovenské národnosti s ostatními národy v Chorvatsku a tím dát svůj přínos bratrství a jednotě našich národů.“ Mezi cíli se uvádí šíření vědy, literatury a umění, výchova kulturních pracovníků a učitelského kádru, pořádání divadelních představení, lidových slavností, pěveckých sborů a dalších kulturních akcí, pořádání přednášek a kulturně-osvětových slavností, kulturně-osvětových kurzů, zakládání čítáren a knihoven. V rezoluci se vyjadřuje znechucení z chování československé vlády vůči Jugoslávii, zejména z hospodářského bojkotu, neuznávání hodností jugoslávských důstojníků v Československu, vyhnání jugoslávských učňů z odborných učilišť, odmítání tisku jugoslávských knih už připravených k tisku, nabízení pomoci „zrádcům a imperialistickým agentům“ a klade otázku: „Je možné, aby to provádělo socialistické vedení nadchnuté ideami marxismu a leninismu?“ V rezoluci vyjadřuje věrnost nové Jugoslávii a socialismu a vzkazuje, že Čechy a Slováky v Chorvatsku takovéto chování roztrpčuje. „Těší nás, že víme, že tuto nepřátelskou kampaň nevede český a slovenský národ než jednotliví političtí vůdci. Víme také, že český a slovenský národ v Československu má Jugoslávii nesmírně rád a že se tato láska udržela v průběhu staletí společného boje a usilování o vysvobození Slovanů z cizineckého otroctví. Tuto lásku ze srdce českého a slovenského národa nevymaže žádná rezoluce, žádné Informbyro,“ uvádí se v rezoluci.
I když měl stejný název jako předválečná zastřešující organizace české a slovenské menšiny, na dřívější tradice se Československý svaz a jeho předáci příliš neodvolávali. Naopak, o svých předchůdcích promlouvali kriticky, velmi často bez skutečného základu. Československý svaz shromažďoval vedle Čechů také Slováky v Chorvatsku, ale na rozdíl od období mezi válkami nepropagoval československý unitarismus, který byl zavržen i v Československu, než na Čechy a na Slováky pohlížel jako na dva oddělené, ale zároveň blízké a bratrské národy. Ale, jak tomu bylo i dříve, terminologie byla často nejasná a nepřesná, takže se pojem „naše menšina“ či „naše národnost“ někdy používal jen k označení Čechů, občas se vztahoval na Čechy i na Slováky, a občas zůstávalo nejasné, co se tím pojmem myslí.
Na rozdíl od Svazu Čechů v Jugoslávii, který byl shodou okolností donucen převážně se zabývat reemigrací, Československý svaz se mohl soustředit na organizování kulturní činnosti českých a slovenských spolků, jakož i na organizování menšinových škol, protože poté, co do reemigrace byla zapojena pouhá část zdejších Čechů, bylo zřejmé, že česká menšina zůstane přítomna v Chorvatsku ve znatelném počtu a že se se svými spolky přizpůsobí novým společensko-politickým okolnostem. Proto bylo důležité zřetelně vyjadřovat loajálnost Jugoslávii a jejímu komunistickému režimu a odsuzovat tehdejší politiku Československa. Typicky pro okolnosti života v totalitní soustavě, Svaz musel až do konce osmdesátých let své působení, ale také rétoriku, přizpůsobovat k úřední státní politice, její komunistické ideologii a propagandě, jako to musely činit i jiné společenské organizace. Projevy předáků Svazu na zasedáních jeho těles a na akcích byly zpravidla proložené komunistickými hláškami, zvlášť těmi o bratrství a jednotě. Na druhé straně komunistická moc vůči národnostním menšinám vedla kladnou politiku, zaměřenou na uchování jejich identity a zabraňování asimilace. V tom smyslu přinášela zákony a schvalovala finanční prostředky. Československý svaz tak pro svou činnost dostával prostředky z republikového rozpočtu Chorvatska, i když část příjmů zajišťovaly i jednotlivé spolky, které měly povinně Svazu platit deset procent z členského a ostatních příjmů. Uskutečňování zaručených práv v praxi se neobešlo bez potíží, ale podle zásad „bratrství a jednoty národů a národností Jugoslávie“ komunističtí politici a funkcionáři vždy kladně hovořili o všech menšinách, i o české, za nevyhnutelného zdůrazňování jejího přínosu v Národně osvobozeneckém boji. Za takových okolností Československý svaz po čtyři desetiletí vyvíjel své činnosti v oblastech kultury a osvěty s cílem zachování národnostní identity Čechů a Slováků v Chorvatsku. Velmi důležité bylo i to, že všichni Češi v Chorvatsku konečně získali státní občanství Jugoslávie, respektive Chorvatska, čímž byl vyřešen problém, který je tížil v období po r. 1918 a který znemožňoval jejich plné zapojení do zdejšího společenství.
Text Marijan Lipovac, přel. žp, foto archiv Jednoty a Svazu Čechů

Read 10 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 37 2021

V Jednotě číslo 37, která vychází 18. září 2021, čtěte:
- Poprvé Dny české kultury v Daruvarském Brestově
- Valná hromada v Šibovci
- Valná hromada a křest ročenky v Daruvaru
- Přátelské posezení v Kaptolu
- Letní škola v Česku žáků šestých tříd českých škol
- Sto let Svazu Čechů: Nové úspěchy a náznaky zlepšení vztahů
- Z dějin Ivanova Sela
- Vzpomínka na básníka a výtvarného kritika Željka Sabola
- Županská přehlídka menšinové tvořivosti v Daruvaru
- Shrnutí jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi