„Nikdy jsem si nemyslel, že budu malířem. Když se mě v sedmé třídě táta ptal, čím chci být, řekl jsem automechanikem a on na to, že jich je hodně, ať jdu radši za malíře. Na to jsem mu odpověděl, že se mi malířské povolání nelíbí. Jednou, když táta dělal melouch a já mu pomáhal, zkusil jsem si, jaké to je používat štětec, váleček a zalíbilo se mi to natolik, že jsem se v osmé třídě rozhodl stát se malířem. Dá se tedy říci, že malování si našlo mě, ne já je,“ řekl nám Danko, který po základní škole pokračoval na tříleté střední stavební škole v Pakraci. „Vystudoval jsem ji s výborným prospěchem a to, co jsem se tam naučil, jsem si prakticky vyzkoušel v daruvarské firmě Novogradnja a po jejím zániku v roce 2002 i v podniku Nove boje, v níž pracuji už 20 let. Kromě malování a barvení děláme i fasády. Jsme v partě stále stejní od prvního dne, dva odešli do důchodu, další do Německa. Jeden z nich je stejně jako já Čech. Majitel je super, platí včas a dobře, takže si nemáme na co stěžovat. Pracovní doba je pevná. Kdyby se mi tu nelíbilo, odešel bych.
CESTOVÁNÍ DÍKY PRÁCI
Svou práci mám rád i kvůli tomu, že nejsem na jednom místě a stále cestuji, takže spojím praktické se zajímavým. A protože pracujeme i v zahraničí a u moře, měl jsem možnost toho už celkem dost procestovat. Hned potom, co jsem se u pana Ježince zaměstnal, jsme pracovali v Berlíně, kde jsme vymalovali celé chorvatské velvyslanectví. Tenkrát jsme tam byli měsíc a půl a dost jsme si vydělali. Měl jsem příležitost vidět a prohlédnout si to ohromné město a vidět spoustu zajímavých věcí. Byl to zvláštní zážitek a má první pracovní cesta do ciziny. Od té doby jsem toho díky své práci dost viděl. V Chorvatsku jsem se dostal na známá místa jako např. Brijuni, kde jsme vymalovali Titovo muzeum a hotel Istra. V Záhřebu jsme obarvili sportovní halu Arenu, „Ciboninu věž” podniku Agrokor, vojenské studium Dr. Franji Tuđmana a jiná místa. Každoročně v zimě totiž jezdíme pracovat do jiného hotelu, díky tomu si pak vyhlídnu, kam pojedu v létě. Například vloni to byla Rovinj, která je krásná. Moc se mi líbil také Rab, Makarska, Pag, Metković, Vela Luka, Orebić, Zadar, Mali Lošinj, Opatija aj. Mám rád i malá místa jako třeba Selce.“
KDY SE PUSTIT DO MALOVÁNÍ
„To záleží na finanční situaci. Staří lidé si zvou profesionální malíře, mladší a střední generace si maluje sama, nejlépe na jaře, v létě a na začátku podzimu, protože místnosti jsou vyhřáté a malování jde lépe od ruky. V létě se zdi dobře suší, musí se ale dát pozor na přímé slunce, zvlášť na jižní straně. Díky válečku se udělá menší nepořádek. Před malováním je třeba se poradit v obchodech a s mistrem jakou barvu je nejlépe použít, což zaleží na druhu zdi a předchozím nátěru. Stěny je potřeba seškrábat a zbavit se starého nátěru. Když se začne malba nabalovat, nemá cenu pokračovat s dalším nátěrem. To se stává v průměru asi po sedmém bílení, zaleží na předchozí hustotě barvy u bílení, u něhož nesmí být barva ani hustá ani řídká. Tak se předejde seškrabování. Seškrábanou zeď je dobré přetřít mokrou štětkou a provést penetraci (impregnaci) a rozetřít nerovnosti. Potom nechat stěny vyschnout a pak teprve malovat. Na první nátěr by bylo dobré použít řidší barvu a malovat až po jejím vyschnutí,“ vysvětlil Danko. „Pokud jde o barvy, lidé se začali vracet k bílé. Zájem je ale i o světlé odstíny jakou je šedá, barva vanilky, banánu, cappuccina, pomeranče. Žádané jsou i kontrasty, třeba tmavě šedá s bílou nebo oranžová se žlutou. Móda válečků je ta tam. Stačí jen zvýraznit vzorek válečku na jedné straně zdi. Tapety nejsou pro stěny vhodné, protože pak nedýchají, stačí jen nalepit je na jednu zeď nebo použít vzorek,“ odpověděl Danko.
MNOHO ZÁLIB
„Mám různé záliby. Třeba na bubny hraju už deset let v dolanské besedě. Začal jsem náhodou na vítání Nového roku. V besední hudbě, kde dva z mých kamarádů hráli na trubku a buben, mě vybídli, abych si zkusil zahrát na bicí. Váhal jsem, ale nakonec jsem to zkusil. Šlo mi to, a tak jsem u bubnů zůstal. Když to viděl vedoucí hudby Željko Dostál a učitel Milivoj Částek, řekli mi, že mám rytmus v krvi a ať přijdu zase. Já tedy přišel a držel jsem rytmus. Pak to šlo jako po másle. Dostal jsem uniformu a přišlo první vystoupení. Musím říct, že to bylo výborné rozhodnutí a jsem rád, že jsem se k tomu odhodlal. V Dolanech se mi líbí, je tam dobrá parta. S členy Besedy cestujeme, bavíme se a je nám fajn. Nemám totiž nervy sedět doma a nic nedělat. Z rodiny nehrál ani nezpíval nikdo. Jen můj 35letý bratr Zdravko se v roce 2007 hlásil do TV show, v němž chtěl zpívat. Bratr tančí v dolanské Besedě. Rád vaří, pečuje o zahrádku, žije s rodiči.“
JAKÉ JE TO VAŘIT PIVO
Danko nám potvrdil že vaří pivo. Začal ho vařit doma u rodičů v Daruvaru. „Zkusit uvařit si pivo mě napadlo, když jsem v televizi viděl, jak se to dělá. Řekl jsem si, že to není tak složité a že to zkusím také. Recept jsem si našel na internetu a prostudoval různé články. Dva týdny jsem sledoval, jak se situace vyvíjí. Poprvé jsem vařil pivo v roce 2016 – od té doby jsem se zdokonaloval. S první pivní várkou jsem nebyl moc spokojený, ale aspoň jsem to vyzkoušel a viděl, jak to probíhá. Nevzdával jsem se a vařil jsem jednu várku za druhou. Pokaždé to byl pokrok. Teď už mám za sebou 25 várek a libuju si ve výsledku. Pivo vařím většinou v zimě, to jsem uvařil 30litrovou várku.“
CO JE TO AIRSOFT
„Kromě piva se rád zabývám airsoftem. To je hra, kde hráči simulují válečný zásah s použitím repliky vojenských zbraní. Soupeři v mužstvech po sobě střílí šesti až osmimilimetrovými projektily podobně jako v paintballu, ale s tím rozdílem, že v airsoftu je víc než 200 hráčů, kteří se pohybují na větší ploše, asi 2x2 km ve speciálním oblečení. Tato hra je populární v Číně, Japonsku, Koreji, Filipínách. Hráč zdvižením ruky a výkřikem oznamuje že byl zasažen, ale může se vrátit do hry ve variantě respawn, kde znovu ožije. Hra může trvat i několik dní. Hraje se i v noci. Jsem členem Airsoft klubu Komarci Daruvar – jezdíme po lesích a opuštěných kasárnách, organizujeme setkání, scházíme se skoro každý víkend.
JÍZDA NA KOLE
Další mou láskou je cyklistika. S kamarádem se občas vydáme na túry. Je to další adrenalinový sport, kterým si dobíjím baterky. Oba máme rádi výzvy, a tak se stává, že ujedeme několik stovek kilometrů. Nezapomenu na túru před deseti lety, kdy jsme se vypravili do Koprivnice a zpět a najeli 215 km. Na kole jezdím i u moře.
ZA PŘÍRODOU DO STŘEŽAN
Protože v Daruvaru bydlím s rodinou v bytě a často nám chybí styk s přírodou, s rodinou rádi jezdíme do Horních Střežan na hospodářství, které jsem obnovil po babičce z maminčiny strany. Scházím se tam nejen s rodinou, ale i s kamarády na grilování, na oslavách narozenin a Nového roku. Jednou bychom rádi bydleli v domku se zahradou, kde bychom chovali zvířata. To je náš sen.
Manželka Ivana, za svobodna Kopljarová, je z Daruvaru. Pracuje 15 let v hotelu Termal. Je administrátorka, vystudovala turistickou školu v Daruvaru,“ uvedl Danko a vyprávěl nám, jak se před devíti lety seznámili. „Viděli jsme se v Termalu, kde jsme malovali. Zamiloval jsem se do ní na první pohled. S dcerou Emou (3,5 roku), která chodí do české školky v Daruvaru mluvím česky, všemu rozumí, stejně jako má žena. Doma se hovořilo vždycky česky. I oba prarodiče byli Češi, takže české kořeny máme opravdu hluboké. S rodinou plánuji po koroně navštívit ČR, s mou rodinou jsme tam ještě nikdy nebyli, přestože na Českolipsku máme příbuzné. Žije tam tátova sestřenice. Já jsem byl v ČR s dolanskou Besedou, se kterou jsem byl i v Rumunsku. Kromě toho jsem navštívil Německo, Itálii a Francii.
Rodiče Zdenka a Fráňo Smolovi z Daruvaru jsou v důchodu. Maminka, za svobodna Chudobová, je z Horních Střežan, pracovala ve veterinářské stanici. Otec pochází z Holubňáku, byl také malířem pokojů. Bratr Zdravko je číšníkem v bistru Domagoj.“
Z rozhovoru s Dankem jsme se dozvěděli, jestli je lepší malovat nebo tapetovat, jaké barvy jsou v módě, kdy se do malování pustit. Mohla by to být inspirace pro mnohé z vás, kteří byste jaro chtěli přivítat v čistém bytě nebo domě. Text A. Raisová, foto ar a rodinný archiv