Plukovník chorvatského vojska v důchodu a člen CHČS Boris Trnski se léta zabývá chorvatskými vojenskými dějinami, nejvíce pak Chorvaty, kteří byli vysokými vojenskými důstojníky habsburské monarchie, ale i jiných států, zejména oněch, které měly kdysi pod správou chorvatské kraje. V úvodní části přednášky představil výsledky svého bádání, podle nichž dokonce 395 osob z území Chorvatska v období 1804–1918 dostalo hodnost generála či admirála, z toho 379 ve vojsku habsburské monarchie, respektive Rakouska-Uherska, přičemž Svetozar Borojević dostal dokonce nejvyšší vojenskou hodnost polního maršálka (feldmaršal). Osm generálů či admirálů z Chorvatska bylo ve vojsku ruské říše, po dvou ve francouzském Napoleonově vojsku a ve vojsku maďarské revoluce 1848–1849 a po jednom ve vojscích osmanské říše, Benátek, Srbska a Portugalska. Kolem 70 procent z nich byli Chorvaté a katolíci, zbylí byli Srbové, Češi, Rakušané a Italové. Trnski zjistil, že do roku 1804 působilo celkem 42 chorvatských generálů.
Josip Šišković se narodil v roce 1719 v Segedínu ve šlechtické rodině bačkých Chorvatů. Do habsburské císařské armády vstoupil v 19 letech, zúčastnil se války rakouské dědictví (1740–1748) na území dnešního Slovenska, Bavorska a Nizozemska, v roce 1742 byl povýšen do hodnosti kapitána a v roce 1745 na majora. Od roku 1748 sloužil u vojenské posádky v Praze, v roce 1750 byl povýšen do hodnosti plukovníka a v roce 1756 dostal titul barona.
Na začátku sedmileté války (1756–1763) zvlášť vynikl v boji u Kolína ve středních Čechách v roce 1757, kdy jeho pluk odrazil pět silných útoků pruského vojska po sobě, a tím zabránil pruskému dobytí Prahy. „Byla to první porážka pruského krále Bedřicha (Fridrich) Velikého v sedmileté válce. Šišković byl za zásluhy povýšen do hodnosti brigádního generála a jako první Chorvat byl vyznamenán rytířským křížem nově ustaveného Vojenského řádu Marie Terezie,“ uvedl Trnski.
Vyzvedl také Šiškovićovy zásluhy v bitvě u Domašova na Moravě v roce 1758, kdy zabránil dobytí Olomouce a pruskému pronikání k Vídni. Šišković zaznamenal také vítězství Hochkirchu (1758) a Maxenu (1759) a dostal hodnost polního podmaršálka. Od roku 1760 byl náčelníkem štábu jedné armády habsburského vojska a od roku 1763 byl členem dvorské válečné rady ve Vídni. Existuje také teorie, že byl předsedou této rady, což by byl ekvivalent postavení ministra války. Za své mimořádné vojenské zásluhy byl Šišković v roce 1765 vyznamenán komandérským křížem Vojenského řádu Marie Terezie. V roce 1767 byl povýšen do hodnosti generála dělostřelectva. V roce 1769 se stal hlavním inspektorem habsburského vojska pro území Vojenské hranice a účastnil se její reorganizace. V roce 1770 byl součástí doprovodu římskoněmeckého císaře Josefa II. při jeho návštěvě Osijeku a Nové Gradišky.
V roce 1775 dostal Šišković titul hraběte a stal se zemským vojenským velitelem Haliče a v roce 1779 zemským vojenským velitelem Českého království se sídlem v Praze, kde v roce 1783 také zemřel. Byl pochován v katedrále svatého Víta, kde je v kapli svatého Zikmunda dodnes zachována jeho náhrobní deska s latinským nápisem, který v českém překladu zní:
„Na památku Josefa hraběte Šiškoviče z uherské šlechty. Jako mladík se vyučil ve vojenském umění v turecké válce, později s vyznamenáním dosáhl všech vojenských hodností. V pruské válce vedl třetí pluk pěchoty a poté, kdy byli nepřátelé poraženi Plaňan a Olomouc byla osvobozena z obležení, stal se velkým nástrojem vítězství. Brzy dosáhl nejvyšších vojenských poct a byl obdařen důstojností nositele rytířského a komandérského tereziánského řádu.
Novými zásluhami o stát natolik prokázal svou věrnost a prozíravost vůči nejvznešenější císařovně Marii Terezii a nejvznešenějšímu císaři Josefovi II., že ho učinili vojenským a tajným radou, velitelem dělostřelectva a poté velitelem svých vojsk v Čechách a Haliči. Žil 64 let. Hrdinovi občanů, vojáky milovanému, který výtečně plnil povinnosti křesťanského člověka více pro druhé než pro sebe, svému nejmilejšímu manželovi nechala zbudovat truchlící Barbara, baronka z Harruckernu.“
Předseda Chorvatsko-české společnosti Marijan Lipovac uvedl, že je skutečnost, že v průběhu 18. a 19. a začátkem 20. století mnozí Chorvaté sloužili na českém území jako vojáci nebo velitelé, tématem a fenoménem, který je teprve objevován díky bádání Borise Trnského. „Chorvatům, kteří tam sloužili jako vojenští velitelé, Česko mnoho vděčí, protože mimo jiné bránili české země ve válkách, a tím ubránili české území a hranice. Můžeme zkrátka říci: Češi budovali Chorvatsko a Chorvaté bránili Česko,“ řekl Lipovac. Text Marijan Lipovac, přel. žp, foto CHČS