Svým vzhledem připomíná taneční pár a kultovní status si získal i mezi četnými návštěvníky Prahy. Má se za to, že je po Hradčanech a Karlově mostu třetí pražskou pamětihodností, nejvíce fotografovanou turisty. Dům se zařadil na seznamy nejzvláštnějších soudobých staveb. Je symbolem současné pražské architektury a celého období zahájeného sametovou revolucí v roce 1989.
„Český architekt chorvatského původu“, jak se Vlado Milunićovi v české veřejnosti říkalo, byl prostý a srdečný muž, který svým vzhledem, světlými vlasy a knírem připomínal svého přítele Václava Havla, a zároveň byl osobou se zajímavým životopisem.
Narodil se 3. března 1941 v Záhřebu. Jeho rodiče, lékaři Atena a Josip Milunićovi, byli za druhé světové války komunisty, aktivními v ilegální činnosti, později i partyzány, a tak Vlado spolu se svými sestrami Martou a Nevou prožil dětství v Záhřebu na Trešnjevce u babičky Miry Radoševićové. Atena a Josip Milunićovi se ke své rodině vrátili na konci války v roce 1945 spolu s jejich novorozenou dcerou Rajnou, ale rodina nebyla pohromadě dlouho, protože rodiče brzy odešli do Bělehradu do služby na ministerstvu zdravotnictví a v roce 1946 na dvouleté stipendium v USA. Vlado Milunić žil se svými sestrami a babičkou Mirou v Záhřebu v ulici Gregorijancova (dnešní Grškovićova) a navštěvoval školu na Kaptolu. V létě 1948 Atena a Josip Milunićovi opustili Ameriku, aby se vrátili domů ke svým dětem, avšak viděli je až o osm let později. Cestovali přes Prahu zrovna v době, kdy byla vyhlášena rezoluce Informbyra, kterou byla Jugoslávie vyloučena z bloku socialistických zemí. Protože dali prohlášení, že podporují rezoluci, to znamená, že v konfliktu mezi Titem a Stalinem se postavili na Stalinovu stranu, byl pro ně návrat do Jugoslávie nemožný, zvláště když zjistili, že stejně smýšlející lidé byli vězněni ve věznici Goli otok a pronásledováni. Nezbylo jim nic jiného, než se usadit v Česku, kde je komunistické úřady pro podezření, že jsou Titovými špiony, nejprve internovaly v Hradci Králové a později byli jako lékaři zaměstnáni v pražské nemocnici. Jugoslávské komunistické úřady zároveň vystěhovaly z bytu Miru Radoševićovou, která se se svými čtyřmi vnoučaty přestěhovala do Opatije ke svému synovi Hanibalu Radoševićovi. Další osud rodiny byl pevně spjat se stavem jugoslávsko-sovětských vztahů, které se naštěstí po Stalinově smrti normalizovaly. Atena Milunićová v říjnu 1955 osobně napsala Titovi, o jehož syna Míšu se během druhé světové války nějaký čas starala, a prosila, aby byly děti propuštěny k rodičům. Tito ale neměl pro Milunićovy a jejich děti žádné pochopení. Postavil se za ně při své návštěvě Jugoslávie v květnu 1956 předseda Národního shromáždění Československa Zdeněk Fierlinger a nakonec i sovětský vůdce Nikita Chruščov. Teprve poté jugoslávské úřady souhlasily s humanitárním gestem vůči svým nepřátelům a Vlado Milunić se svými sestrami Martou, Nevou a Rajnou v listopadu 1956 přes Bělehrad a Budapešť odcestoval do Prahy, kde se rodina po více než deseti letech znovu spojila. Bydleli ve vile, kde žilo dalších 11 diplomatických rodin z Jugoslávie, které se stejně jako Milunićovi ocitly v Československu během konfliktu mezi Titem a Stalinem.
O několik let později se rodina Milunićova přestěhovala do budovy na pravém břehu Vltavy, která před nástupem komunistů k moci patřila bohaté podnikatelské rodině Havlových. Ve vedlejším bytě bydleli rodiče pozdějšího českého prezidenta Václava Havla a jeho mladšího bratra Ivana. Tato skutečnost bude mít později osudový vliv na kariéru Vlada Miluniće, který v Praze dokončil gymnázium a v roce 1966 vystudoval architekturu na Českém vysokém učení technickém (ČVUT) a poté strávil tři roky v Paříži. Po návratu do Prahy získal Milunić v roce 1969 práci v ateliéru architekta Karla Pragera, kde našel svého kolegu z vysoké školy Jana Línka, s nímž bude v tandemu spolupracovat další dvě desetiletí. Specializovali se na veřejné budovy, a tak v Praze navrhli několik domovů důchodců a kulturní dům a stacionář pro handicapované děti v Českých Budějovicích. V polovině osmdesátých let Miluniće angažoval tehdejší přední český disident a jeho bývalý soused Václav Havel. Ten ho v roce 1986 požádal, aby navrhl rozdělení bytu, který s bratrem zdědili po smrti rodičů. V jednom rozhovoru se dotkli i sousedního prázdného pozemku na rohu Rašínova nábřeží a Jiráskova náměstí, kde stávala obytná budova zbořená při americkém bombardování Prahy v roce 1945. Milunić a Havel snili o tom, že by na tomto pozemku mohla vyrůst budova s kulturním zázemím (knihovna, divadlo a kavárna), která by navázala na řadu významných kulturních zařízení táhnoucích se podél Vltavy.
Sametová revoluce v listopadu 1989 svrhla komunistický režim a Havel se stal prezidentem Československa, a tato myšlenka se mohla začít realizovat. Když ho navštívil ředitel pražského bytového a komunálního podniku, aby projednal navrácení jeho rodinného domu, Havel zmínil, že v roce 1986 s Milunićem přemýšleli o tom, že by na přilehlé parcele bylo možné postavit budovu s kulturním zázemím. Ředitel dlouho nečekal a Milunićovi zaslal oficiální objednávku.
V roce 1990 si Milunić otevřel vlastní architektonickou kancelář s názvem Studio VM (Volné myšlenky, i když VM jsou i Milunićovy iniciály) a začal navrhovat dům, který by odrážel atmosféru svobodné společnosti. Nápad na stavbu, připomínající tančící pár, se rodil postupně – Milunić nejprve uvažoval o budově s kupolí připomínající prasklý fazolový lusk, o budově se spuštěným červeným závěsem (nebo spodkami), jako symbolu „striptýzu“ totalitního režimu a o „budování svobody” s podobou mladé dívky jako symbolu revoluce (Československá Ivana Orleánská). „Chtěl jsem, aby dům byl doslovnou parafrází sametové revoluce, při které se z totalitního statického společenství oddělila její menší dynamická část, která se vydala do světa plného změn, v našem případě nad frekventovanou křižovatku vedoucí k Pražskému hradu. Chtěl jsem, aby to byly dvě části budovy, které se navzájem přitahují a odpuzují: staticky-dynamicky, jang-jin, plus-mínus,“ vzpomíná Milunić. Když ale Milunić představil svou ideu, dočkal se negativní reakce veřejnosti, včetně odborníků, kteří nebyli připraveni přijmout takto smělý architektonický projekt v historické části Prahy. Tančící dům se mezitím zalíbil Pavlu Kochovi, představiteli nizozemského podniku Nationale Nederlanden, která se ujala role investora stavby budovy. Jako řešení v zájmu neutralizace negativních reakcí se vyskytl nápad, aby se k nedostatečně známému Milunićovi jako spoluautor Tančícího domu připsal některý slavný světový architekt. Frank Gehry pochopil Milunićovu koncepci a spolupráci přijal. Stavba Tančícího domu byla zahájena v roce 1994 a dokončena v roce 1996. Oproti původnímu úmyslu se z ní místo budovy zasvěcené kultuře stala obchodní budova s kancelářemi a restaurací na nejvyšším patře. Na její terase se nachází kovová konstrukce nazvaná Medúza. Tančící dům a její autoři získali celou řadu uznání, a americký časopis Time ji v roce 2016 vyhlásil budovou roku.
Tančící dům přinesl Milunićovi slávu, ale i mnoho dalších zakázek, a tak v Praze spolu s řadou rodinných domů navrhl obytný komplex Hvězda, postavený v letech 1994 až 2000, Domov dětí a mládeže Modřany (2005), radar na pražském letišti (2009) a s dalšími čtyřmi architekty je autorem České čtvrti v Šanghaji (2003). Upravil také Galerii hlavního města Prahy restaurováním staré barokní budovy u Staroměstského náměstí a pracoval také na přestavbách moderních obytných čtvrtí v Praze s panelovými domy. Před několika lety se Milunić zúčastnil mezinárodní soutěže na přestavbu centra Rijeky, ve které během svého života v Opatiji navštěvoval gymnázium, kdy lodí cestoval přes Kvarnerský záliv, a navrhl řešení inspirované toskánským středověkým městem San Gimignano. Podle Milunićova plánu by v deltě Rječiny byla postavena skupina věží, které by dominovaly Kvarnerskému zálivu, při centrálním parku s kulturními a sportovními zařízeními a pláží u moře, ale záměr nebyl přijat. Milunić byl spojen s Rijekou, protože tam žije jeho sestra Neva, povoláním stavební inženýrka, zatímco jeho nejstarší sestra Marta žila v Záhřebu. Povoláním byla lékařka, ale zabývala se keramikou jako výtvarnice na volné noze. Nejmladší sestra Rajna žije v Praze a pracuje jako grafička.
Vlado Milunić byl otcem tří dětí, syna Danila a dcer Rity a Ester, která je také architektkou. Udržoval pravidelné styky s chorvatskou komunitou v Praze a chorvatským velvyslanectvím. Je čestným členem Česko-chorvatské společnosti. Zhotovil ideové skici k pamětní desce z roku 2016 na Strossmayerově náměstí v Praze na počest Josipa Juraje Strossmayera a také k pamětní desce postavené v roce 2018 na počest Augusta Šenoy na Karlově náměstí v Praze. Obě tabule byly umístěny Velvyslanectvím Chorvatska v ČR a Chorvatsko-českou společností za finanční podpory města Záhřebu. Milunić rád vzpomínal na své rodné město, od skromných domků na Trešnjevce po poněkud elegantnější Medveščak, na letní prázdniny na Jadranu a na dědečka Antuna Miluniće z Bobovce u Sunji, velkého milovníka koní, kterého navštěvoval jako student. V české veřejnosti je přítomen také jako ostrý kritik divokého kapitalismu a korupce, známý svou důslednou oddaností respektování pravidel a etiky architektonické profese a urbanismu veřejného zájmu.
V roce 2016 udělila Chorvatsko-česká společnost Vladovi Milunićovi Cenu Marie a Stjepana Radićových za mimořádný přínos k rozvoji chorvatsko-českých vztahů a v roce 2019 mu tehdejší chorvatská prezidentka Kolinda Grabarová-Kitarovićová udělila Řád Ante Starčeviće „za výjimečný příspěvek k rozvoji a zvelebení chorvatsko-českého přátelství, propagaci Chorvatské republiky prostřednictvím architektury v České republice.“ Cenu předala Milunićovi v říjnu 2019 na slavnostním ceremoniálu na chorvatském velvyslanectví v Praze velvyslankyně Ljiljana Pancirovová. V historii zůstane jeho jméno navždy v paměti mezi lidmi, kteří pevně spojují Chorvatsko a Českou republiku, Záhřeb a Prahu. Text Marijan Lipovac, přeložila Libuše Stráníková, foto internet

SKVĚLÝ ARCHITEKT A NEOBYČEJNÝ ČLOVĚK
Potkat při práci zajímavé lidi je sen každého novináře, a když se splní, tak si člověk uvědomí, že může obohatit nejen sebe, ale především čtenáře a posluchače. Vlado Milunić byl takovým člověkem, který v sobě skloubil vysokou profesionalitu ve svém oboru a především smysl pro spravedlnost. Měla jsem tu čest se s tímto výjimečným člověkem osobně několikrát setkat.
S Vladem Milunićem jsem dělala rozhovor pro Jednotu asi před dvaceti lety v jeho ateliéru VM Volné myšlenky u Václavského náměstí. Povídali jsem si o jeho projektech, především o Tančícím domě, který uskutečnil díky spolupráci s americkým architektem Frankem O. Gehrym. Ukazoval mi na výkresech, jak administrativní budova vlastně vypadá, že je jakoby v pohybu, čehož se před realizací řada lidí bála, nevěřili mu, že by dům mohl opravdu stát. Právě pro její vlnitou siluetu se Tančícímu domu přezdívá Ginger a Fred. Milunić získal s Gehrym za tuto stavbu řadu mezinárodních ocenění, např. The Best Design Of 1996 od amerického časopisu Time. Z Tančícího domu se stal jeden ze symbolů české metropole a také jedna z nejfotografovanějších budov v Praze. Ve svém ateliéru mně Vlado Milunić ukazoval projekty a modely pražských sídlišť v netradičním provedení, což se podařilo třeba v realizaci areálu Hvězda Petřiny Praha 6, který je velmi moderní a nadčasový. Také mi představil své sociální stavby, např. domovy seniorů atd.
V jeho práci byla velká tvořivost a pochopení pro lidský život. Vlado Milunić mi také vyprávěl o svém přátelství s prezidentem Václavem Havlem, kterého si velmi vážil. Pak jsme se léta vídali na akcích chorvatské ambasády v Praze. Byl často znechucen korupcí ve společnosti a ve veřejných soutěžích, a to jak v Česku, tak v Chorvatsku, o čemž nám s manželem nejednou poutavě vyprávěl.
Vlado Milunić bude navždy patřit mezi Chorvaty, kteří se nesmazatelně zapsali do českých dějin. Zuzana Hubinková