„Znalost češtiny se mi náramně hodila, a to nejen v práci, ale i v běžném životě. Vlastně už na policii, kde jsem se musel na začátku svého pobytu přihlásit, se mi stala taková zajímavá příhoda. Zaměstnankyně se totiž divila jak to, že jsem z Chorvatska, a tak dobře umím česky. Tak jsem jí, stejně jako později i mnoha dalším, musel vysvětlovat, že jsem měl k češtině blízko. Chodil jsem do české mateřské školy Ferdy Mravence a do české školy J. A. Komenského v Daruvaru, rád jsem navštěvoval knihovnu F. Buriana. V mé rodině česky mluví všichni, dokonce i moje maminka Kata, která pochází z Bosny, se česky naučila. Česky na mě mluvila i babička. Táta Véna Pinkava je z Horního Daruvaru. Zaměstnankyně na policii mi nakonec prozradila, že i ona se jmenuje Pinkavová. Jaká náhoda! A to hned na začátku mého pobytu v ČR. Snad to je dobré znamení, pomyslel jsem si.“
Do Plzně za prací
„Když jsem přijel do Čech, rozuměl jsem všem. To byla první dobrá věc a další byla ta, že jsem tam nebyl sám. Ve stejném podniku totiž šest let pracovala jako pokojská i moje sestra Kristina. A ve stejné restauraci, kde pracuji, je vedoucí směny Danijel Jerman ze Šibovce, který tam začal pracovat o tři roky dříve a hlásil mi, že shánějí kuchaře. Tak jsem tam odjel taky,“ vysvětloval Dario, jak se vlastně do Plzně dostal. „V Daruvaru jsem ukončil střední hoteliérskou školu, pracoval jsem na sezónní práci u moře – Krk, Novigrad, Umag, kde jsem sice nasbíral zkušenosti v oboru, ale doma jsem nemohl sehnat práci, proto jsem se rozhodl zkusit to v Čechách,“ vysvětluje Dario. Hotel a restaurace Rango má otevřeno celý den od 8 do 23 hodin večer, i o víkendech. S platem jsem byl celkem spokojen. Majitelé hotelu pocházejí z Bosny. Provozují ho už 28 let a jde jim to dobře. Kvalitou se řadí mezi přední hotely v Česku.“
Znalost češtiny
„Musím říct, že se mi znalost češtiny hodila i u moře. Domluvil jsem se s turisty, kteří se tomu divili, ale byli rádi, že se mohou domluvit svým rodným jazykem. V Česku jsem rozuměl všemu, co mi říkají, ale Češi nám z Chorvatska často nerozumí, protože naše slovní zásoba se od té jejich přece jen liší. Češi nevědí nic o české menšině v Chorvatsku, neznají Daruvar, nevědí, že vyrůstáme s češtinou v českém prostředí, že tu udržujeme české zvyky. Většinou se zajímají jen o moře,“ míní Dario.
Hrdost na svůj český původ
„Lásku k češství jsem získal od babičky Anny, roz. Vávrové z Holubňáku, která mi zpívala české písničky a učila mě české básničky a říkadla. Já osobně jsem hrdý na svůj český původ i na to, že umím česky. Kromě ní a chorvatštiny se domluvím i německy a anglicky. A protože v kuchyni jsme měli i pomocné síly z Ukrajiny, naučil jsem se tam i ukrajinsky. A jak se říká, kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem. Možná se to někdy hodí. Rád sleduju české televizní seriály – Ulice, Ordinace v Růžové zahradě, rád si poslechnu české písničky na televizním programu Šlágr. Miluju dechovky. Bohužel já sám na nic nehraju, zato si ale rád zazpívám česky i chorvatsky, a to většinou při práci. V kuchyni jsem jeden z nejhlasitějších. Práce mi při písničce jde líp od ruky.“
Nové koření – piment
Dario pak vyprávěl, že se v Plzni dozvěděl, co to je nové koření (piment), co jalovec (borovica, klekova boba), co tuřín (bijela repa). „S kolegy jsme byli vysíláni na různá školení a zdokonalování třeba ve zpracování ryb a mas. Restaurace v Plzni, kde pracuji, dbá totiž na veškeré certifikáty, týkající se potravin, hygieny a přípravy jídel. Češi jsou trochu jiní než my, chtějí hodně vidět, během víkendu hodně cestují a chodí jíst do restaurací víc než my v Chorvatsku. Co se týče jídel, tak u Čechů jsou snad nejžádanější svíčková a uzené koleno.
Jízda na motorce a střelba
Ve volných chvílích Dario rád tráví na motorce, se kterou sjezdil všechny možné kouty Česka od Prahy až k Mariánským lázním. „V Plzni jsem si taky chodil zastřílet na střelnici, stejně jako kdysi když jsem byl malý na lipoveckou střelnici,“ pochlubil se s nevšední zálibou a dodal, že má i sbírku profesionálních nožů.
„Ačkoliv jsem se rozhodl pro odchod z České republiky, nikdy na časy strávené tam nezapomenu. Zůstanou mi hezké vzpomínky na pobyt, kamarády, dobré jídlo, pivo, českou tradiční kuchyni. Nezapomenu na milé přijetí kolektivem. Určitě se tam budu rád vracet. Přemýšlel jsem, že bych si v Daruvaru otevřel nějakou restauraci. Mám ale strach, jak to dopadne kvůli koronaviru,“ svěřil se Dario Pinkava, který se s námi loučil další zajímavou příhodou. Týkala se navázání kontaktů s Pinkavovými z Brna. „Napsali mi na facebook, že by se s naší rodinou rádi seznámili a že mají stejné příjmení. Letos v létě navštívili mé rodiče v Horním Daruvaru, tak doufám, že kontakt mezi českými a chorvatskými Pinkavovými udržíme.“ Text A. Raisová, foto ar a Dario Pinkava