Přestože je rodilá Pražanka, narodila se 21. března 1955, ukončila v Praze jazykové gymnázium a poté studium dramaturgie a scenáristiky na FAMU, její život a dospívání bylo silně ovlivněno ukrajinskými vazbami na otcovu rodnou vlast.
Vasil Kločurak se narodil v městečku Jasiňa, středisku etnické skupiny Huculů, ležící na východě Zakarpatské oblasti Ukrajiny. Městečko (v roce 2021 žilo v něm kolem 8500 obyvatel) patřilo kdysi Rakousko-Uhersku a po jeho rozkladu se v roce 1919 stalo hlavním městem krátce existující Huculské republiky, v jejímž čele stál Halinin strýc Štefan Kločurak. Ta však nebyla nikým uznána jako samostatný stát a existovala pouhých několik měsíců. Po rumunské invazi republika zanikla a strýc Štefan byl uvězněn v Rumunsku. Toto území se později na základě Saint-Germainské smlouvy z roku 1919 stalo, pod názvem Podkarpatská Rus, součástí Československa, ve kterém setrvalo do roku 1939 a dokonce tam vedlo z Prahy i přímé spojení rychlíkem. V roce 1944 bylo toto území připojeno k Ukrajinské SSR.
Bratří Štefan a Vasil Kločurakovi pocházeli z početné rodiny (dokonce z osmnácti dětí, z kterých polovina zemřela v útlém věku), která si silně zakládala na svém původu a ukrajinském, zejména huculském, národním uvědomění. Starší bratr Štefan (Jasiňa, 1905 – Praha, 1980), politik, redaktor a právník, emigroval v roce 1939 do Prahy, prožil tu druhou světovou válku, avšak v roce 1945 byl zajat sovětskou policii a deportován na Sibiř. Dvanáct let strávil v nejobávanějším sovětském gulagu, ve Vorkutě, umístěném za polárním kruhem, kde zimní teplota klesá pod –50 stupňů Celsia. Po odpykání trestu se v roce 1957 vrátil do Československa a žil v Praze do své smrti. V roce 2019 mu prezident Petro Porošenko posthumně udělil Řád svobody za „významný osobní přínos k oživení ukrajinské státnosti a za nesobeckou službu ukrajinskému lidu“.
Halinu Pawlowskou ve tvorbě často inspirovala její rodina a tak popsala dospívání a poměry ve své česko-ukrajinské rodině po boku svérázného otce, básníka Vasila, jenž byl sice fyzicky přítomen v Praze, do které zavítal v roce 1939 jako student práv, ale v srdci a duchu byl v rodné Ukrajině, do které se už nikdy nevrátil. Halinina matka byla učitelka, Zdeňka (rozená Herrová) a běžně se u nich doma mluvilo dvojjazyčně – dialog mezi matkou a dcerou probíhal v češtině, mezi dcerou a otcem ukrajinsky. Protože se i její otec politicky angažoval ohledně ukrajinské otázky, také jemu hrozil gulag a byl neustále pod dozorem tajných agentů. A proto některé vzpomínky Haliny Pawlowské na dětství nebývají veselé: „Když jsem zlobila, tak mi říkal, že mě odvlečou na Sibiř. Sibiř je můj děs z dětství. Jako dítě jsem se vždycky bála, když v noci zazvonil zvonek, protože tátu zřejmě vedli k výslechům. Přicházeli pro něj vždycky nad ránem. Noční neočekávané zvonění, dupot a hlasy mě děsily“ svěřila se v dokumentárním seriálu Tajemství rodu.
Na základě rodinných vzpomínek vznikl scénář a na jeho podkladě film Díky za každé nové ráno, jenž si oblíbili nejen diváci, ale také filmová kritika. Halina popsala každodenní život gymnazistky Olgy prožívající lásky, školní trable a kamarádské nešvary. Život běžné středoškolačky, který se na první pohled nelišil nijak zvlášť od tisíce dívek v tehdejším socialistickém Československu. Až na tu vlastní rodinu – podivínského otce, který ji nutí recitovat jeho básně na četných ukrajinských večírcích „melánkách“ a členy rozvětvené rodiny z Ukrajiny, kteří rádi navštěvovali své pražské příbuzné.
Film získal několik prestižních cen, mimo jiné i Českého lva (1994) a to dokonce v několika kategoriích: jako nejlepší film roku, nejlepší scénář (H. Pawlowská), nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli (Ivana Chýlková) a nejlepší režii (Milan Šteindler). Kromě toho jej Národní asociace ČFTA nominovala na filmovou soutěž americké Akademie filmových umění a věd Oscar 1995.
O několik let později vyšla v knižní podobě v pražském nakladatelství Motto i stejnojmenná novela. Nakladatelství Motto patří k jednomu z nejúspěšnějších českých vydavatelství a Halina Pawlowská s ním spolupracuje od roku 1994, kdy vydalo její první sbírku fejetonu Proč jsem se neoběsila. Počet dosud vydaných titulů se přibližuje úctyhodné čtyřicítce. Jako spisovatelka je Halina Pawlowská autorkou próz na rozhraní krátké povídky a fejetonu tematicky se pohybujících většinou v oblasti jejího vlastního světa dětství a mládí. Často rozebírá milostné a manželské lapálie, traumata dívčího věku, lásky, přátelství a rodičovství. Kromě novel Díky za každé nové ráno (1994), Zoufalé ženy dělají zoufalé věci (1993), autobiografické novely věnované zesnulému manželovi Zdeňkovi Pravda o mém muži (2013) zajímavý je román Tři v háji (2004), který napsala spolu s Ivou Hercíkovou a Michalem Vieweghem, jehož ústředním tématem je manželská nevěra. Podle scénářů Haliny Pawlowské byla natočena i spousta filmů. Zájemci o literární dílo Haliny Pawlowské si mohou v Českém oddělení daruvarské městské knihovny vypůjčit knihy, kde je k dispozici kolem dvaceti titulů a filmoví fanoušci se mohou na YouTube podívat na film Díky za každé nové ráno, jakožto i dokumentární cyklus Tajemství rodu, mezi nimiž je i část věnovaná rodině Haliny Pawlowské. Připravila Sylvie Sittová
HALINA JE VYHLÁŠENÁ KUCHAŘKA
Halina Pawlowská je vyhlášená kuchařka a kromě četných talk-showů, které moderovala a scénáristicky se na nich podílela (např. Banánové rybičky) jednu dobu také připravovala televizní pořad „S Halinou v kuchyni“. Četné recepty, mezi nimiž je také několik ukrajinských, sepsala a publikovala ve třech kuchařkách.
